Íránský deník       3.část

Expedice Namak 2004

sepsal Michal Kolčava, tak jak to viděl

tento deník nepostihuje veškeré dění expedice a není vědecky zaměřen !

co předcházelo v minulých částech ?

- šťastný přílet do Teheránu a cesta na ostrov Qešm v Perském zálivu

- průzkum a výzkum „slaného Marsu“, to je solný peň Namakdán

- Jeskyni Tří naháčů se prodloužit nepodařilo, škoda, snad příště

- barevný ostrov Hormoz a tajemství zatuchlých jeskyní

- co Brutus dělá s kolíkama?

- banánové koktejly v nočním Bandar Abbásu

- Šíráz, konečně normální město

 

 

** pátek / 6.únor 2004   ***   džom’e / 17.bahman (11.) 1382 **

cesta na poslední peň, na Džahání

 

            Crrr!!??!! :-# Potvora budík! Před pátou hodinou ranní vstáváme a s množstvím zavazadel a kanystrů opouštíme univerzitní hotel. Univerzitním mikrobusem a univerzitním land-roverem odjíždíme z probouzejícího se milionového Šírázu. No vida, i íránské město dokáže být klidné. Prší.

 

            Pěkná asfaltová silnice vede plochým údolím mezi pásy hor, které tady dosahují výšky okolo 2800 m n.m. Je tu úrodná půda, ale je ji prý nutné zavlažovat, hlavně v létě, kdy tu panují hutné teploty.

            Za městem Kavár se silnice zakusuje do horského hřebene, sem tam tunel a také stavba přehrady na řece Šúr. Přijíždíme do dalšího plochého mezihoří s městem Fírúz Ábád, kde nás upoutávají věčné plameny šlehající z údernické skulptury uprostřed kruhového objezdu. Horstva v okolí nápadně připomínají náčrtky z geologických učebnic. Kupříkladu dobře vyvedené hřebeny antiklinál. Díky absenci stromů a prakticky vegetace obecně jsou mladá pohoří dobře pozorovatelná a čitelná.

 

            Za dalším horským pásmem odbočujeme dle Brutovy navigace z hlavní silnice. Děje se tak v městečku Qír (Qír-va-Kárzín), které prý bylo v minulosti složeno zemětřesením. Po prašné cestě jedeme kolem rafinérie schované do vyprahlého horského údolí v poušti, mimochodem se tu prý v okolí těží zemní plyn.

            Čekají nás obtížně průjezdné brody, zejména ten ve vesnici Habís (hlavně mikrobus má co dělat). Projíždíme opuštěnou kaškajskou osadu Pandž-Šír, čili Pět Lvů. Jde o kruhové zděné stavby ve stádiu vybydlení vystavěné pro zdejší kočovný kmen, který však těmito stavbami opovrhl a dále pobíhá po kopcích s chýšemi. Je to vlastně podobné jako u nás, dále raději nerozvádím, nerad bych měl komplikace s rasovou nesnášenlivostí :-)

            Přijíždíme do Dehrúdu, obce (jakési oázy) s palmami na břehu Šúru. Dál mikrobus nedojede a je tedy nutné sehnat terénnější povoz. K Džahání již zbývá jen nějakých deset dvacet kilometrů. Opět hádka o peníze za kolik pojedeme (za 100 tisíc místo původních 400 tisíc, slušný výsledek). Brut se shání po panu Madadím, který však není doma. Minule je někdo z jejich rodu hlídal na pni s puškou. Ale před kým? Před leopardem?

 

            Je to skvělé! Stojíme na terénní „korbičce“ a spolu s univerzitním teréňákem se řítíme po prašných cestách přes hory-doly, kolem štítů svisle postavených vrstev masívů vápence, prý se to také jmenuje Pět Lvů (2229 m n.m.). Zpíváme písně ryze českomoravské, také největší brutusí hitovku „Jebedědabábu-bábajebedědu“. Když se za kopcem objeví náhle velká solná hora Džahání (prý také Vesmírná hora) posádky vozů propukají v jásot.

            Dojeli jsme na Gar-e Jál (česky prašivá hříva ?), šíji spojující vápencové plošiny s džaháníjským solným pněm v jeho nejvyšších polohách. Přijeli jsme v osmi Češích (Milan Geršl je již kdesi na cestě domů) a čtyřech Íráncích (prof.Liaghat, 2 speleologové a řidič).

            Trochu se zatáhlo a začalo pršet, rychle tedy stavíme stany a podnikáme dva nedočkavé výsadky do terénu. „Peršáci“ kroutí hlavami. Já jdu s Michalem a Ondrou na jih šíje do kaňonu s vodorovnými terasami vápenců a bělavými solnými vodopády tekoucími po žlutých a zelených lavicích ze solného tělesa dolů. V malém solném „bobku“ pod pněm objevujeme jeskyni s několika vodopádovými (kdyby tam tekla voda) stupni, jednou propadlinou na den a třemi netopýry, kterým jako by chyběl „sonar“, různě narážejí do nás, padaj do solankových jezírek a tak podobně. Jeskyni křtíme Průchodná, neboť je s trochou lezecké opatrnosti opravdu průchodná.

            Za tmy se k údivu „Peršáků“ vracíme. Nebyli jsme snědeni divými leopardy, dikobrazy ani vlky. Jediné, co tu po těchto tvorech nacházíme, jsou dikobrazí (turecky: čulí) ostny (čuli-brk). Dnes vlivem deště budu patrně spát ve stanu.

 

** sobota / 7.únor 2004   ***   šambe / 18.bahman (11.) 1382 **

peň Džahání - velké průzkumné výpravy

 

            Dnes odchází dvoudenní výsadek do pně (Ondra, Lukáš, Zdéňa a Azadí). Půjdou přes nejvyšší partie solné hory a budou zkoumat středozápadní slepá údolí a „závrtoviště“. My ostatní jdeme do jižního kaňonu. Hlídat tábor zůstává univerzitní řidič. Michal, Brutus a Íránci navštěvují Průchodnou jeskyni. Já s Martinem fotíme kytky a vodopády.

            S Michalem se setkáváme až na „Kopečku, kde by se dobře tábořilo“. Pasou se tu ovce a z dálky je slyšet výskot a zpěvy pastevců. Pěkné. Již v trojici vyrážíme k solnému korytu s vodotečí solanky ze pně. Persky „rozmlouváme“ s podivným pastevcem, připadá nám dosti přihlouplý. Je nebo není?

            Slaný potůček tu protéká kaskádkami, krystaly soli na solných lavicích a kamenech rostou téměř před očima. Jdeme vzhůru mezi solnými útvary, tu solná jehla, tam vysoká homole; vešli jsme do pně. Šplháme se vzhůru na překvapivě zelené planinky se zahlcenými ponory. Jsme na pni. I zde se občas pasou stáda prosolených koz a ovcí. Jižněji narážíme na aktivní povrchový tok a sledujeme ho až k zahlcenému ponoru. Je již blízko svahu kaňonu a převýšení dolů může být kolem sta metrů, v podzemí pod námi budou asi vodopády. Fakt zajímavé nám připadá, že potok nerušeně teče po okrajích mohutných propadů či řícených závrtů, aniž by se do nich propadal.

            No, konečně jeskyně! Objevujeme částečně volné ponory a hned za hradbou ponorové stěny v soustavě závrtů zeje propasťovitý vchod Smradlavé díry. Asi to někam valí! Je však také nutné myslet na návrat ze pně, jako že za světla. Jdeme proto směrem zpět ke kaňonu další sérií propadlin (odhadem 90 % povrchu Džahání tvoří propadliny a deprese, možná i víc).

            Brzy přicházíme do protékaného zářezu v soli, který nás jistě do kaňonu bezpečně dovede. Když tu se náhle před námi objevuje další ponorová stěna. Ha! Údolíčko je slepé, voda mizí do podzemí. A tak je objevena Podvodní jeskyně.

 

            Po přelezení solné hradby však před sebou vidíme jen suché koryto s prázdným vývěrovým portálem. Potůček se totiž na 15‑ti metrovém průběhu jeskyně stačil ještě „zavrtat“ kamsi nížeji. Kam asi teče? Jdeme dál suchým údolím a po chvíli vyschlé koryto mizí ve vysokém portálu. Jeskynní chodba odtud strmě valí dolů a cestou přibírá náš ztracený tok, vida ho! Objevili jsme jednu z podzemních odtokových cest do jižního kaňonu - jeskyni Ukrytý potok. Podrobný průzkum, ale uspořádáme až v příštích dnech. Nyní přelézáme hřbet a srázem nad vývěrem z Ukrytého potoka scházíme dolů do kaňonu. Je šero.

 

            Klikatým jižním kaňonem jsme se vrátili zpět do tábora ve 20 hodin. Fouká studený vítr a moc se těšíme na podobně studené lečo z konzervy. Mňam. Spím ukryt za větrolamem kanystrů a v noci mě ruší vydatný hýkot oslů. Nutno připomenout, že hvězdy na obloze jsou tady fakt dobře vidět a probuzený spáč se pohledem vzhůru vůbec nemusí nudit.

 

            V noci je zima, přesněji okolo 3°C, což způsobuje ranní odjezd íránských speleologů. Nebo, že by jeli za svými drahými polovičkami, případně drahými čtvrtinami? Zde je povoleno mnohoženství, jak nám bylo vyprávěno a je to tu velmi oblíbené.

 

 

** neděle / 8.únor 2004   ***   jek-šambe / 19.bahman (11.) 1382 **

peň Džahání - kaňon řeky Šúr

 

            Společně s Michalem a Brutem jdu tentokrát do severního údolí, nejprve kousek po plošině na okraj stěny kaňonu vytvořeného řekou Šúr (Slaná). Ty krááávo, to je bomba! Fantastický pohled konkurující americkému Coloradu, možná. Výhled je nutné chvíli konzumovat. K tomu nám vyřvávají kukačky.

            Pak sestupujeme dolů k jeskyni Sebevrahů, kterou tu objevil Brutus při minulé letmé akci. S Michalem ji dolézáme až na její průlezný konec (D 60 m). Jde o ponorovou stísněnou chodbu, která se klikatí a klesá; ke konci zmenšuje své profily, v jednom místě je nutné se prohrabat štěrkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

            Brut jde na kolíky do svahů solné hory. My pokračujeme dál žlebem dolů. Vyschlý potok tu vytvořil ve vápencovém podloží několik svislých vodopádů, největší má téměř 20 metrů. Kolem poskakují skromné kozy. Sevřený žleb se náhle rozevírá do velkého „náměstí“. Odbočujeme nad ním do severovýchodního výběžku solného pně ve formě hřebene a již je vidět zelenomodrou vodu s peřejemi, to je řeka Šúr. Pozorujeme ji, kterak proráží vodorovné terasy vápenců a v meandru podemílá solný peň. Cestou dolů k vodě potkáváme zelený plácek s chýší a pasoucím se koněm a malým kaškajským klukem. Ten celý zvědavý běží k nám, no a za ním tatík, ale ten už tak vesele nevypadá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

           Prý se tu nedávno prohnala povodeň. Kdosi říkal, že po Bamu nejhorší neštěstí v poslední době. Nyní má řeka odhadem průtok Berounky. V suché části řečiště přežil jeden oleandr (viz foto).

 

            Chceme jít proti proudu úzkou soutěskou (od oleandru dozadu) na zmiňované „náměstí“, ale po chvíli realizace nápadu zjišťujeme, že je to bez šance. Museli bychom jít hlubokou vodou a to tu není asi příliš bezpečné (mikroorganismy). Na průstup navíc nejsme vybaveni, co s batohama, že? Škoda. Jdeme tedy zpět přes hřeben.

              Na opačné straně „kaňonového náměstí“ spatřujeme muže se ženou. A mužem jsme krátce nato pozváni domů, do jejich chýše. Chvíli sedíme na koberci, máme však málo času (jako ostatně na celé expedici), a tak jsme nuceni čaj s chlebem odmítnout. Usměvavý chlapík (těžko říci zda někdy viděl cizince) nám tedy aspoň ukazuje správnou cestu na Dehrúd, což je vlastně náš dnešní hlavní úkol. Najít schůdnou cestu kudy půjdeme v pátek se vší bagáží, neboť smluvený odjezd zpátky do Šírázu je domluven z Dehrúdu.

 

 

            Vyšlapaná pastevecká „dálnice“ nás přivádí k dalším super-pohledům z okraje spodní terasy do kaňonu, kde řeka prodělává peřeje, vodopády, katarakty, ale také hluboké tišiny.

            Pohoří Zagros je dost dobrý! Vracíme se do tábora přes jednotlivé lavice nazelenalé vegetací, která nestydatě vybujela po dešti. Je třeba vybrat a zapamatovat si nejlepší trasu přes vápencové stupně, tak abychom ji v pátek bez problému našli.

 

            V táboře je již přítomen výsadek z centra pně a řešíme náš další společný postup. Nic velkého nenašli, žádné kilometrové systémy se nekonají. Jedním bodem k diskuzi je Kozí díra. Propast kdesi v mračnu propadlin, která má na svazích mohutného ústí vyšlapány cestičky od koz a stoupá z ní zatuchlý odér - nejnadějnější znamení nádherně prosolené jeskyně. V nejnižším bodě však cestičky končí 80‑ti metrovou vertikálou (měřeno vhozením kamene - opraveno o korekce). Jeskynní systém, který tam třeba je (a nebo taky není), může být klidně rozsáhlým vertikálně členitým odvodněním velkého kusu Džahání. Slanit tam není žádným problémem až na malou drobnost (!). Tou je fakt, že celá svrchní část propasti je v „hlínách“ caprocku, mnohdy převislých. Lezec by tak patrně uhynul pod souvislým závojem hlíny a kamení, jako v sýpu.

 

            Dnes obstarával hlídku základního tábora Martin, který zároveň provedl výzkum havěti v okolí. Našel různé brouky (on je uměl i pojmenovat), všelijaké mnohonožky a také nemálo štírů - jeden byl dokonce chudák zalehnut pod karimatkou:-) Fotíme tuto malou nečekanou zoologickou zahrádku.

 

 

** pondělí / 9.únor 2004   ***   do-šambe / 20.bahman (11.) 1382 **

peň Džahání - Ukrytý potok, Sirný dech a Bílá pěna

 

            Včera jsme se rozhodli, že upořádáme dvoudenní akci na Ukrytý potok a dále na jih. Vyrážíme všichni kromě Martina, který bude strážcem základního tábora. Jdeme dvě a půl hodiny dolů jižním kaňonem a již jsme u jeskyně. Lukáš, Ondra, Azadí a Zdéňa tu budou zkoumat a mapovat jeskyni. Najdou tu několik vodopádů (nejhlubší 5 m) a také nový typ krápníku: plazivý stalaktit. Výsledkem měření bude délka jeskyně 478 metrů a hloubka ‑88 m.

            Zbylá trojice (Brutus, Michal a Mayk) se mezitím snaží najít Smradlavou díru, ale marně, asi se někam schovala, potvora. Přecházíme tedy další a další hřbítky, propadliny a nerovnosti, taková turistika po haldách na Kladně. Skalnatou strží v bělavých solných škrapech pak slézáme do dalšího solného údolí protékaného vodou. Tato solanka nedaleko odtud opouští menší průtokové jeskyně, jmenujme je od shora: Gekoní, Výsměch, Stometrová. Jejich detailní průzkumy obstarává Michal s Brutem. Já se věnuji focení krystalů v potočišti a kvetoucího žlutého keře (něco od janovce), kreslením mapy jeskyně Fátima a hlídáním batohů. Tu náhle za sebou slyším podivný šramot. Co by tu kdo dělal? No, asi zatoulaná ovečka. Velmi ledabyle prohlížím terén. Nic podezřelého však neobjevuji a tak pokračuji v rýsování.

 

            Kráčíme dále po proudu vodoteče. Voda po zhruba kilometru mizí v ponoru, stojíme před jeskyní s propadlými stropy a nestabilními stěnami. Tak tohle tady dlouho nebude! Lokalitu nazýváme Vytunelovaná řeka. Potok je fuč. Za zatáčkou údolí zachytávají naše čichová čidla zápach, jakoby sirovodíku. Původcem smradu je portál jeskyňky, který se tu nachází. S opatrností se pouštíme do průzkumu. Krátká chodba se stále více snižuje až se plazením dostáváme na řečiště. Ležíme pod nízkým stropem, zprava sem přitéká potok a mizí v úzké chodbičce kamsi doleva. Plazivka, ve které teče solanka, brrr! Tak to je jeskyně Sirný dech. Pozvolna se stmívá.

            Jdeme dál suchým povrchovým korytem s propady a na malé zelené plošince nad zářezem budujeme tábořiště. Dnes to bude i s ohněm, je tu dost suchých trnitých keříků. Chystáme ještě večerní akci, Brutus totiž mezitím, co jsme byli v Sirném dechu, našel pokračování s aktivem. Vyrážíme.

 

            Voda proudí přímo po dně propadu. Brut s Michalem jsou v overalech a budou explorovat co nejdál. Já jdu s nimi kousek v civilu. Živý tok se tady klikatí podzemním koridorem. Profil chodby je v průměru 2 x 2 metry. Jsou tu pěkné kaskády s napěněnými vývary, a proto jeskyně dostává jméno Bílá pěna. Jdu zpět a budu dělat nočního hlídače tábora.

 

            Kreslím zase trochu té mapy, s jídlem počkám na ty dva, oni by se pak cpali a já už bych měl snědeno, což není nikdy dobře:-( Slunce již zcela zapadlo za Pět Lvů, když tu se ozval kdesi za mnou podivný šramot. Že by kozička? Nevěnuji tomu pozornost a raději se zakusuji do zbědované tatranky, která už procestovala Labské pískovce, byla párkrát v krasu, na několika letištích, na lodích, v Perském zálivu, a teď jí konečně zbaštím. Mňam.

 

            Už ani nevím, jak dlouho byli v jeskyni, ale jejich nadšení po návratu bylo opravdu velké. Zejména Bruta uchopila bezmezná průzkumnická posedlost a nechtěla se ho pustit. Držela se ho mrcha až do zítřejšího poledne. Nalezený 10‑ti metrový podzemní vodopád by nejraději skočil dolů a protekl by vývěrem:‑)

 

 

** úterý / 10.únor 2004   ***   se-šambe / 21.bahman (11.) 1382 **

peň Džahání - přepadení

 

            Probouzíme se v krásném solném údolí, když tu najednou přichází pastevec s kozami. Zdravíme. I on zdraví. Je zvídavý, ochmatává spacáky a několikrát se ptá, zda je nás pět. Několikrát mu lámavě vysvětlujeme, že jsme pouze tři. „Má zamín-šenás hastím“ čili „jsme geologové, vole“. Další dotaz s obtížným mnohoznačným výkladem následuje: „Neviděli jste někoho s puškou?“ Nebo: „Nechcete pušku za spacák?“ Případně: „Máte pušku na divé leopardy?“ „Néé.“ Předvádíme mu věci a on po několika pomatených úsměvech odchází se svým stádem do údolí, kde je na jednu kozu jedno stéblo trávy, a to jsem možná ještě přehnal.

 

            Brutus zavelel a my jdeme jinam, než jsme se večer domluvili. Inu, tak. Terén je v jižních částech Džahání čitelnější, občas tu jsou i křivolaké pláně, propadlin je podstatně méně. Místy lze najít hrudky síry (viz foto výše, dolomit je z Hormozu). Prohánějí se tu oranžové chlupaté housenky se sympatickými kukadly, pravá fotografova makroradost. Sedím na okraji velkého závrtu, hlídám batohy, proháním housenky a kreslím mapu Fátimy, jako že jí hned po návratu domů prdnem do Speleofóra. Asi deset minut před polednem za sebou slyším podivný šramot. Asi kozička nebo ovečka. Nebo přítulný leopardík? Vedle mne však přistává kámen. Instinktivně se otáčím ve směru příletu a tam, asi 15 m ode mne, je zalehlý chlap a míří puškou kamsi na mě :‑0??!

            Takový výjev jsem dosud viděl pouze v televizi na obrázcích z Afghánistánu. Ale tady to není Al‑Džazíra, ale pravý špinavý hadr na hlavě, hadr na hubě, viditelné oči a nekonečná hlubina hlavně. Viz přiložené schéma.

            Co bude? Vystřelil! Chci zařvat: „Ty debile, tady jsou lidi!!“, ale je nějak málo času (ostatně jako na celé expedici). Koukám, kterým směrem to asi tak letělo a v dálce na horizontu (200‑300 m) se míhají postavy Brutuse, Michala a neznámého pasáka. Křičím tedy: „Brutúús, bacháá!“ Vracím pohled na ozbrojence a on kýve puškou, jako ať mu uhnu z výhledu, alespoň tak já to chápu. Popolézám tedy asi o 4 metry od batohů a čekám další ránu. „Pozóóór!!“ Další výstřel tentokrát schytal Brutusův bágl. Jo, tak ten nestřílí do dálky, ten spíš střílí pěkně na blízko. Ale pěkně! A kuurva. Myšlenková analýza je během několika vteřin podpořena dalším důkazem. Neomalenec stojí nade mnou (vzdálenost asi 3 m) a míří mi na hlavu.

            Mozek vyhodnocuje situaci ze všech úhlů, zatímco ruce na zem pouštějí mikrotužku, buzolu a rozdělanou Fátimu, které doposud držely. A hle, mozek má výsledek! Rychlá otočka a kličkováním, ať se mu hůř míří, skrz trnitý keř prchám střemhlav do závrtu. Jako zajíc od obsazeného posedu. Jenže ouha, asi pětimetrový slaný schod mi zeje do mé únikové trasy. Skáču bez zaváhání dolů, zatímco myšlenky se zaobírají motivem rozstřeleného mozku. Jak by asi vypadal? Kapalina nebo pevná látka? Jaká barva? Dopadám do hlíny, nohy jsou celé, jen z rukou mi teče krev z míst, kam se zapíchly trny nějaké akácie nebo podobného neřádu. Deset metrů mě dělí od připraveného zákopu, mého úkrytu, díky přírodo. Sedím a lížu si rány a teď konečně dostávám strach, to jak se rozhlížím kolem sebe. Sedím na dně závrtu, jako malá zelenočervená kulička v důlku. Jestli bude chtít, tak mě snadno dostane. Nechtěl!

            Než do místa přiběhl zbytek našeho průzkumného výsadku, stačil loupežník nahrnout do svého loupežného pytle dvě fotobrašny s foťáky a příslušenstvím, prachy, buzolu, Fátimu i Leilu (chudinky, co s nimi asi bude?), nůž, lžíci, rukopis tohoto deníku, nafocené filmy, můj a Michalův pas a další podobné drobnosti. Na nalezení Brutusova „digitálu“ měl málo času. Spacáky nám také zůstaly. Overal taky, nemusíme tedy končit s jeskyňařinou.

 

            Brutus fingovaně telefonuje z dží-pí-esky (GPS). Co jiného, v daleké pustině? Je rozhodnuto, musíme to někomu říct. Nelehký úkol. Nedaleko je plochá deprese a v ní dvojice chýší, tam někdo určitě bude!

            Na placu u jezírka se páslo stádo koz a za nima se krčily ony chýše. „Salam!!“ Nic, ticho, pozdrav se minul účinkem, i ty kozy se přestaly pást. Mrtvá osada! Chvíle, během níž se nic neděje. Máme to! Šimanski by měl radost. Ten pastevec z dnešního rána si zjistil, jak na tom jsme, co máme a nemáme, uklidil stádo domů, uchopil loupežné pomůcky a vrátil se za náma. Hajzl! Určitě to byl on, proto nemluvil. Bídák! Po incidentu se vrátil domů ke stádu. Další chvíle, během níž se nic neděje. Jo, a co když je tohle to stádo a on nás má právě teď na mušce? Bruta, Michala nebo mně? Rozhlížíme se kolem, kozy se stále nepasou a upřeně nás pozorují. Hbitě vyklízíme pole.

            Pět set metrů od „mrtvé osady“: Hleďme, žena s děckem v náručí ve slané pustině. Chceme s ní mluvit, ale ona se bojí. Marné jsou dorozumívací manévry Brutusovy. Žena utíká pryč. V myšlenkách se konstruují různé varianty možného dalšího průběhu. Bude přepadení pokračovat? Bude útočník mazat stopy? Scházíme složitě dolů ze pně do kaňonu nedaleko od vývěru vod z Bílé pěny. Čeká nás poměrně dlouhá cesta klikatým jižním kaňonem mezi solí a vápencem vzhůru do základního tábora. Prý kdesi v Balúčistánu byla skupinka expedičníků přepadena právě v takto úzkém kaňonu. Útočníci házeli kameny dolů do té doby, než expedičníci odhodili své bágly. Koukáme se vzhůru, nikdo na hranách není.

 

            Zhruba o hodinu později vyzvedáváme Zdéňu s Azadím u vyvěračky z Ukrytého potoka, poté Ondru a Lukáše u Průchodné jeskyně. Zbývá poslední nepříjemná otázka. Nepřepadl někdo základní tábor, kde byl dva dny pouze sám Martin? Ne, vše je v pořádku. Uf!

            Jsme v táboře a rozhodujeme o ukončení expediční činnosti. Ale až za tmy, do té doby budeme dělat, jako by nic. Co když nás pozorují? Náš tábor je obecně profláklej. Nenápadně balíme, nezřízeně žereme zásoby (měli jsme tu být až do pátku). Vše přebytečné pálíme, ňák mi chyt i overal.

            Po tmě jen za svitu měsíce se přemisťujeme na hranu vápencové terasy nad kaňonem Šúru blíže k Dehrúdu, kde dnes přebivakujeme. Na Gar‑e Jálu necháváme lstivě stát Ondrův vetchý stan a kanystry s pitnou vodou. Pokud si to někdo nevzal (asi jo), je to tam doposud.

 

 

** středa / 11.únor 2004   ***   čár-šambe / 22.bahman (11.) 1382 **

cesta na policii - Dehrúd a Fírúz Ábád

 

            Vstáváme do pěkného rána a již zaznívají první vtípky na loupežnické téma.

            Sbaleni pomalu sestupujeme naší vytipovanou trasou na níže ležící terasy nad Šúrem. Terénní vůz, který potkáváme, zastavuje a trojice z nás + bágly odjíždí do Dehrúdu vozmo. My zbytek pokračujeme pěšky.

            Krajinu v okolí pokrývají koberce řídké trávy a jako v podivných zahradách jsou do daleka rozhozeny kameny přibližně shodné frakce a ve stejných rozestupech (10‑20 cm). Jako by to tu někdo po staletí rovnal.

            Nejsme tu sami, potkáváme Íránce a ten jde pak s námi. Pasou se tu oslové a hle (!) sladká voda v potoce, no to je bomba!

            Dehrúd o sobě dává vědět velkým obdélníkovým pozemkem plným palmového porostu, že by datlovníky? Írán je jimi vyhlášen. Za zatáčkou je souvislý pás zástavby přízemních placatých trochu dobitých domků.

            Kolem batohů a kolegů již stojí obecní elita a mudrují nad naší nepříjemností. Vymýšlejí razantní postupy.

 

            Jiný teréňák s řidičem je přistaven a kupodivu se do něj vejdeme v kompletní sestavě, tj. 8 báglů na střeše, 4 lidi vpředu, zbytek všeho vzadu. Odjíždíme a loučíme se s Dehrúdem. Poslední výhled na solnou horu Džahání se odehrává z nové silnice, jež tu patrně vybudovali těžaři zemního plynu. Jedeme kratší cestou, nikoliv přes Qír, ale spíše nad řekou Šúr. Když je její kaňon obzvláště hluboký, necháváme si pod záminkou neudržení moče zastavit a vrháme se na hranu zhruba dvěstěmetrové svislé díry kaňonu. Náš řidič si alespoň může pokecat s protijedoucím kolegou. Dole hluboko pod námi to hrne napěněný zelenavý Šúr.

 

            Přijíždíme do Fírúz Ábádu k policejní stanici (persky pasgha). Její vnitřek leccos pamatuje. Kolik asi výslechů pustá nazelenalá malba vyšetřovacích místností zažila? Tři přítomní strážníci nejsou úplně bystří. Začíná konverzace. Brutusovo indžá / undžá (tady / tam) je nutno brzy vystřídat opravdovým překladatelem. Do hry se tak dostává zdejší učitel angličtiny. Postupně jsme všichni prolustrováni (ještě že nám dvěma zbyly kopie pasů a víz, uf!).

            Policajtů přibylo a znova chtějí znát náš příběh. Situace se kapánek otáčí. Co jste tam dělali??! Po sepsání dalších ručně psaných protokolů (kam se hrabou hieroglyfy na tyhle žížaly) přijíždějí další a další stále výše postavení panáci.

            Mimo hlavní děj: na stěně za plentou visí tajná mapa 1:50 000. Nenápadně ji poodhalují a hledají oblast, kde k incidentu došlo a, jak to vypadá, ještě dojde. Mapu máme také, tak nač ty tajnosti, když je ještě ke všemu blbá? K lepší orientaci v pustině nám přeci sloužily satelitní snímky. Šli bychom za mříže, kdybychom je ukázali? Nebo by to pomohlo vyšetřování? A kdybychom jim řekli souřadnice GPS toho místa?

            Náhle jsou tu i pánové s respektem a bez uniforem, asi tajní. Prý jsou to „lovci“. Ti pojedou na Džahání a dotyčného zastřelí nebo rovnou celou osadu. Atd. Stmívá se a z chrčivých repráků na kůlu se šíří do okolí modlitba. Ve vzduchu jsou cejtit mandarinky.

 

 

 

            Dvacítka policajtů došla k závěru. No, nazdar. Do Dehrúdu se vypraví komando, půjdou kaňonem na peň, a tam se vše vyšetří, najde a zatkne. A navigovat bude Brutus! Škoda, tolik se těšil na vrtulník a teď zase pojede autem. Ach jo. My ostatní jsme nastoupeni na toyotí korbičku a vezeni nočním městem kamsi. Neony osvětlují umělé i živé palmy, také fontány a skulptura se šlehajícími plameny vypadá ještě mystičtěji než ve dne. V ulicích je živo.

 

            V celkem nóbl ubytovně nás však nechtějí, takže jsme si akorát ze cviku složili a zase naložili batohy a vyplašili hejno kaloňů obývající statnou borovici. Standardní chaos. Jedeme zpět na strážnici a pak opět přes město, aspoň si to užijeme, tentokrát do školy. Dnešní noc strávíme na zemi učebny.

 

            Skvělé, učitel je teda třída, jsme pozváni k němu domů na večeři. A proto nastal čas si pořádně umýt nohy.

 

            Vstupní hala jednopatrové budovy je doplněna sloupy, bíle vymalována s ozdobnými štuky a jakýsi modlitební koutek tu taky je. Také je tu televize a video. Na podlaze leží perské koberce různých vzorů. A na nich sedíme my. I s učitelem. Několik pestře zahalených žen před námi sedícími rozprostírá ubrus. A poté nosí různé pokrmy (jogurt, zeleninové saláty, kuře v delikátní omáčce a nan - hadrovitý chleboid). Znamenité. Mňam:-))) Doufáme, že jsme nesnědli jídlo celé rodině.

 

            Vracíme se městem do školy a zaměstnává nás řada otázek. Copak asi dělá hrdinný Brutus s komandem v noční polopoušti? Přežije on nebo loupežník? Nebo oba? Nebo ani jeden? Kam bude loupežník dávat vyvolávat fotky, když v Dehrúdu není fotolab?

 

KONEC TŘETÍ ČÁSTI

 

 

v závěrečné části, neboli příště:

- jak dopadne Brutusova trestná výprava?

- bude čtvrtý díl pokračovat pátým?

- nebo už to konečně skončí?

- a dobře nebo špatně?

- vznikl by tento deník, kdyby to skončilo špatně?

 

foto:

s obrázky mi i tentokrát vypomohli:

3x Ondra Jäger: tábor Gar-e Jál, Madadí u auta v Dehrúdu, kaňon Šúru z cesty do Fírúz Ábádu

1x David Kaifoš: síra a dolomit

děkuji

Mayk