Loferer schacht

Michal Novák, 1-05 Geospeleos, 2001

Mapa

Je 20.srpen něco kolem 23. hodiny večer a my stojíme na parkovišti ve výšce 800m.n.m. nedaleko vesničky Lofer. To je totiž místo srazu na letošní expedici do propasti Loferer Schacht, tehdy ještě hluboké 627m. Rádi jsme přijali pozvání našich německých kolegů zúčastnit se expedice do třetí nejhlubší propasti této oblasti. Propast se nachází na rozmezí salzburska a tyrolska.

Během noci přijíždí zbytek členů expedice. Ranní, téměř mezinárodní probuzení, neboť expedice se kromě pěti Němců Bernda, Bina, Oliho, Ralfa a Waltera zúčastnili ještě dva Američané Ron a Hilary a naše tři české maličkosti Ondra Jäger, Honza Kratochvíl a Michal Novák, nás vítá do sychravého počasí propleteného mlhou. Asi po dvouhodinovém snažení před námi stojí 9 zcela naplněných batohů. Po společné fotodokumentaci těl, prohýbajících se pod tíhou našich zavazadel, vyrážíme.S přibývajícími metry mlha ustupuje, počasí se výrazně lepší a nám se nabízí pohled na první vyčnívající vrcholky. Náš cíl čeká ve výšce 2180 m.n.m., asi 50m od sedla mezi nejvyšším vrcholem Loferer Steinberge Ochsenhornem s výškou 2 511m.n.m. a protějším Gr. Reifhornem.

Kolem poledního dorážíme na chatu Schmidt - Zabierow ve výšce 1966 m.n.m., kde nás k životu probouzí kamzičí polévka a pivo. Za 2 hodiny stojíme na místě. Obavy z většího množství sněhu, pozůstatku po loňské zimě, se vyplnily jen napůl. Záhraby na stany na šikmém svahu sice kopat musíme, ale jeden ze tří vstupů do propasti je naštěstí volný. Začínáme shromažďovat materiál, budujeme kuchyň, záchod, lednici a další nutné zázemí. Zanedlouho po výtečné večeři všichni spí spánkem spravedlivých. První záblesky slunce nás tahají ze spacáků. Probouzíme se do krásného horského rána. Po snídani začínáme spřádat plány na sestupy do propasti.

První pětičlenné družstvo začne sestup dnes večer, zhruba na 3 dny. Bernd, Ondra, Kráťa a já vyrazíme zítra se zbytkem materiálu a potravin do bivaku v hloubce 438m a zpět. Po návratu prvního družstva jdeme na dno. Propast je celoročně vystrojena, takže odpadá spousta matroše a vystrojování.

První družstvo sestupuje. Druhý den ráno vyrážíme i my. Ve vstupních částech se střídají kratší vertikální úseky s užšími meandrujícími chodbami.. Vertikální úžina na laně v hloubce 60m je obzvlášť pikantní. V hloubce 100m se propast rozděluje na dvě větve. Starší, vertikálnější větev objevenou Poláky a novější, objevenou Němci při mapování polské. "Pendlšachtu", jak je trefně nazváno místo rozdělení, překonáváme kyvadlem. Následuje užší meandr s dvěma kratšími stupni, kterými vypadneme do šikmě ukloněné mohutné prostory se značně erodovanými stěnami a občasně tekoucí vodou. Dále pokračujeme spletí poměrně velkých chodeb až do Fledermaushalle (Netopýří dóm). Během cesty měníme některá starší lana za nová. Pár menších šachet nás přivádí až k P 32 - větší studni s tekoucí vodou, která ji místy lehce zkrápí. Následuje mohutná P 55 s výstižným názvem "China - Syndrom". Haifisch meandrem neboli Žraločím meandrem a P 21 téměř dopadáme doprostřed bivaku v hloubce 438m, cíli dnešního dne.

První družstvo mezitím dole mapuje nově objevené prostory z loňského roku, které již nebyl čas zdokumentovat. S radostí v bivaku zanecháváme přinesený materiál a jídlo. Po krátkém posilnění něčím teplým vyrážíme zpět. V pozdním odpoledni vylézáme. Teplá večeře, hlt whisky a jsme zase fit. Během odpoledne přichází i poslední člen expedice Hilary.

Následující den je pro nás spíše odpočinkový. Válíme se ve spacácích, co to jde. Odpoledne se s Ondrou vydáváme na protější kopec ve výšce 2 286m.n.m., kde pořizujeme pár videozáběrů basecampu a okolí.
Pozdě odpoledne vylézají tři z prvního družstva s tím, že zmapovali loňské objevy. Ron a Oli hledají pokračování v hloubce okolo 650m a zůstávají dole ještě den.

Již za nepřízně počasí něco kolem sedmé večer Bernd, Kráťa a já sestupujeme do bivaku. Ondra s Hilarym sestoupí zítra ráno a v podstatě se v bivaku vymění s Olim a Ronem. Bivak je totiž schopný pojmout maximálně 5 lidí. Asi za 3hodiny jsme v bivaku. Kolem půlnoci vylézají Oli s Ronem. Našli pokračování a jsou v hloubce kolem 670m.

Ráno, již s Ondrou a Hilarym začínáme sestupovat. P 22, P 25 a P 39, které jsou hned pod bivakem jsou v podstatě jednou velkou prostorou, aktivně protékanou vodou. Následuje Kaskádový meandr s ostrými břity, kde se vodě jen stěží vyhýbáme.

Kratšími stupni, z nichž nejdelší je P 28, a užšími meandry se dostáváme k asi 50m dlouhému, značně úzkému meandru, kde se obzvláště zamilujete do svého speleovaku, který s vámi naprosto nespolupracuje.

Meandr byl sice již loni prolezen, ale nebyl čas na jeho zmapování. Ten a ještě pár dalších prostor zmapovalo první družstvo. My pokračujeme od odbočky do velkého dómu, který není ještě zcela zmapován. Bernd, Hilary a Kráťa začínají mapovat kratší stupeň P 5 a následující "Komen Ron!" meandr. Tento meandr prolezli letos jako první Oli s Ronem. Chuť Rona pokračovat byla zřejmě minimální. Meandr se řadí též mezi ty užší. Následuje P 13 a menší dóm. Zde Oli s Ronem končili. Odtud Ondra a já začínáme vystrojovat nové úseky a hledat pokračování. Propast je v těchto místech již zcela fosilní, se značně korodovanými stěnami, které stěžují vystrojování. Jako první vystrojujeme P 16. Dále následuje asi padesátimetrový meandr až nad P 28. I zde jsou problémy s kotvením. Na dně se snažíme proniknout zaklíněnými bloky v podobě závalu. Zatím však bezúspěšně.

Sestup celou propastí absolvuje i láhev šampusu, která se zanechává na nejhlubším dosaženém místě. Letos ji necháváme my v hloubce 700m. Po dvanácti hodinách se vracíme zpět do bivaku.

Následující den kolem poledního Ondra, Kráťa a já začínáme vystupovat a transportujeme již část věcí z bivaku. Bernd s Hilarym jdou ještě dolů prozkoumat několik odboček. Při výstupu, v hloubce okolo 350m v P 32 poprvé pozorujeme zvýšení stavu protékající vody. V P 56 v hloubce 200m je již naprosto jasné, že propastí protéká mnohem více vody. Tady se už vodě, bohužel, nedá vyhnout, a tak asi 20m lezeme v menším vodopádu. Zde potkáváme Bina, Ralfa a Waltera, kteří odcházejí prozkoumat odbočku nad P 11 a skutečně nacházejí propojení s vedlejší větví.

Za doprovodu menších či větších deštíků vylézáme po 46 hodinách z podzemí. Dle očekávání nás nahoře vítá déšť, a ten v kombinaci s oblevou výrazně zvedá vodní stav v propasti.

Příští den je více čí méně odpočinkový. Válíme se, balíme a při jedné z povrchovek registrujeme několik propastí, které budou stát za další průzkum. V pozdním odpoledni stojí všech deset členů v táboře. Pojídá se, popíjí, bilancuje a expedice je prohlášena za úspěšnou.

Ráno všechno rychle dobalit, zlikvidovat naše pozůstatky, a můžeme vyrazit do civilizace. Okolo druhé hodiny odpolední jsme na parkovišti u aut. Závěr expedice je domluven v restauraci před jeskyní Lamprechtsofen, jednou z nejhlubších jeskyní světa, kde navštěvujeme alespoň zpřístupněnou část.

Po vřelém rozloučení se všichni těšíme na další vzájemnou spolupráci.