Krasové jevy ve štolách severozápadní stěny Shniloušáku v Českém krasu

David Havlíček, Jiří Urban

(Československý kras 34; str.15-22; Praha 1984)

 

Popisem krasových jevů z. části těžebního pásma Amerik se začátkem šedesátých let systematicky zabýval I.Turnovec (1965). V systému opuštěných štol vybíhajících z Nákladového lomu (Malá Amerika) popsal 16 lokalit. Na jeho práci navázali členové skupiny Geospeleos (nyní za 1-05 ČSS), kteří popsali další lokality v malých jámových lomech této oblasti (Velikonoční jeskyně, Aprílová jeskyně apod.) a dokumentovali krasové jevy ve v. části těžebního pásma Amerik zahrnující Východní lom (Velká Amerika) a Shniloušák (Deštivý lom, Trestaňák). Jejich výsledky byly průběžně publikovány (Lysenko 1968, 1978) a soupis všech lokalit je přehledně uveden ve sborníku Český kras III (Lysenko 1978). V citované práci je popsáno 6 menších jeskyní vesměs ležících v jv. části lomu Shniloušák. Jedině jeskyně uprostřed sz. stěny v jz. části lomu (Lysenko 1968) leží v území, kterým se tento článek zabývá.

Jak je patrné z obrázku, který vystihuje topografickou situaci lomu a okolí, vybíhají do sz. stěny dvě patra štol, výškově se lišící o 20 m. Horní patro tvoří jediná štola, nazývaná pro svůj mohutný portál Gotická, která směřuje k Z. V ní objevili v únoru 1978 členové Speleologického klubu Praha, skupiny Specialisté, Únorovou propast, která byla v průběhu dvou let prozkoumána a zmapována. Předběžné zprávy o jejím objevu uvádí Lysenko (1978), Havlíček a Urban (1979), Havlíček a kol. (1980). O 80 m dále byl v této štole v roce 1979 poprvé slezen dosud neznámý krasový komín, nazvaný Stropní okno. Při průzkumu spodního polozatopeného patra štol byl koncem roku 1979 objeven spodní vchod do Únorové propasti (Havlíček a Urban 1979) a koncem roku 1980 v tzv. Naftové štole spodního patra další dosud neznámý krasový komín nazvaný Holubí.

Předložená práce přináší kromě geologických a tektonických údajů přesnou lokalizaci jeskynních prostor ve štolách v sz. stěně lomu, jejich popis a dokumentaci, dále pak úvahy o hydrografické situaci, která je velmi složitá, jak vyplývá z předběžných speleopotápěčských pokusů a barvicích zkoušek.

 

Situační mapa Shniloušáku a okolí.

1 - spodní patro štol; 2 - horní patro štol; 3 příčné poruchy; 4 – podélné poruchy; 5 - okraje lomů. A - propasti: 1 - Únorová, 2 - Stropní okno, 3 - Holubí komín.

Map of the environment or Shniloušák quarry.

1 - Lower gallery floor; 2 - upper gallery fIoor; 3 - transversal dislocations; 4 - longitudinal dislocations; 5 - margins of quarries; A - abyss.

 

 

Geomorfologické, geologické a tektonické poměry

 

Studované území náleží Karlštejnské vrchovině. Mírně zvlněný, denudací zarovnaný povrch rozčleňují hluboká údolí Bubovického, Karlštejnského a Karlického potoka. Popisované lokality jsou ve hřbetu s kótou 413 m n. m., protaženém sv. až jz. směrem, jehož svahy spadají na SZ do mělkého suchého údolí, na J do údolí Karlštejnského potoka. Hřbet je silně porušen těžbou vápence.

Lom Shniloušák je založen v jv. křídle antiklinály Ameriky, v jejímž jádru vystupují spodnodevonské vápence lochkovského stupně, vyvinuté zde ve facii vápenců kotýských. Jde o světle šedé, často až narůžovělé, nerovně zvrstvené, zrnité vápence s nepravidelnými polohami hlíznatých konkrecí různobarevných rohovců (růžových, červenohnědých a černých). Ubýváním rohovců do nadloží přecházejí do světle šedých lavicovitých vápenců bez rohovců a břidličnatých vložek, do facie spodních koněpruských vápenců. V nadloží těchto vápenců lochkovského stupně vystupují faciálně pestré vápence stupně pragu. Na bázi vystupují bělavé masívní organodetritické vápence, facie svrchních vápenců koněpruských, v nichž je založen jámový lom.

Horní štola, která zachycuje propast Únorovou a Stropní okno, ústí při bázi svrchních vápenců koněpruských, kolmo k vrstevnatosti. Prochází několik metrů mocnou polohou spodních vápenců koněpruských a v místě ohybu k Z zastihuje již kotýské vápence s rohovci. Dále pak pokračuje štola ve směru vrstev, v jejím stropě jsou patrné šikmé a příčné poruchy, ukloněné k V a SV, často vyhojené kalcitem. V odbočce vlevo (164 m od ústí štoly) je zachycena směrná dislokace s úklonem k JV a polohou tektonického jílu až 15 cm mocnou.

Vlastní propast (221 m od ústí štoly) je založena na mohutné příčné puklině, ukloněné k SV, až 2,5 m široké, částečně vyplněné brekcií drceného načervenalého kalcitu s úlomky červeného rohovce. Červenohnědé vápence v okolí této poruchy mají poněkud písčitější charakter.

Krasový komín Stropní okno leží na podobné, ale méně výrazné poruše, ve vzdálenosti 298 m od ústí štoly, v těsné blízkosti silurských vápenců přídolských. Jeho okolí je tektonicky silně postiženo směrnými dislokacemi s úklonem k JV a příčnými ukloněními k SV, často vyhojenými bílým až červenohnědým kalcitem. Směrné dislokace (SV - JZ/45°) jsou málo výrazné, nezkrasovělé. Na příčných dislokacích vznikly svislé korozní dutiny pravděpodobně až předkřídového stáří (Lysenko 1980, Turnovec 1980), které tvoří základ Únorové propasti i Stropního okna. Větší prostory (hlavní šachta, Karlův dóm) vznikly na křížení uvedených poruch. Obě příčné poruchy, na nichž se zakládá Únorová propast a Stropní okno, jsou odkryté v lomech. Jejich směr je prakticky shodný (SZ – JV/ 298°). Prvá ústí do Shniloušáku v místech dodatečně vyplněných navážkou, takže je patrná jen její vrchní část vyplněná sedimenty. Druhá ústí dutinou do menšího lomu v areálu závodu Mořina.

 

 

Popis jednotlivých lokalit

 

Únorová propast je tvořena jedinou svislou dutinou založenou na příčné poruše, v různých místech různě širokou. Místy zaklíněné balvany vytvářejí zdánlivě horizontální chodby a dómovité prostory, nebo rozdělují puklinu na jednotlivé vertikální propasti. Nejvyšší horizont s nadmořskou výškou kolem 360 m zahrnuje předěl mezi hlavní šachtou a Sápákem a Puklinový dóm. Střední horizont v úrovni štoly (351 m n. m.) byl patrně vytvořen uměle úpravou dna štoly a zahrnuje ústí Sápáku do štoly a prostory pod Puklinovým dómem. Nejnižší horizont nad vodní hladinou je jen v jv. části Chodby šílenců a zahrnuje zejména Karlův dóm. Všechny tři horizonty spojuje na SZ hlavní šachta, s celkovou denivelací 42 m od stropu k vodní hladině (333 m n. m.), na JV soustava menších komínů sahajících z Puklinového dómu až do Chodby šílenců.

Přístupová chodba vede do středního horizontu odkud na SZ vychází komín Sápák, asi 50 m široký, 1-2 m dlouhý a necelých 10 m vysoký, s četnými vložkami různobarevných rohovců ve stěnách. Směrem k JV lze ze štoly pokračovat 30-50 cm širokou puklinou a mezi zaklíněnými bloky vystoupit do Puklinového dómu nebo velmi obtížně sestoupit asi o 10 m do Chodby šílenců. Balvany a suť jsou v puklině zaklíněny velmi labilně, bez náznaku zasintrování, ačkoliv na stěnách této části propasti jsou drobné pisolitické výrůstky. Kamenitá výplň pukliny je tedy velmi mladá, pravděpodobně vznikla při ražbě štoly.

Vertikální řez Únorovou propastí v Českém krasu. - Vertical section of Únorová Abyss, Bohemian Karst.

D. Havlíček, J. Urban 1980

 


 

 

Chodba šílenců v Únorové propasti. - Corridor "Chodba šílenců" in Únorová Abyss.

D. Havlíček, K. Vašák, Z. Hlasivec 1980

 

Puklinový dóm je největší prostora Únorové propasti. Je 2-3 m široký a 8 až 10 m dlouhý. Dno tvoří vrstva zaklíněných balvanů pokrytá brekcií drceného kalcitu s úlomky rohovce. Svažuje se k SZ. Stěny pokrývají drobné pisolitické výrůstky. Směrem vzhůru se puklina zužuje a asi po 10 m se stává neprůleznou. Úzkým komínem lze z Puklinového dómu traverzovat nad Sápák a odtud prosekaným otvorem do prostorné hlavní šachty.

Horní část hlavní šachty má charakter zužující se pukliny, kterou bylo možné vystoupit ještě 14 m nad vstupní otvor ze Sápáku do výšky asi 375 m n. m. Rozměry pukliny a množství zaklíněné suti zde znemožnily další postup, stejně jako v Puklinovém dómu. Povrch terénu má v tomto místě nadmořskou výšku 397 m, leží tedy 22 m nad nejvyšším známým místem Únorové propasti. Prolongaci směrem vzhůru pro otevření propasti z povrchu nelze očekávat. Střední a zejména spodní část hlavní propasti má charakter téměř oválné, pěkně erodované šachty s celými pásy rohovců a její průměr v některých místech přesahuje 1,5 m.

 

Puklinový dóm v Únorové propasti. - Fissure dome in Únorová Abyss.

Foto J. Urban

 

Nad vodní hladinou vybíhá z hlavní šachty k SZ neprůlezný kanálek. K JV podél pukliny lze postoupit ještě 25 m Chodbou šílenců. Zprvu slézáme komín více méně na tření asi 5 m nad vodní hladinou v nejširší části pukliny (30 cm) do vzdálenosti asi 10 m, kde jednoduchá puklina s hladkými stěnami přechází v soustavu šikmých kanálů směřujících dolů k vodní hladině, vzhůru do horizontální štoly a šikmo vzhůru ve směru pukliny. Zde Chodba šílenců kulminuje ve výšce 9 m nad vodní hladinou, dále pak strmě klesá ke Karlovu dómu.

Karlův dóm je asi 5 m dlouhý a přes 2 m široký. Dno i strop tvoří zaklíněné, většinou pohyblivé balvany. V jeho jv. části je 5 m hluboká propast směřující do polozatopené štoly spodního patra. Pokračování pukliny za Karlův dóm je slepé.

V jezírku pod hlavní štolou byla naměřena hloubka 11 m, ale v Chodbě šílenců před Karlovým dómem nedosahovala na dno ani 20 m dlouhá olovnice. Prostory se pod vodní hladinou rozšiřují a dosahují do značných hloubek.

 

Přístup ze štoly do Puklinového dómu. - Entrance to Fissure dome in Únorová Abyss.

Foto J. Urban

 

Stropní okno je ve stropě větší vylámané prostory vybočují na SSZ z hlavní štoly asi 80 m od Únorové propasti. Je to jednoduchý 10 m vysoký komín v průměru 1 m široký. Jeho stěny pokrývá místy až 15 cm silná vrstva mokrého jílu. Nejvyšší bod Stropního okna s nadmořskou výškou 364 m leží 7 m pod úrovní terénu v těsné blízkosti silnice procházející závodem.

Holubí komín byl objeven při průzkumu spodního patra štol na konci tzv. Naftové štoly. Je to prostorný asi 2,5 m široký a 6 m vysoký komín ležící asi 90 m od ústí propasti z Karlova dómu. Vznikl patrně na stejné příčné poruše jako Stropní okno (SZ – JV/ 306°) původně vyplněné sedimenty, které se při ražbě štoly uvolnily a vytvořily tak tuto dutinu.

 

Svislé řezy krasovými komíny: vlevo Holubí komín, vpravo Stropní okno. – Vertical sections of karst chimneys: left Holubí komín, right Stropní okno.

D. Havlíček, Z. Hlasivec 1981

 

* * *

 

Základem Únorové propasti byly staré vertikální dutiny v kotýských vápencích, pravděpodobně předkřídového stáří (Lysenko 1980, Turnovec 1980). V kvartéru byly vyklizeny a částečně přemodelovány. Během tohoto procesu však nedošlo k vytvoření horizontálních pater erozního původu, ačkoliv speleopotápěčský průzkum prokázal existenci rozsáhlé horizontální prostory pod vodní hladinou. Vývoj Únorové propasti je velmi podobný vývoji propasti Na Čeřince, (Hromas, Kučera 1972) vzdálené asi 1700 m. Ostatní zmíněné lokality (Stropní okno, Holubí komín) mají podobný charakter jako okolní kapsy vycházející ve stěnách lomu.

 

Následující tabulka zachycuje hlavní výškové údaje všech zmíněných lokalit.

 

místo

nadmořská výška
[m n. m.]

hloubka pod terénem
[m]

hloubka od vchodu štoly
[
m]

terén nad Únorovou propastí

397

0

64

nejvyšší místo Únorové propasti

315

-22

+34

horizont Puklinového dómu

361

-36

+10

horizont štoly

351

-46

0

horizont Karlova dómu

338

-59

-13

vodní hladina

333

-64

-18

dosažená hloubka jezera

< 313

> -84

> -38

terén nad Stropním oknem

371

0

+20

nejvyšší bod Stropního okna

364

-7

+13

ústí Stropního okna do štoly

354

-17

+3

úroveň štoly pod Stropním oknem

351

-20

0

terénem nad Holubím komínem

372

0

+39

nejvyšší bod Holubího komínu

339

-33

+6

štola pod Holubím komínem

333

-39

0

hladina Karlštejnského potoka

280

-

-

 

Únorová propast náleží svou denivelací 42 m k nejhlubším propastem v Čechách. Podaří-li se potápěčům proniknout do hloubky 20 m zjištěné v propasti, zařadí se na jedno z prvních míst. Délka hlavního polygónu činí 71,21 m, délka chodeb ve všech horizontech asi 55 m, celková délka průlezných vertikálních i horizontálních prostor asi 140 m.

Při předběžném potápěčském průzkumu bylo zjištěno, že známé suché části Únorové propasti jsou jen úzké stropní komíny náležející rozsáhlému, zcela zatopenému horizontálnímu systému s velkou dómovitou prostorou (přibližně 25 x 15 m) a s dosud neznámou hloubkou. Jezero v Únorové propasti představuje největší dosud známý podzemní rezervoár spodní vody v Českém krasu. Voda odtud vytéká pod Karlovým dómem do zatopené štoly, kde je uměle zadržována na konstantní úrovni starou zídkou. Při orientačním měření byl stanoven překvapivě vysoký průtok vody z přítokové pukliny do zatopené štoly až 12 l.s-1. Nezodpovězenými otázkami zůstávají zdrojnice této spodní vody a způsob, jakým zasáhla těžba v lomech do původní hydrografické situace sledovaného území. Voda zřejmě přitéká od SZ po příčné poruše, na níž je Únorová propast založena. Tato okolnost vytváří představu, že v odvodňování nemusí hrát nutně rozhodující roli mezivrstevní spáry směřující k JZ, ale že i příčné pukliny mohou významnou měrou odvádět vodu směrem kolmo na vrstevnatost, tj. k JV. Uvažme, že obě jezera v propasti Na Čeřince leží na příčné poruše téměř stejného směru (Hromas, Kučera 1972) a že způsob odvodňování Čeřinky nebyl dosud uspokojivě vysvětlen (Hromas, Kučera 1974). Barvicím pokusem provedeným Stavební geologií bylo pouze zjištěno, že Čeřinka není odvodňována do Bubovického potoka a souvislost s Kačákem byla prokázána značně nepřesvědčivě (ústní sdělení B. Včíslové). Není proto vyloučeno, že i oblast Paní hory může být alespoň částečně odvodňována po příčných poruchách jv. směrem do Karlštejnského potoka. Nadmořská výška hladiny jezer v Čeřince je přibližně 341 m, hladina jezera v Únorové propasti 333 m. (V minulosti byla výška jezerní hladiny v Únorové propasti patrně nižší. Těžbou v lomech mohlo dojít k ucpání přirozených odtokových cest. Vyšší ponorové čáry nejsou na stěnách Únorové propasti patrné.) Na tyto otázky snad v budoucnu odpoví nový barvicí pokus na Čeřince sledovaný v Únorové propasti.

Závěrem je naší milou povinností poděkovat zbývajícím členům skupiny dr. J. Šubovi, K. Vašákovi a dr. A. Zelenkovi, dále pak dr. M. Plášilovi, který zpracoval část o geologických a geomorfologických poměrech a konečně všem, kteří nám byli při práci nápomocni.

 

 


Literatura:

 

 

Karst phenomena in the north-west wall of the Shniloušák quarry, Bohemian Karst

 

In February 1978 in an old abandoned adit in the north-west wall of the Shniloušák quarry a karst abyss called Únorová was discovered. The limestone quarry Shniloušák lies in the southeast limb of the anticline called America. In the past days Devonian limestones of the Lochkovian and Pragian stage were quarried here. The chasm most probably has developed along old vertical cavities which most probably originated in the Pre-cretaceous era in Kotysian limestones. These vertical cavities originated along transversal dislocations (298° NW-SE) and were partially re-modelled in the Quarternary. In old abandoned adits except the Únorová abyss another two karst cavities Stropní okno and Holubí komín were discovered which are of the same character as the karst pockets situated in the rocky walls of the quarry.

The Únorová abyss is situated on an important fissure with a total length of 42 m from the ceiling to the water level. With the system of narrow fissures it has a total length of about 140 m. At the bottom of the abyss there is a lake more than 20 m deep. There is no dripstone decoration. Only in the upper part of the abyss very small pisolites may ba found in some parts of the walls.

A diving exploration has shown that large spaces exist under the water level. The lake in the Únorová abyss is at present the largest underground water reservoir in the Bohemian Karst. It is supplied with water of an average discharge of 12 l/s along the main transversal dislocation from the north-west. In the hydrographic system of the underground drainage of this area the transversal dislocations are of great importance, and it is possible that the chasm Na Čeřince (1700 m far from the Únorová abyss) in Paní hora hill is partially drained to the south-east along transversal dislocations to the Únorová and the Karlštejnský brook, and not only along longitudinal dislocations to the Kačák brook as supposed previously. A future dyeing experiment will answer these questions.