Loferer Schacht ´03

Jan Voráček (ČSS ZO 1-05 Geospeleos) 2003

V týdnu od 29.8. do 7.9.2003 měla skupina českých jeskyňářů možnost zúčastnit se expedice německých jeskyňářů z Frankfurtu n.M. do propasti Loferer Schacht v alpském masivu Loferer Steinberge, která se každoročně pořádá již asi 10 let. Akce se zúčastnili Bernd Kahlert, Oliver Kube a Hilary Foulkes (DAV HöhlenGruppe Frankfurt/Main), Michal Novák a Jan Voráček (1-05 Geospeleos), Petr Čáslavský (1-06 SKP), Jakub Zelinka (1-02 Tetín), Zdeněk Šlahounek (1-11 Barrandien) a Jan Kratochvíl (1-04 Zlatý Kůň). Tetínský Michal Cimbál Hejna jistil tábor.

Loferer Schacht je propasťovitá jeskyně hluboká (nyní po letošní akci) -768m, s horními vchody (celkem 3) v nadmořské výšce cca 2200 m.n.m., a délkou 6070m, což ji činí nejhlubší a nejdelší jeskyní v oblasti masivu Loferer Steinberge. Propast má dvě větve, tzv. polskou a novější, perspektivnější tzv. frankfurtskou, objevenou právě německými kolegy. Na úrovni cca -600m frankfurtské větve se nachází víceméně horizontální systém, tzv. Tirolský tunel. Tunel není úplně vystihující název, protože se jedná o spleť chodeb, dómů, dómků a meandrů v několika výškových úrovních, které jsou vybudovány na stejné tektonice. Ujít přibližně 500m z bivaku na pracoviště trvalo tímto "tunelem" zhruba 1,5 hod. Tunel se mírně zvedá směrem na Tirolskou stranu, předpokládá se jeho možné vyústění někde na západní stěně Loferer Steinberge. Při povrchovém průzkumu se však zatím nic nenašlo. Opačným směrem tunel klesá na údolí s městečkem Lofer, potenciál je přibližně 1500m. Další údaje, včetně mapy, jsou k dispozici na stránkách německých kolegů. Tolik holá fakta, nyní můj osobní pohled na akci:

Začalo to v pátek přesunem do městečka Lofer a obligátním přespáním na parkovišti (=louka se stádem krav a nezbytnými hovny, moje sandálky už vědí...). Již po cestě zhusta pršelo a vypadalo to, že z problému, kde vzít nahoře vodu, se stal problém, co nahoře s vodou. Ráno v sobotu je ale "ažůro" a tak s našimi batůžky okolo 35kg vyrážíme zdolat převýšení cca 1400m. Od poloviny cesty se zatahuje a počasí nevěští nic dobrého. Při zastávce na chatě Schmidt-Zabierow (a doplnění nezbytných vitamínů ve formě patoku Stiegl) padá mlha (resp. mraky), viditelnost klesá místy na 5m. Když odpoledne dorážíme poslední stovky metrů k díře, musíme na sebe volat, abychom nebloudili. Začíná pršet dřív, než stihneme rozbalit stan. Podlaha stanu, který němečtí soudruzi nechávají na místě v sudu po celý rok, a který jistě pamatuje CK mocnářství, nezadržitelně prochcává a moje "karimacecha" to nevychytává. Ještěže ta dutá vlákna "hřejí" i mokrá...

Neděle - zařizujeme stanoviště v portálu díry, mezi proudy vody padající ze stropu se dá najít i suché místo k stání. Vody máme dost, chytáme ji rovnou do kanystrů. Bernd prohlašuje: "Zitrá bude už hezký". První parta dvou němců a dvou čechů se chystá do díry. Určitě je tam dole lépe...A nebo né?

Pondělí - moc "hezký" teda není. V poledne se to malinko protrhává, rozhodujeme se, že nebudeme sedět na zadku, a vyrážíme mapovat část FederSchacht, menší propast nedaleko. Radostně hopkáme za Berndem, než pěšinka přejde v mokrou 50-60° stěnu pokrytou drobnou sutí. Bernd mizí v dáli, já se trapně snažím čistit si "stupy a chyty" a zároveň se snažím nedívat se těch 200-300m dolů, ačkoliv závratěmi netrpím. Bernd na nás čeká. Sleduji jeho technologii pohybu - nejhorší úseky rychle přebíhá, aby nemusel řešit, kam šlápnout. V minulém životě to byl určitě kamzík. Mapujeme asi 50m v nějaké boční větvi FederSchaht, černá nit v topofilu v temné jeskyni je výborná věc - díky Testabyku.

Úterý - přes noc napadlo přes 5cm mokrého sněhu. Kus hadru, který se kdysi nazýval stanem, a který nyní sloužil jako úložiště batohů, to nerozchodil a rozpadl se. I nás zbylých pět se připravujeme na sestup a v poledne jdeme na to. Při postupu se střídají kratší studny, mnohde více či méně zkrápěné vodou, s úzkými horizontálními meandry. Meandry nejsou zas až tak obtížné, ale když sebou máte dva narvané speleovaky...Vertikální úžina v -70m se směrem dolů dala "protéct" celkem v pohodě, jen si nesmíte zapomenout dát stopáka na dlouhý ocas a natočit hlavu. Nahoru to bude jistě "zůžo". Asi ve 440m se dostáváme do prvního bivaku. Skutečně první místo na cestě, kde se dá přespat, aniž by na vás chcalo. Po přestávce pokračujeme dál. Následuje asi 50m rovný, ale úzký meandr. Speláky neustále propadávají do pukliny a nechtějí zpět...Kubovi se spelák pěkně natrhl u dna. Nakonec se po asi 7 hodinách dostáváme do druhého bivaku pro 5 lidí. Je nás tu nyní 9 - jsem zvědav, jak soudruzi z NDR řeší tuto nerovnici. Výsledek? Do bláta v chodbičce o patro níž pod bivakem, kde ze stropu kape voda, se položí velký igelit a rychle se uteče do svého spacáku. Čechu - poraď si. Kuba se Zdeňkem zaujímají místo na igelitu, na kterém se již dělají loužičky, Michal se schoulil někde "po cestě" na kraji jakési propástky, Bernd obsadil poslední volné místo v řádném bivaku (je přece "häuptling") a já ? Stojím se spacákem v ruce a nevěřícně čumím. Prostě není kam si lehnout. Asi 2m nad mokvající počvou vidím díru. Nakukuji a po chvíli váhání se soukám v podoveralu a se spacákem a karimatkou do plazivky o průměru o něco větší, než je šířka člověka v ramenou. Cpu se do spacáku, který tímto zasviňuji i zevnitř, a po chvíli si libuji, jak jsem to nakonec vychytal. Téměř sucho, hladko, nic netlačí. Usínám s příjemnou představou těch blízkých 600m skály nade mnou...Budím se zimou, ha, ještě je tma. Začínám chápat, proč je v plazivce sucho. Průvan vysušuje, že? Už jste někdy spali v něčem velmi podobném rozvodu klimatizace?

Středa - otázku "jak jste se vyspali" považuji za pošlapání česko-německé deklarace. Chcete snídat - zajděte si pro vodu. Naštěstí Michal s Berndem se toho ujímají. Velká potřeba se koná do igelitového pytlíku, který se i s papírem zauzluje a vhodí do velkého pytle. Podle povolení vydaného expedici místními orgány se má inkriminovaný pytel vynášet na povrch a dolů do obce, protože voda se dole v Loferu pije. Ovšem ještě nikdy se tak nestalo, nenašel se odvážlivec, který by riskoval, že mu někde cestou na zádech praskne pytel sraček... První skupina vyráží na poslední průnik směrem dolů, my to zkusíme tunelem do Tirol. Několik hodin šmejdění po jeskyni, nakonec nacházíme možné pokračování, ale již nemáme lano k vystrojení. Vracíme se do bivaku, abychom ještě chytili první skupinu před výstupem. Chlapci dosáhli asi -760m (nyní již víme, že -768m). Po jídle vyrážejí do horního bivaku a my do spacáku. V prostoru spodního bivaku se teplota pohybuje od 0,8°C do 1,4°C. Zapomněl jsem si teplé rukavice, zato zjišťuji, že mám sebou mobil. Výborně, ovšem T-Mobile Austria má dost velké nedostatky v pokrytí - není zde kupodivu ani čárka. Po chvíli končím pokus o vysušení mokrých ponožek a vypuzuji je ze spacáku ven. Natržený Kubův speleovak leží opodál...

Čtvrtek - ponožky přes noc neuschly. Vodu jsme večer dopili, naštěstí Michal s Berndem se toho ujímají...Kuba se Zdeňkem si berou za cíl obnovit nefunkční vodovod do bivaku - pro vodu se jinak chodí asi 10 minut daleko a pak se slaňuje cca 15 m do pukliny s vodopádem, člověk je pak dost mokrý. My ostatní vyrážíme tam, kde jsme včera skončili, kluci maj dorazit po opravě vodovodu. Vystrojujeme přechod přes menší dóm s vodopádkem. Pak už se společně vrháme do navazujícího poměrně pohodového meandru, který nazýváme "Cik-cak meandr" - hádejte jak vypadá. Na jeho konci je poměrně slušný dóm, další pokračování je asi v horní části. Pár metrů před dómem končí nit v topofilu. Špulka se tvářila poměrně plná, ale byl to jen klam výrobce - na tlustém špalku snížený obsah obsahu. Provádíme aspoň průzkum dómu a v jeho horní části nalézáme pokračování - další dlouhý meandr. Vracíme se, kluci nedorazili. Vodovod - hadička vedená "přes kopec", ústící níže než nasává, známý princip. Ne tak ovšem na Tetíně, zdá se. Dle tvrzení kluků již činí třetí pokus o "navázání spojení". Hadice je spojena ze 3 kusů, spojky pořádně netěsní, láme se to, atd. tak snad za to nemohou. Jdeme napřed do tábora, kluci za chvíli dorážejí, teď nebo nikdy. Slavnostně točíme do první flašky, huráá, druhá - pár kapek a konec - vyteklo jen to, co bylo v hadičce. Někde je něco opět špatně. Zdeněk ještě zkouší sát, ale marně...Dáváme si aspoň k večeři lepší baštu, předpečené maso s rýží a pak ještě salám. Kuba ho nesl, jde pro spelák, a ejhle - to, co trčí z té díry ve speleovaku, je náš salámek. Asi ze čtvrtiny ubroušený, obalený bordelem, rozmočený...Za stálého chroupání v puse dojídáme každý své kolečko salámu a jdem na kutě.

Pátek - voda? Michal s Berndem se toho již neujímají, jde Zdeněk, má gumáka. Domapováváme meandr za dómem, dostáváme se do dalšího dómku, pokračování opět ve stěně další meandrovitá chodba. Michal to testuje a - valí to. Ale již není čas, musíme se vrátit, uvařit, udělat inventuru, poklidit a hurá do prvního bivaku. Cesta zpět je ulehčena tím, že až na jednoho máme jen jeden speleovak. Ten, co je navíc, obsahuje odpadky a převážně ho vláčí Michal a Zdeněk. Tvářím se, že jim občas pomáhám. Cesta je ale naopak vylepšena tím, že téměř nikde nefunguje třetí bod, trvalé vystrojení dělá své, lana jsou obalena tuhou sračkou, totálně se koušou crolly, o "džímaru" z LETu Kunovice ani nemluvím - ten se naopak nekouše téměř vůbec, jezdí po laně nahoru dolů. Večer v prvním bivaku dělám se spacákem stan nad vařičem a nekompromisně suším. Vyplatilo se, je to první noc dole, kdy jsem spal jak mimino. 

Sobota - snídaně (tady vodovod funguje předpisově), inventura a vyrážíme. Připadám si jak mameluk, co šlo dolů obskákat mimo vodu, tak nyní se často sprchuji, naštěstí vody není zas tak moc. K dovršení všeho se mi daří ušlápnout třetí bod - stejně je nanic, nastupuje klasická "žába". V jednom místě vylézám asi P15, pak krátké 4m slaněníčko a znovu nahoru. Lano od slanění je dlouhé a válí se po zemi. Po zemi za sebou válím i speleovak na dlouhém ocasu. Asi v polovině následující P25 se něco stalo, náhle se mi stoupá čím dál víc těžce, až to nejde vůbec. Že by konečně ten infarkt? Koukám, co se děje - lano od předchozího slanění se omotalo tak šikovně okolo ocasu ke speleovaku, že vytvořilo kompaktní našponované spojení. Co teď, blbečku, zkouším to nejdříve nohou rozmotat - bez šance, i když spelák odepnu, dolů jej hodit nechci.. Spelák jsem si navíc nechal na delším ocasu, takže není kam jej uvolnit, ale stejně by to nepomohlo. Zkouším přestoupit do slanění, ale nahoru to nejde ani o mm, takže se mi nedaří otevřít crolla. Nakonec uvolňuji prsní popruh z crolla, otáčím se okolo crolla téměř o 180° hlavou dolů a nataženou rukou po chvíli uvolňuji spodní lano držící ten z.....ý speleovak. Další cesta už probíhá celkem bez problémů, když nepočítám to, že to je dost do kopce... Těším se na slunce, prý už je hezky (polní telefon v 1.bivaku). Úžinu v -70m se daří po několika desítkách nadávek také procpat. Když vylézáme, začíná se zatahovat, jak milé ...

Neděle - konečně se trochu vyčasilo, i když vedro zrovna není. Balíme stany, opět pečlivá německá inventura, úklid, poslední gruppenfoto nahoře. Vyrážíme dolů, po zastávce na chatě se cesta dolů mění v úprk, zvláště Michal chvílemi běží. Kolena skučí, už to chtéjí mít za sebou, a těší se na biftek v jedné vesnici před Budějicema. Ale dobrý pocit zůstává, podařilo se udělat zase kus práce.

Osobní předsevzetí:
* Koupím si nového "džímara" (už ne LET z druhé ruky)
* Pořídím si pořádnou karimatku (samonafukovačku)
* Preventivně vyměním kladky na StopPetzlu (nebudu jako Bernd, který má horní kladku ubroušenou do třetiny šroubu - asi nový německý adrenalinový sport)
* Koupím nepromokavou bundu, ta silonka od Čongů byla dobrá, ale ne dost
* Příště nezapomenu teplé rukavice a naopak nechám nahoře mobil
Osobní poznatky:
* I ve studené díře se dá přežít s mokrými ponožkami z Moiry
* Naučil jsem se nastartovat benzínový vařič, u kterého po zapálení kromě hořáku chytá i všechno ostatní (hlavně plastový ventil u nádrže)