Zpráva z kraje bubovického

Michal Kolčava

(Speleofórum 2003 /22/; str.20-21; Praha 2003)

 

Skupina Geospeleos již přes dvě desítky let provádí speleologickou činnost v okolí obcí Bubovice a Svatý Jan pod Skalou v Českém krasu, mimo jiné. Tu a tam dosáhne některých výsledků, které se zpravidla objeví v odborném periodiku. Tato zprávička není ničím jiným...

V roce 1995 byl po vydatném dešti objeven vstup do ponorové jeskyně, nazvané Arnika. Započala intenzivní prolongační činnost s jedním významnějším objevným postupem. Aby mohli být práce vůbec prováděny, bylo v jeskyni umístěno několik "pomocníků". Tím mám na mysli těžební visutou dráhu, telefonní spojení (kecafon), osvětlení či ventilaci. Teprve v nedávné době, tj.v červnu 2002 bylo přikročeno k detailnímu zmapování prostor v měřítku 1:100, jehož výsledek je k této zprávě připojen. K vlastním měřickým pracím jsme použili elektrooptického dálkoměru, závěsného kompasu a sklonoměru. Zvolili jsme variantu trvale stabilizovaných bodů polygonového pořadu s použitím zacementovaných nastřelovacích hřebů s dírkou v hlavičce. Délka jeskyně (D) je 60 m, hloubka (H) činí 28 m.

Jeskyně Arnika má s trochou nadsázky spirálovitý průběh s několika vzestupnými odbočkami, jako je např.prudká chodba ze směru od závrtu 110 nebo Varanní chodba. V horních uzávěrech těchto chodeb je možné očekávat zajímavé objevné postupy. Hlavní pozornost je věnována nejníže položeným částem (Žumpa, dno Rohovcové chodby), kde však v prolongaci často brání stagnující hladina vody. Jeskyně je vytvořena v chýnických vápencích stupně zlíchov (spodní devon) s častými vložkami rohovců. Vznik jeskyní v těchto vápencích je v Českém krasu zcela neobvyklý. Krátce po objevu byl v tomto občasném ponoru proveden barvící pokus, který prokázal komunikaci s vývěrem Ivanka ve Svatém Janu pod Skalou. Přímá vzdálenost Arnika-Ivanka je 1 km s převýšením 127 m.

 

 

Rozhodující množství vody v Ivance však nepochází z podzemního odvodnění rokle Propadlé vody (Arnika, Vlčí jámy, atd.), ale z míst mnohem vzdálenějších, které navíc patří do jiných povodí, jako je tomu právě v případě další zájmové oblasti naší skupiny – lomu Čeřinka – náležející již k povodí Bubovického potoka. Skutečnost, že se voda pohybuje, mezi oblastí jeskyní na Čeřince a Svatojánským vývěrem, hluboko pod korytem Bubovického potoka, je způsobena zdejší geologickou situací. Celé prvohorní souvrství je zde "zdeformováno" do hluboké synklinály s jádrem tvořeným nepropustnými srbskými břidlicemi. Na povrchu se tak objevují dva rovnoběžné vápencové pásy, které spolu hydrologicky komunikují právě přes vápence uložené hluboko pod erozní bází. V prostorovém pohledu si představme jakousi vápencovou "vanu" plnou břidlice. V severnějším pásu je kromě Arniky a Svatojánské vyvěračky také soubor jeskyní v Solvayových lomech (Stará a Nová Aragonitová j. D=86 a 89 m; odtěžené jeskyně Na Stydlých vodách, údajně velmi rozsáhlé), dále jeskyně Svatojánské skály (Lilijicová, Pod křížem a Maštale D=70, 48 a 28 m) a jeskyně v lomovém pásmu Branžovy (j.Čtrnácti pomocníků D=75 m H=21 m, objevena 1996).

V jižněji položeném křídle (pásu) synklinály leží již zmiňovaný lom Čeřinka. Těží od roku 1958 devonské vysokoprocentní vápence a během této doby zde bylo odkryto několik propasťovitých jeskynních systémů. V lednu 1969 to byla Čeřinka (také Palachova propast, Na Čeřince) D=630 m a H=87 m; v červnu 1972 Arnoldka D=1360 m a H=111 m; v červnu 1973 následovala Pavoučí D=118 m a H=43 m; poté na podzim 1974 jeskyně Večerní D=190 m a H=20 m; nejčerstvější je Zdeňka z listopadu 1996 H=15 m. Tyto významné jeskyně byly původně určeny do pytlů s cementem, ale po zcela jistě nepříjemných "šarvátkách", bitvu o existenci prohrála "pouze" jeskyně Pavoučí a Večerní. Prosím o minutu ticha...

V lomu byly dále objevovány drobnější dutiny, z nichž mnohé unikly speleologické pozornosti, zejména kvůli hbitému odtěžení. Přesto některé zdokumentovány byly.

Jeskyně Gabriela leží ve stěně nad 4.etáží (1.etáž chybí) v severozápadní stěně lomu nad Zdeňkou mimo ochranný blok Arnoldky. Dobře viditelný portál (2x3 m) je vlastně prostora na styku dvou menších chodeb. Významnější z nich klesá do masivu po vrstevnatosti horniny o sklonu 35°, snižuje se a zužuje. Za dvojitým zalomením končí na hladině jezírka, které jsme v roce 1993 vysáli s použitím principu "naplněná hadice". Odhadované množství vody bylo do 2 m3. Ke kýženému objevu tehdy nedošlo, neboť se jílovité dno záhy přiblížilo ke stropu a my jsme šli domů. Za týden se hladina vrátila zpět do stejné úrovně. Jeskyně je vytvořena v pestrobarevných loděnických vápencích stupně prag (spodní devon), pro krasové procesy velmi oblíbených. Celková délka jeskyně činí 12 m.

Zatímco portál Gabriely bude severozápadní stěně nadále dodávat nádech tajemství, vstup do jeskyně Petra spolu s okolní horninou odjel do Tušimic ve snaze pomoci v boji se zákeřnými oxidy síry... Jeskyně ležela ve stejné stěně jako Gabriela, avšak o 374 m východněji, 5 m nad 3.etáží pod vyústěním staré vozové cesty od Bubovic do lomu, zhruba naproti správním objektům. Jednalo se pouze o malý horizontální zbytek původně větší dutiny, neboli prostůrka 1,5 m dlouhá, ze které vybíhala neprůlezná plazivka o délce 3 m. Byla odtěžena zhruba na přelomu tisíciletí.

 

 

Tím samozřejmě výčet činnosti skupiny v oblasti nekončí. Nutno připomenout široké spektrum bádání v jeskyních Arnoldka a Čeřinka, či dokumentování krasových jevů pásma Amerik a údolí Kačáku, ale o tom zas někdy příště.

 


Literatura: