Die Höhlen des mittelböhmischen Kalksteinplateaus
(Jeskyně středočeského vápencového plata)

Anton (Toni) Hoenig

(Mitteilungen für Höhlenkunde 1 (ročník 2); str.1-6; Graz 1909)

Přepis ze švabachu a volný překlad: Lenka Žáková a Karel Žák 2009

 

 

volný překlad strany 1:

Svrchnosilruské a devonské vrstvy ve středních Čechách tvoří protažené vápencové plató přibližně oválného obrysu, které začíná bezprostředně jižně od Prahy u Dvorců a Zlíchova na pravém vltavském břehu a rozprostírá se v délce zhruba 30 km jihozápadním směrem až po Libomyšl (jižně od města Berouna). Šířka tohoto masívu, který probíhá od severovýchodu k jihozápadu, dosahuje ve středu asi 6 km. Vápencové a břidličné polohy, příslušející svrchnímu siluru a spodnímu a střednímu devonu, se v geologické mapě projevují víceméně jako ovál, a to tak, že starší vrstvy poměrně pravidelně obklopují mladší. Mocné dislokace způsobují, že geologický profil je značně komplikovaný, na druhé straně ale napomáhají vzniku jeskyní. A v celé oblasti se skutečně nachází bezpočet jeskynních prostor. Všude, kde světlé vápencové skály vystupují na povrch, otevírají se v strmých stěnách temné brány do podzemí. Nejpočetnější a největší jeskyně obsahuje ta poloha, kterou Joachim Barrande ve svém impozantním díle: „Systême silurien du centre de la Bohême“ označuje indexem F2. Tvoří ji v podstatě hrubozrnné až téměř kompaktní bílé nebo světlešedé vápence a kompaktní vápencové vrstvy hlíznatého vzhledu a šedé nebo červenavé barvy. Avšak ostatní vápencové vrstvy vykazují také jeskynní prostory.

Jihozápadní, vyšší část plata byla proťata hluboce zaříznutými údolími, která jsou sevřena imposantními skalními stěnami. Takže jmenovitě v údolí Berounky mezi Karlštejnem a Berounem a ve Svatojanském údolí se nacházejí nanejvýš malebné skalní skupiny značné výšky, jejichž světlá barva tvoří s tmavou zelení lesů půvabný kontrast. Zde, kde příslušná hornina ve velké ploše vychází na den, nachází se přirozeně nejvíce jeskyní, naopak v severovýchodní části, blíže ku Praze, je masiv méně rozpukaný a na velkém prostoru je pokryt uloženinami pozdějších geologických epoch, takže pro výzkumníky jeskyní přichází v úvahu přístupné vrstvy jen místy.

 


 

volný překlad strany 2:

Dříve, než blíže přistoupíme k diskusi o jednotlivých jeskyních, je třeba konstatovat, že všechny tyto jeskyně, co se týče jejich velikosti a délky, nepatří právě k největším. Tento jev má svůj základ jednak v poměrně malém plošném rozsahu plata, a potom v malé mocnosti jednotlivých vápencových vrstev. Proto se zde nemohly vytvořit žádné tak velké sběrné oblasti srážek, u kterých by nastalo jejich odvodnění, takže podél četných poruch v sedimentech sice byly promyty (vytvořeny) početné jeskyně, ale žádné s mimořádnou velikostí a délkou. Nicméně nabízejí české jeskyně mnoho zajímavého.

Na pravém (jižním) břehu řeky Berounky se nachází ve svislých skalních stěnách početné jeskyně. Nedaleko od starého hradu Karlštejna přitahuje pozornost zazděný vchod jeskyně. S menším úsilím je v hrubé zdi vytvořena díra, kterou se může štíhlejší výzkumník protáhnout do nitra skály. Užší komín se sintry na stropě a stěnách vede do prostorné komory s délkou zhruba 10 m, která je tvořena hladkými skalními stěnami. Zde se nenalézají ani stopy eroze ani překrytí sintrem. Některé chodby, které zde odbočují na rozličné směry, jsou založeny velkými rozvalinami, které pocházejí ze zříceného stropu, nebo jsou ucpané naplavenou hlínou, takže zde další postup dopředu není možný bez rozsáhlých odkrývacích prací (o této jeskyni v současnosti není nic známo, i její původní přesná poloha je neznámá, pozn. překladatele).

Západně od této jeskyně otevírá se ve skalní stěně blízko kolejí dráhy císaře Františka Josefa velký vchod, který vede do široké, temné chodby, která po krátkém úseku slepě končí. Avšak v blízkosti vchodu odbočuje svislý úzký komín, takzvaný Hliněný komín, který je, po vylezení, při kterém pobavení skýtá vlhká hlína pokrývající skálu, silně poškozený, člověk vnikne k několika postranním odbočkám, které všechny vedou značně strmě nahoru a záhy končí, v nejhořejší poněkud rozsáhlejší prostoře, se nachází silná tvorba sintrů ale jen málo krápníků. Tato jeskyně se jmenuje Kostelík (jeskyně je pod tímto jménem známá dodnes, její charakter se však změnil zřícením části s popisovanými komíny, pozn. překladatele).

Mnohem hezčí, i když sportovně ne tak zajímavá, je Milchkammer (dnes jeskyně Traťová/Prašná, pozn. překladatele) s čistě bílými sintrovými stěnami a bohatou sintrovou výzdobou. Pohodlný vchod leží asi 1000 kroků severně od stanice Srbsko.

Rovněž na pravém břehu Berounky v lomech u Tetína, bylo během let objeveno několik jeskyní, které částečně zcela zmizely, např. jeskyně turská maštal (Obraz 1) a Srbská sluj. Mezi Tetínem a městem Berounem se nachází více malých jeskyní. Jedna z nich je vedena v literatuře pod nesprávným jménem Jeskyně sv. Ivana.

 


 

volný překlad strany 3:

V části území nacházející se jižně od řeky Berounky zajímá jeskynní výzkumníky zejména okolí Koněprus a Suchomast. Výšina Zlatý kůň sestává z největší části ze světlých vápenců etáže F2, které zde jsou přibližně 100 m mocné a vykazují zde velké bohatství zkamenělin, takže hornina je zde takřka zkamenělinový konglomerát. Na Zlatém koni se nacházejí početné větší jeskyně. V bezprostřední blízkosti vrcholu vede šachta strmě do hloubky. Směrem do hloubky se rozvětvuje, ale dosud nebyla prozkoumána. Jeskyně nacházející se na jižním svahu se skládá se ze systému uzavřených chodeb, kdežto v západních, jako Kotyz pojmenovaných skalách je jedna jeskyně s propadlým stropem. Je vedena pod jménem „ve vrátech“ (ve vratech).

Velká jeskyně v červeném lomu v lese Kobyla u Suchomast (Obraz 2) bohužel téměř celá padla za oběť těžbě v lomu. Nyní je to spíše troska, ale přece se nechá ještě rozpoznat, že dříve byla největší a nejhezčí jeskyní oblasti. Ve štěrku, který zakrývá dno vysoké síně, se nachází velké množství krápníků: trosky stalagmitů a stalaktitů ve všech velikostech od tloušťky brčka do obvodu středního kmene stromu zakrývají dno a svědčí o bývalé nádheře.

Věnujme se nyní malebným skalám na levém břehu Berounky.

V šedých skalnatých stěnách západně od Karlštejna pozorujeme nespočetné lákavé černé otvory. Avšak místy v pravdě krkolomné lezení ve svislých stěnách sotva odmění námahu. Neboť žádný z nesčetných mnohoslibných vchodů nedovolí žádné další proniknutí dále dopředu do nitra skály, protože všechny jsou po krátké vzdálenosti zataraseny někde sutí, někde hlínou.

Daleko výhodnější je návštěva rozeklaných skalních partií severně od obce Srbsko. Zde je nápadná především stěna, která se při bližším průzkumu jeví jako svislý řez labyrintem úzkých jeskynních chodeb. Jeskynními turisty bylo toto místo přiléhavě, i když trochu prozaicky, přirovnáváno k „sýru s dírami“. Je to jedna jeskyně se zhruba tuctem vstupů a oken. (Poznámka překladatele: jedná se o jeskyni v boku Hájkovy rokle, dnes se jmenuje Patrová). Také zde je jen malá část jeskynních prostor skutečně přístupná, protože prostory jsou z velké části zataraseny diluviálním štěrkem a hlínou.

Jižně od ústí potoka Kačáku do Berounky vede úzký a špatně patrný otvor, který se otevírá asi 25 m vysoko nad řekou ve strmé skalní stěně (jde o j. Barrandovu, její vchod je ve skutečnosti 40 m nad hladinou řeky, pozn. překladatele). U této velké Srbské vysoce zajímavé jeskyně nebylo pro nás lehké najít mezi četnými skalními otvory její vchod. Na jejím průzkumu se vynikajícím způsobem účastnil inženýr Zeno Gödl, můj věrný kamarád při cestách českou jeskynní oblastí.

Nízkým vchodem se dostaneme do malé předsíně, ze které odbočují tři chodby. Zatímco jižní a východní odbočka nabízejí málo zajímavého, dovede nás severní, pohodlně schůdná, pozvolna klesající spojovací chodba do prostorného sálu, jehož bledé stěny, bohatě ozdobené sintrovými útvary, zalévá čarovný přísvit. Mohutný dojem, který na nás udělala tato prostora, když jsme do ní poprvé vstoupili, zůstane nesmazatelně zapsán v naší paměti. Když jsme naše spěšné kroky zamířili k protilehlé stěně, od které se odrážel tajuplný svit, zadrželi jsme naráz naše kroky. Co to bylo? Sypání písku, kutálení kamenů, rána a rachocení trvající po několik sekund a konečně rachotící hluk hluboko pod námi zanikl, to tísnivá ozvěna rozechvěla tmavé skalní stěny. Stáli jsme ztuhlí na okraji téměř bezedně hluboké propasti. – Úvaha, že se nám snadno mohlo stát totéž, co několika kamenům, které neopatrný krok uvolnil ze strmé plochy, odvedl nás nejdříve od průzkumu tohoto příšerného černého otvoru a krátkou chodbou jsme vstoupili do nanejvýš půvabné, přírodou vytvořené Loggie (balkónu), která se otevírá do šířky 3 m a podobné výšky ve svislé skalní stěně. Zde nás uchvátil překvapivý výhled na idylické úzké údolí Berounky, avšak objevitelská touha nás zde nenechala dlouho prodlévat, rychle jsme se zbavili ruksaků, které jsme zde uložili, a vyzbrojeni lanem a horolezeckými skobami zahájili jsme útok na propast. Přes malý kuloár, jehož strmě klesající dno bylo kryto pískem a štěrkem, dosáhli jsme skalního trychtýře, který se dole trochu zužoval, ale přece jen měl průměr mírně pod 2 m. Všechna skapová voda, která padá z vysokého klenutého stropu, stéká do tohoto otvoru, a proto je zde sintrová stěna značně hladká, kluzká a neustále mokrá. Lezec nenachází ani chyty ani stupy, a šachta je příliš široká na to, aby člověk mohl sestupovat prostřednictvím vzpírání mezi stěnami. A tak se stalo, že tato hrůzu budící propast, námi pojmenovaná Heimova propast, ještě čeká na svoje přemožitele. Naproti tomu člověk může s určitou námahou trychtýř přetraverzovat a dosáhnout přes přírodní skalní most protilehlou stranu propasti, kde výše zmíněný kuloár pokračuje. Velmi strmě vede zhruba 25 m hluboko dolů. Nacházíme se ve vysoce klenuté prostoře, kde se na nás příroda obrací podivuhodnými sintrovými tvary, s bohatým tvaroslovím. Stěny, dno a odvážně vzepjatá stropní klenba jsou nesmírně bohatě ozdobeny nádherně bílými krápníky, sintrovými kaskádami a záclonami s nádherným řasením. Pohled zpět nahoru nám ukazuje vysoko nahoře ještě matný odlesk denního světla. Po naší pravé ruce se otevírá Hunnentor, vysoká a pohodlná brána, jejíž ostrý zubatý obrys vypadá jako silueta válečníka. Tato brána tvoří přístup k celé řadě rozličných větších komor. Dno je tvořeno z velmi měkké spraše, do které se boříme po kotníky, její naprostá neporušenost, stejně jako potěšující skutečnost, že zde nikde nejsou vidět stopy po ulámaných krápnících, dávají nám dostatečný důkaz, že před námi nevstoupil do těchto prostor žádný člověk.

 


 

volný překlad strany 4:

Jedna z těchto prostor jde ještě nahoru do kolmého a nelezitelného komína a je nasnadě, že tento komín je ve spojení s Heimovou propastí. Bohužel se zatím vzhledem k nedostatku času neprovedlo důkladné mapování této zajímavé jeskyně. Přece se lze domnívat, že dno tohoto našeho jeskynního systému neleží vysoko nad hladinou Berounky, tudíž se nachází jen v malé výšce nad hladinou podzemní vody. Dá se očekávat, že další průzkumy zde vyjeví ještě mnoho zajímavého.

Nyní opustíme údolí Berounky s jeho nadzemními krásami a podzemními zázraky a obrátíme se severním směrem do přírodními půvaby ne chudšího údolí potoka Kačáku, přes Hostin (míněn Hostim, zřejmě překlep, pozn. překladatale) k Svatému Janu pod Skalou, rozkošné vísce, jejíž chatrné domky a starý klášter jsou malebně seskupeny na úpatí impozantní skalní stěny.

V okolí tohoto místa se nachází mnoho zřícených, zanesených a rozpadlých jeskynních vchodů potvrzujících dřívější velké jeskynní bohatství oblasti. Jmenovitě na výšině Stydlé vody, severovýchodně od Sv. Jana, se nachází velký počet těchto slepých jeskynních vchodů. Ujali jsme se úkolu jednu takovou chodbu vykopat v naději, že se uvnitř setkáme se širšími jeskynními prostorami. Avšak když jsme pracovali po několik nedělí v nejnepohodlnější představitelné tělesné poloze, a uvolnili jsme asi 8 m dlouhou chodbu, která byla vyplněna aluviální půdou, zanechali jsme námahy, která vůbec nebyla odměněna. V této vzdálenosti, kde měla začít očekávaná jeskynní prostora, vyplňující materiál končil.

 


 

volný překlad strany 5:

Vrch Stydlé vody (do němčiny erstarrte Gewässer) získala svoje jméno od stejnojmenné velké jeskyně, která se nachází v jižním svahu. Širší, svislá zhruba 5 m hluboká šachta nám zde umožňuje se dostat do prostory osvětlené denním světlem, ze které odbočuje několik chodeb. Šachta vděčí svému vzniku srážkové vodě, která ji vymyla, později se však zřícením značně rozšířila, což potvrzuje pod ní se nacházející velký suťový kužel. Přes tuto horu štěrku vede dolů spodní východní komín a skoro patro vyšší než horní východní komín do velkého sálu, který je zhruba 25 m dlouhý a 4 až 6 m široký. V této prostoře, která nám imponovala svojí prostorností – krápníky skoro úplně scházejí – se připojuje ještě řada větších komor, které se svými černými stěnami postrádajícími sintrovou výzdobu, dělají podobný pochmurný dojem jako velký sál.

Sice ne tak velká, ale přátelštější a půvabnější, je část jeskyně rozkládající se západně od vstupu. Jako horní pokračování východního horního komína vidíme v protilehlé stěně vstupní šachty západního komína nepohodlnou a úzkou chodbu, kterou se člověk jen s námahou protáhne. Avšak chodba se brzy rozšiřuje a člověk hledí na stěny se zcela neobyčejnými sintrovými výtvory: aragonitový sintr je zde vytvořen ve formě malých kuliček velikosti hrášku. Tato takzvaná Hrášková chodba se náhle rozšiřuje do Aragonitové jeskyně, jejíž stěny dokola pokrývají malé žluté kuličky, které sedí na krátkých tenkých tyčinkách.

Hrášková chodba pokračuje krátkým úsekem za Aragonitovou jeskyni, a končí výklenkovitým rozšířením. Docházíme k názoru, že Hrášková chodba včetně Aragonitové jeskyně nejsou nic jiného než horní etáž širší větší jeskyně, kterou lze považovat za přirozené pokračování velkých sálů. Přístup do těchto prostor je ale, stejně jako přístup do velkých sálů, znemožněn zmíněným suťovým kuželem. Jeskyně Stydlé vody byla, jak dokazují nápisy na stěnách, navštěvována již před více než 50 lety (jeskyně byla ve skutečnosti navštěvována prokazatelně již na přelomu 16. a 17.stol., pozn. překladatele).

Západní svah vrchu Stydlé vody, stěna od Svatého Jana, přitahuje svojí vyčnívající bělostí pozornost výzkumníků jeskyní. Ve středu svislé skalní stěny, dobře 100 m nad dnem údolí, zeje strašný černý obrovský vstup jeskyně sv. Ivana (dnes označujeme tuto dutinu jako j. Pod Křížem, označení j. sv. Ivana se dnes užívá pro dutiny v pěnovcích za kostelem, pozn. překladatele). Legenda nás zpravuje o tom, že tuto jeskyni kdysi obýval sv. Ivan, po kterém jsou klášter, místo i jeskyně pojmenovány. Pod jeskyní sv. Ivana jsou ještě dva menší skalní otvory. Zde se nabízí možnost obtížného lezení, prvovýstupu. Do Ivanovy jeskyně dosud, kromě samotného sv. Ivana, nevstoupila lidská noha. Když bychom mohli do zajímavého portálu proniknout, jistě bychom zde měli co do činění s velkou jeskyní.

Jižně od Svatého Jana na levém břehu potoka se nachází Windloch (dnes nazýváno j. Větrná, pozn. překladatele), úzká puklinová jeskyně, ze které vychází silnější studený průvan. Rokle jižně od Stydlých vod je vedena pod jménem propadlá voda (německy versunkenes Wasser), označení, které jeskynní průzkumníky vede k přemýšlení, stejně jako vysoce zajímavý jev nalézající se v údolním zářezu jižně od vrchu Dountáč. Na tomto místě, vedeném pod jménem Vodopády, prýští dost silně studené a čiré vody z malé jeskyně, padají dolů v několika malebných kaskádách, a okamžitě zase mizejí v podzemí. V blízkosti odtud se nacházejí ještě dvě menší jeskyně s bohatou sintrovou výzdobou, které znovu vzhledem k radikálnímu problému celé jeskynní oblasti, řícení a zanesení, unikly našim očím.

 


 

volný překlad strany 6:

V severozápadní části (chyba v originále, jedná se fakticky o severovýchodní, pozn. překladatele) vápencového plata je třeba zmínit jeskyně Prokopského údolí. Tedy jeskyni Kalvárii u Řeporyj (Obraz 4) a jeskyni sv. Prokopa u Hlubočep; tyto obě jeskyně, stejně jako velká jeskyně od Dvorců na pravém vltavském břehu, zcela padly za oběť těžbě hodnotného vápence. Dvorecká jeskyně byla v roce 1860 ještě 60 metrů dlouhá, v roce 1875 již jen 14 metrů, od té doby je zcela zaniklá.*

Obě jeskyně v oboře Hvězda u Liboce nepříslušejí uzavřenému vápencovému platu, ale nacházejí se v samostatné kře spodnosilurských vápenců (ve skutečnosti jsou v křídových sedimentech, pozn. překladatele).

Další průzkumy mohou ještě objevit velký počet jeskyní; zejména pokud by početné lomy byly zastaveny, aby nově odstřelné jeskyně nebyly vydány na pospas hlouposti a barbarství lidí.

O vědeckém využití středočeských jeskyní, bude podána zpráva při nejbližší příležitosti.

(Přepis ze švabachu a volný překlad Lenka Žáková a Karel Žák, 2009)