|
Íránský deník 1.část
sepsal Michal Kolčava,
tak jak to viděl tento
deník nepostihuje veškeré dění expedice a není vědecky zaměřen ! abecední seznam členů expedice Namak 2004: Jiří
Bruthans, Michal Filippi, Milan Geršl, Ondřej Jäger, Michal (Mayk) Kolčava,
Martin Novák, Lukáš Palatinus, Tomáš (Azadí) Svoboda, Zdeněk (Čula) Vilhelm; stručná myšlenka expedice: průzkum a výzkum solného krasu v tělesech solných pňů: Namakdán, Hormoz, Gačín, Chamír a Džahání v oblastech Perského zálivu a pohoří Zagros; původně plánovaná doba trvání akce: 1 měsíc
(18.1. - 16.2. 2004) ** neděle /
18.leden 2004 *** jek-šambe / 28.dej (10.) 1382 ** cesta do Íránu V 9:10 odlétáme z Prahy-Ruzyně letadlem Boeing 737 společnosti ČSA do Moskvy-Šeremetěvo. K jídlu dostáváme lehce přismahlý guláš s bramborovými placičkami. Viditelnost špatná, všude mraky, v Moskvě sníh. Doba letu 2:40 h; musíme přičíst ještě 2 hodiny časový posun. Tedy zhruba od 13:00 do 21:30 čekáme v tranzitní hale. Ve 22:30 odlétáme s Aeroflotem strojem TU 154 na čtyřhodinovou cestu na jih, jsme namačkaní jako sardinky a k jídlu dostáváme lososa. ** pondělí /
19.leden 2004 *** do-šambe
/ 29.dej (10.) 1382 ** Teherán (Tehrán)
Přičítáme další půlhodinku časového posunu; ženy se zahalují do tmavých šátků a již kroužíme nad íránskou metropolí, je to opravdu úžasná podívaná. Dvě kolečka nad miliony světélek a ve 3 ráno perského času dosedáme na plochu letiště Tehrán-Mehrabád. Lidé na palubě tleskají. Letiště je blízko centra města a kvůli horám se na něj létá přes samotné centrum. Místní by ho rádi přemístili mimo město a snad ho prý již mnoho let budují (letiště Imáma Chomejního kdesi směrem k městu Qom). Následují různé kontroly, fasujeme růžové formuláře, jako, že jsme tu a že o nás vědí. Poté odjíždíme třemi taxíky do centra Teheránu na Ubytovnu. Jízda se jeví opravdu nebezpečně. Lze ji charakterizovat, jako rychlou bez dodržování pravidel. Beze studu se jezdí na červenou, po tmě či v protisměru; bezelstně se ignorují přednosti, přechody, stopky, přiměřená rychlost. Všichni troubí, gestikulují a lepí se na sebe, zrcátko na zrcátko. Uf, tady bych nechtěl jezdit. Rychlostí přes 100 km/h jsme dojeli do ulice Nedžatollahí. Alláh nás patrně opatroval. Po chvíli spánku je čas na organizační záležitosti kolem našeho pobytu; zejména kontakt s cestovkou, jenž nám zařídila víza a vnitrostátní letenky. Odpoledne Lukáš, Brutus, Geršloň a Zdéňa odjíždějí autobusem do Šírázu (13 hodin cesty) na univerzitu. My - zbytek jdeme na obhlídku večerního Teheránu do míst, kde je v každé výloze zlato a jen zlato. A že jich tu je! Architektonicky je tato část města značně nesourodou modernou, poněkud neudržovanou. Město je na úpatí hor a v ulicích je hustý chaotický provoz doprovázený zvukem klaksonů. Kdo nemá houkačku je v provozu zcela ztracen. Přejít ulici je jako přebrodit divou řeku. Inu, 10 milionů obyvatel teheránské aglomerace není málo (již jsem viděl i údaj 15 milionů!). ** úterý /
20.leden 2004 *** se-šambe / 30.dej (10.) 1382 ** Teherán a Bandar Abbás (Bandar-e Abbás) Navštěvujeme střechu „naší“ budovy. Je tu fajn výhled po okolních částech města, nad nimiž se tyčí pohoří Elborz; město se šplhá do svahu zasněženého hřebene (Túčál 3933 m n.m.). Poslední stavby jsou nad 2000 m, zatímco nejjižnější část města je o jeden výškový kilometr níže. Je tu celkem velký počet vysokých novostaveb, které však nejsou scvrknuty do jednoho „manhattanu“, ale jsou spíše rozptýleně. Nejvyšší jsou asi právě stavěné temné giga-minarety. Krom parádního rozhledu je tu také zákaz focení, nicméně... cvak. Touha pořídit záběr je velká.
Další hojně navštěvovaná mešita je schována v obchodní džungli trhovnických „chodeb“ a není ji vidět zvenčí. Předsíň svatostánku lze poznat podle toho, že tam nikdo nic neprodává. Za plentu do svatých míst jsme se neodvážili :-) Bazar nás vyplivuje a my odcházíme vzhůru Teheránem ve změti ministerstev a bezpravidlového provozu. V Národní bance navštěvujeme trezor se šáhovým pokladem. Hromady šperků, zlata, diamantů, perel, smaragdů, tyrkysů, rubínů, safírů a kdo ví čeho ještě. Musím přiznat, že tolik cenností a drahokamů jsem nikdy pohromadě neviděl. Malá zahalená děvčátka chvíli, co chvíli strkají do vitrín a jsou vždy odměněny silným zvukem alarmu a výtkou ostrahy. No, je tu co hlídat; patrně tu je jeden z největších rubínů světa, také macatý růžový diamant (Darja-i-nur Moře světla, největší na světě). Pro zajímavost: chvíli byl v Persii i veliký diamant Koh-i-noor (Hora světla), kde získal i tento název. Vstupné 30.000,- rijálů na osobu (1.000,- rijálů jest cca 3,15 Kč). Po hlubokém zážitku a gyrosové bagetě se vracíme pro batohy na Ubytovnu a pak dvěma taxíky v troubící ultra-zácpě naháníme letadlo v Mehrabádu - terminál 4. Odlétáme v 18:00 letadlem TU 154M (doba letu 1:15 h, slušivý kroj zahalených letušek, rýže a kuřecí medailonky).
** středa /
21.leden 2004 *** čár-šambe / 1.bahman (11.) 1382 ** na ostrově Qešm
Jízdenky do větší kryté lodě brzy vracíme, neboť tmaví cestující se cpou až hanba, a měníme je za levnější lístky na „necky s motorem“, kde je volno. Je nás 5 s 10‑ti zavazadly a několik místních. Vyrážíme na cestu, ale jen na krátkou, Peršák to na moři otáčí a vrací se s námi zpět. Buď jsme těžký nebo z nás chtějí dostat více peněz. Za halasného povyku obsluhy jednotlivých „necek“ jsme přemístěni do jiných, k nám přisedají jiní místní, takže je nás nakonec stejně jako před tím. Nastává obecná hádka s obsluhou a mezi dalšími přítomnými lodníky. Po ní následuje příplatek. Suma za nás za všechny 75.000,- rijálů; a najednou to jde.
Doplouváme do přístavu Qešm (anglicky: Qeshm, čti kešm) na stejnojmenném ostrově. Kromě obecně zahalených žen tu chodí také ženy s jakousi škraboškou s divným „ptačím“ nosem. Prý jsou z ostrova Kiš. Ve městě jsou přízemní domy hlinitopísčité barvy s plochými střechami. Nakupujeme zásoby jídla pro naší skupinu (8 kanystrů 20 l a 80 konzerv - lečo, fazole, tuňák, lečo, fazole, tuňák, lečo, fazole, ...; také pomeranče - bohužel krmné, no ale levné). Stará část města je ošuntělá, stojí tu však pěkná velká mešita. Najímáme taxikáře s korbičkou a již se všemi zásobami odjíždíme k západu.
Už je vidět solný peň Namakdán (namak = persky sůl, namakdán = slánka). U další pevnosti náš řidič odbočuje na příliš neprojetou jakoby-cestu, jdeme za ním pěšky a již stojíme u výtoku z Jeskyně Tří naháčů. Modravá voda vstupního jezera je znešvařena mnoha odpadky a přístřeškem, což tu dříve jaksi nebylo; naopak tu prý byly moc pěkné solné (sintrové) hrázky. Kluci jsou z toho špatní. Prý Írán už není takový, jako byl dřív. Vynášíme na dvakrát věci vzhůru na hornatý povrch pně mezi závrty k ústí Studny, co by druhého vstupu do Jeskyně Tří naháčů. Budujeme tábor a po mnohém vypravování usínáme pod nerušeně hvězdnou oblohou na povrchu rudého „Marsu“, s výhledem na lesknoucí se vody Perského zálivu. ** čtvrtek /
22.leden 2004 *** pandž-šambe / 2.bahman (11.) 1382
** peň Namakdán - jeskyně Horní vchod -
prolongace
Po snídani, která je přesně na příděly (tuňák, slang.tučňák občas chaluha s hranolkama), jdeme „marsovskými“ namakdánskými kaňony do hlubokého zářezu v hlínách (!), kudy se občas řítí voda, to když přijde pořádný déšť, ale ten již 6 let nepřišel! Jdeme do jeskyně Horní vchod, kde budeme s Ondrou 5 hodin kopat spojení do Jeskyně Tří naháčů. Jeskyni lze charakterizovat zpočátku nízkými širokými plazivkami, jenž končí v pěkných chodbách s výzdobou a kopci solných zrn, také barevnými pruhovanými stropy s hematitovými peckami a teplotou 27°C (uf!). Ostatní (Azadí, Michal a Martin) jdou do oblasti hliněných zářezů při jeskyni Velký portál (díra jako do ...), což je hlavní ponorné místo Jeskyně Tří naháčů. Kopeme tunýlek v hlíně, všechno máme zcela propocené, kde se ten pot stále bere? Seč jde přes škvíru ve výkopu poměrně silný motivační průvan, proniknout na druhou stranu se nám nedaří. Dostali jsme se 3‑4 m daleko, ale do Jeskyně Tří naháčů nám může chybět klidně 50 m. Končíme na závalku, skrz něhož se dere horký vzduch. Lezení plazivkami zpět je ostrý hujer. Musím se tu vykadit, v jeskyni poprvé! Vylézáme ven trochu pomačkaní a vracíme se do tábora u Studny, čili „Mars-kempu“. Zde se setkáváme se skupinou ze Šírázu; oni táboří u jeskyně Namaktunel (pod pněm) spolu se třemi perskými studenty – Afšínem, Násirem a Jakubem. Spím venku na poušti, kde poklepání na prašnou zem je jako poklepání na ledem zamrzlý rybník, myslím tím zvukový efekt. ** pátek /
23.leden 2004 *** džom’e / 3.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - Jeskyně Tří naháčů -
prolongace
Obecně: jeskyně je vzpřímeně průchozí tak z polovičky, jinak je nutno chodit „kačáky“ a nebo se plazit v krystalických krustách NaCl. Je tu teplota okolo 27°C (u Studny podstatně méně) a solanka (nasycený vodný roztok chloridu sodného), kterou se často musíme plížit a plovat, nadnáší a ačkoliv „chladí“ tak v ní všechny rány a otlaky celkem pálí. Když se omylem dostane do očí, je výzkumník na pár minut takřka paralyzován. Naše akce na spojení s Horním vchodem i dnes dopadla bezvýsledně, vytipovali jsme tři místa, odkud může občasný tok z ponoru Horního vchodu do Jeskyně Tří naháčů přitékat. Prokopat se nám však nepodařilo. ** sobota /
24.leden 2004 *** šambe / 4.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - východní okraj - jeskyně
U policajtů a Alenáš
Jsem rád, že se projdu trochu více po pni. Kráterovitá paráda, mnoho vyprahlých kaňonků a solných propastí jsou trochu exotickou podívanou. Překonali jsme pár caprockových hřebínků a ejhle před námi je velká strž slepého údolí „U policajtů“. Původní záměr pokračovat její údolnicí nelze realizovat díky převislému stupni. Přelézáme tedy do protilehlého svahu a tak se dostáváme až na okrajový hřeben pně. Pro našince je odtud unikátní výhled na bizarně kosé pískovcové útvary vyprahlého ostrova. Po pravé ruce se doširoka otevírá Perský záliv. Fakt dobrý! Vracíme se zpět do strže a sbíráme zdvojčatělé kalcity a dolomity. Ponorová jeskyně U policajtů zeje portálem 5 x 5 m. Mapujeme její průstupnou část. Dříve známé pokračování s Gilotinou je však nepřístupné za spláclým stropem na neprůlezný profil. Proti této jeskyni je přes plochu údolí vývěrová jeskyně v caprocku (zjednodušeně: v hlíně). Jdeme dovnitř nejprve s Lukášem a to civilně v triku. Dostáváme se přes dóm do vyššího patra, které má již solný strop. Později se Lukáš se Zdéňou vybavují overaly a explorují dále - objevují cca 150 m chodby, často velmi nízké na hranici průleznosti se třemi menšími dómy. Já mezitím mapuji přední část. Jsme opět všichni před vchodem, stmívá se. Za tmy odcházíme dolů do pískovcové oblasti a Lukáš vypravuje o právě navštívené jeskyni, také o dómu v ní, který je malý ale-náš. Tak se stane, že tato jeskyně získává trochu podivné jméno Alenáš. Jdeme cestou pod pněm a pak kolem spodního vchodu do „naháčů“ zpět nahoru do „Mars-kempu“. Čekáme na ostatní skupiny a hlavně na Bruta a spol až vylezou ze Studny (do hluboké noci). Dneska je výročka Geospeleosu. Vzpomínáme. ** neděle /
25.leden 2004 *** jek-šambe / 5.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - Jeskyně Tří naháčů -
focení a filmování
Návštěva jeskyně je jako vždy maso; pálí mě všechny rány, kterých stále přibývá a stále zvětšují svoje plochy - mrchy. Ani nevím jestli se mi ta jeskyně líbí nebo ne, ale asi jo. Kolem Studny je to hezký a vzadu je to poněkud morbidní. Opět by se mi hodil soudek na krystaly, který jsem nechal doma, ach jo. Dobrou noc nám i dnes dávají lišky. ** pondělí /
26.leden 2004 *** do-šambe / 6.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - chvíle odpočinku u moře Plán dne: praní, mytí, koupání v moři, a také sběr kostí a škeblí tamtéž. Radovánky konáme v blízkosti policejní pevnůstky, která společně se štěrkovnou tvoří jediné objekty osady označované v mapě Íránu jménem Namakdán (odtud patrně přenesen název na peň).
Večer Michal a Lukáš slaňují na začátek Jeskyně Tří naháčů pro další solné krystaly. Je rozhodnuto přesunout „Mars-kemp“ dolů k Namaktunelu k ostatním; čekáme tedy až jeskynní tým vyleze. Mají zpoždění a tak překládáme přesun tábora až na ráno. Ale jaká to vzácnost do našeho spaní? V půl čtvrté ráno začíná pršet a nad mořem a ománským břehem se pěkně blýská. Rychle balíme provizorní ležení nečekaje až do cepínu mlaskne výboj. Rozespalí ve tmě lehce bloudíme na hraně pně; ztvrdlá caprocková čepice zvolna bředne. Propadneme se někam do solné propasti? Včerejší Brutusovo líčení o hrozivých deštích, jako že když vypuknou, tak úniku není, nepovzbuzuje v situaci. Je to však dobré, do cíle v pořádku a s většinou věcí docházíme. Zbytek dnešní noci prožijeme v relativním bezpečí jeskyně Namaktunel. Podivnost dne: Tři Toyoty-korbičky přijely k „naháčům“ a nějací Íránci je počali zvolna plnit krápníkama vytlučenýma v „naší“ jedinečné jeskyni. Šmejdi! Aha, proto už nejsou v Namaktunelu krápníky! Tak je aspoň Lukáš pořádně sprdnul, anglicky, persky a nakonec česky. ** úterý /
27.leden 2004 *** se-šambe / 7.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - cesta na sever I Zúčastnění: Ondra, Lukáš, Azadí (Tomáš Svoboda, azadí jest persky svoboda), Mayk.
Vracíme se na původní místo, kde nás opustil náš řidič, ale ve smluvenou dobu tu nikdo není a tak pokračujeme až do obce Dúláb kolem skládek odpadu volně loženého. Toyota se objevuje zhruba o hoďku později. Jedu sám na korbičce, ostatní jsou ve voze, je tma, ale přece jen se rýsují tvary okolních izolovaných lavic. Skvěle divná krajina! Nocleh probíhá opět v Namaktunelu na solných krustách. Olizováním zjišťuji nadměrnou slanost svého spacáku. Blééé. ** středa /
28.leden 2004 *** čár-šambe / 8.bahman (11.) 1382 ** peň Namakdán - cesta na sever II Zúčastnění: Ondra, Michal, Azadí, Mayk.
Navštěvujeme místa označená na satelitních snímcích, mohutné deprese, zahliněné propasti (jedna propasťovitá jeskyně nás pouští do svých útrob, škoda jen, že stěny, bloky a stropy jsou z hlíny caprocku - radši odtud padáme pryč, než to ono spadne na nás, ale někam to valí!). Před námi se rozevírá velké ploché uzavřené údolí bez povrchového odtoku, čili obrovská deprese s placatým dnem a koryty, které se setkávají někde u strany v zahliněných ponorech. Je vedro a my přecházíme tuto velkou okrovou pláň. Následují další kopečky, menší deprese a zářezy. Jsme ve středu namakdánského solného pně, je odpoledne a my musíme přidat do kroku, než padne soumrak a my tu zůstaneme navždy bloudit po „haldách“.
Moře šplouchá, jdeme kolem vývěru Lázně, pak po pláži s oranžovým západem slunce, které mizí kdesi v Saudské Arábii. Pak asi 6 km po vozové cestě přes štěrkovnu do jeskyně Namaktunel, do našeho nového útočiště. Podivnost dne: Kámoš našeho řidiče pašoval nějaké oblečky kdesi na ostrově. U policejní pevnůstky na vyzvání nezastavil a tak ho zastřelili. ** čtvrtek /
29.leden 2004 *** pandž-šambe / 9.bahman (11.) 1382
** z Qešmu zpět do Bandar Abbásu
V místnosti s veřejným telefonem pořizujeme snímek visící mapy ostrova. Nová zástavba v okolí je pěkná různorodá převážně ze skla a betonu. Když se chce, tak to jde. Kolem rostou akácie a eukalypty. Druhá skupina dojíždí do Qešmu později (Brut, Geršloň, Zdéňa, Martin, Michal). Navštěvujeme nákladní přístav a pak se konečně „trefujeme“ do toho správného, odkud jezdí oblíbené „necky“. Nastupujeme do „necek“, loučíme se s Násirem, Afšínem a Jakubem (ještě se s nima uvidíme) a odplouváme zpět do Bandar Abbásu. Jsme opět na íránské pevnině, padá soumrak. Ondra, Lukáš a Azadí jdou zjistit, zda je místo v levném hotýlku, kde jsme zhruba před týdnem spali. Jsme vydatně obtěžováni místním obyvatelstvem, bráníme batohy, někdo konverzuje, někdo odhání dotěrné prodejce, jiný dělá, že tu není. Dvakrát v rozhánění pomáhá policajt (jak moc tajnej?). Vypadáme tady příliš cize. V hotelu je volno, takže vyrážíme. Po ubytování jdeme na koktejlek a volat domů. Já nevolám a nemám to ani v úmyslu, ale to se na konci akce změní. Proč? Nakupujeme potraviny na výpravu na Hormoz (skupina A) a na Gačín (skupina B). Určujeme věci, které tu zůstanou po dobu, co budeme v terénu. Budou zde schovány v jednom předplaceném pokoji. Podivnost dne: Prý jsme na Qešmu zažili zemětřesení (3,5 stupně?), ale zážitků bylo tolik, že jsme si toho nevšimli :-) KONEC
PRVNÍ ČÁSTI
příště: - Hormoz -
barevná pustina ostrova Marca Pola - podezřelá
spolupráce s teheránským geologem a jeho dětmi -
nezničitelný Brutus a jeho kolíky - 25.výročí
islámské revoluce - afghánská
párty v lomové budce - propukne hematitová
horečka ? - badatelé
vyhozeni na dlažbu - kdo chce
drama, nechť jede autobusem - Šíráz,
město s milionem obyvatel a nacpané teřichy -
Persepolis - paláce z dob, kdy u nás ještě nic podobného nebylo, ani
dřevěnej Pražskej hrad |
Poté
odjíždíme taxíkem do teheránského Bazaru, další ze silných zážitků.
V rozsáhlých davech lidí, motorek a jiných přepravních samohybů se
prodíráme čtvrtí úzkých krytých uliček a chodeb, kde celkem v nevalné
čistotě prodává kdokoliv cokoliv, výklenek za výklenkem. Na menším
prostranství kdesi uvnitř je pěkně zdobená budova hrobky s malovanou
kopulí mešity Džámeh. Hned po vyfocení na nás však vybíhá tamní strážce,
neboť ani tyto místa se fotit nesmějí. Situaci zachraňuje hovorný prodavač
koberců, pochopitelně perských, který, zdá se, stojí na naší straně.
Je
sice tma, ale hladina Perského zálivu je z okénka stroje dobře patrná.
Přistáváme poměrně zprudka, neboť letiště je krátké; jak tůčko tak pilot
předvádějí své umění. Přístavní město Bandar Abbás s 300 tisíci
obyvateli se táhne podél břehu zálivu a je jedním z nejdůležitějších
íránských přístavů. Je tu kolem 20°C, palmy, kaloňové a až příliš temperamentní
občani. Opět dvěma taxíky (20 tisíc rijálů za jedno auto) přejíždíme do
centra města. Ubytováváme se v levném hotýlku, o němž víme
z anglického průvodce (zhruba 2$ na noc), Hotýlek má nádvoříčko a mnoho
drobných pokojíků s ventilátorem kolem něj. Po obsazení jedné
z místností jdeme do „jižanských“ ulic, kupujeme ovocné koktejly a
nakonec do hajan.
Ráno
je vedro, jasno a chaos na ulici; jdeme po nábřežní komunikaci k přístavu.
Dobrý trénink ostražitosti. Nic nenasvědčuje tomu, že tu bylo předevčírem
zemětřesení (4 stupně Richterovy stupnice).
Cesta
trvá asi hodinu, vzdálenost je 26 kilometrů. Plujeme celkem rychle,
loďka skáče po vlnách a slaná voda nám cáká do ksichtu. Dvě holky zahalený se
usmívaj a fotěj. Taky fotím. Je vidět ostrov Hormoz, potopená loď a občasná
změna barvy vody (asi hloubky a mělčiny ?). Plujeme po vodách Perského
zálivu, stále nemůžu uvěřit, že je to pravda. Uprostřed naší cesty vysazuje
náš lodivod jednoho pasažéra do kolemjedoucích „necek“; při metrových vlnách
je to docela akrobacie.
Ostrov
má míry: 105 x 35 km. Správní středisko Qešm leží na jeho
východní výspě, my však míříme na jeho opačnou stranu, kde je šíře pouhých
10 km. U první vesnice (Túlá) stáčíme ve vodárně vodu do kanystrů „za
drobný peníz“. Pochází asi z vrtu a je dobrá, na rozdíl od té, co teče
z kohoutku (ta je asi odsolovaná ?).
Krajina
je konstantě světle hnědá s řídkou oschlou vegetací. Ze základní placky
„vyrůstají“ nízké stolové hory a útesy. Tu a tam velbloud - dromedár. Obce
jsou přízemní hliněno-betonové s porostem palem, takové oázy. Nafta u
normálně vyhlížející benzínky stojí v přepočtu asi 2 Kč za litr.
Nejprve jedeme po severním pobřeží do obce Tabl a pak přes „divné“ pískovcové
hory přejíždíme na pobřeží jižní. V přímořské osadě Salach zastavujeme
na pobřeží a náš řidič se běží pomodlit do mešitky. My zatím sbíráme na pláži
škeble, a docela pěkný. Zde končí asfaltka a dál jedeme jen po široké prašné
cestě kolem policejní protipašerácké pevnůstky. Pískovco-prachovcové skaliska
kolem nás mají bizardní tvary. Při focení mi vypadává z okénka auta
polarizační filtr, ale nic se mu nestane.
V noci
náš tábor obtěžují lišky svými skřeky a přítomností. Spím venku ozbrojen
lopatkou a cepínem. Ostatní jsou ve stanech. Ráno přichází Brutus a Lukáš a
řeší se další postup. S Ondrou a Michalem běžíme zaměřit souřadnice
(GPS, disto, busola) Horního vchodu. Pak přichází Afšín, Brut, Geršloň, Zdéňa
a Lukáš – velká porada. AM, OJ, MF, TS jdou do Velkého ponoru; JB, MG, MN do
Jeskyně Tří naháčů. Já s Lukášem a Zdéňou jdeme na východní konec pně.
Spolu
s Michalem, Ondrou, Lukášem, Azadím a Zdéňou slaňujeme Studnou do
jeskyně. První dómy směrem dozadu jsou pěkně vyzdobeny bělostnými solnými
útvary a je tu relativně nízká teplota. Dno jezer je poseto krychlovými
krystaly. Fotíme, filmujeme. Postupně se dostáváme až do prostor Namakdán
Highway, zde je teplota již podstatně vyšší a práce je tím úmornější. Cestou
zpět odebíráme vzorky (rubeme krystaly) a fotíme ještě polosifon pod Studnou.
Výstup probíhá mezi první a druhou hodinou ranní.
Během
chvíle jsem se spálil na pláži, faktor 12 je na prd, také mi uplavaly
ponožky, inu příliv a neználek na měsíci, pardon na marsu. Zatímco Lukáš a
Zdéňa orientačně mapují Vodní jeskyni (asi se jim v té solance líbí:-),
Brutus a Íránci kopou v příbřežní zóně fosilní škeble pro dataci. 
Brzy
ráno odjíždíme na korbičce na sever pně přes západněji položené osady Kání a
Dar‑Kúh. Vidíme fantastický kraj - údolí monumentů, stolové hory a roztodivná
skaliska. Kolem silnice jsou tu a tam klenuté hliněné zásobníky vody -
cisterny. Ve vesnici Dúláb (česky „komora“) odbočujeme směrem ke pni.
Opouštíme auto a dále po svých. Máme za úkol prohledat sever namakdánského
solného pně a zhodnotit tamní krasové jevy.
Jdeme
přes „zemi Mordor“, jak jsme označili pískovcovou oblast s bizarně
vypreparovanými útesy a ostrými hřbety. Srázem vylézáme na solný peň,
v této části je zcela zakryt caprockem, sůl není nikde vidět. Sbíráme
krystaly pyritu, běháme s GPS po „výsypkách“. Hlouběji ve pni kolem
výrazného vrcholu „Velbloud“ v ploché úvale objevujeme krátkou „Jeskyni
A“. Také nějaké nehluboké propasti (max. ‑20 m). A pak jdeme
údolím na skvěle opracované žluté pískovce okrajového lemu pně. Zapadá slunce
a vykresluje oranžové barvy na skalnatých cárech a stržích a taky na trnitých
keřích tvarů širokých obrácených kuželů. Dnes jsme tedy příliš krasového
štěstí neměli, uvidíme zítra.
Jedeme
opět korbičkou nemalou rychlostí do vesnice Dúláb a pak po prašné cestě
do „země Mordor“. Jako včera jdeme pískovcovou roztodivnou krajinou.
V okrajovém kaňonu, který se tulí kolem pně, jdeme nyní více na východ
až k ústí hluboce zařízlého kaňonu v sádrovci jdoucího ze pně.
Kráčíme jím vzhůru, klikatě, až se náhle otevře velké horizontální údolí
„Bosákova deprese“. Objevujeme zde Jeskyně B, C a D a pořizujeme od nich
základní črty. Pokračujeme vzhůru na „haldy hlíny“ kolem hrozivých jícnů stupňovitých
jam mizících kdesi v hlubině (min.2 kusy).
Náznak
údolí, který před námi juknul, by mohl být začátkem kaňonu, jež máme
prozkoumat (zda v něm nejsou vývěrové jeskyně), a který známe ze
satelitních fotek. Baštíme tedy granátové jablko (marhaník - původ Persie) na
posilněnou a pouštíme se do ústupu a průzkumu zároveň. Klikatý kaňon je však
prakticky celý v caprocku a jeskyně se tedy nekonají. Pouze před svým
závěrem proráží kaňon solný masív. Je tu drobounká Jeskyně E, solné krusty a
jezírka v korytě. Vycházíme ze pně na příbřežní plato v „údolí monumentů“,
kde si při fotografování dávám na hubu. To zase solanka bude mít posvícení.
Dnes
je den velkého přesunu. Odjíždíme z Namakdánu krajinou kuest na korbičce
tentokrát po jižním pobřeží, stavujeme se v obci (oáze) Salach, kde
bydlí náš řidič a kde mám nabíječku. Po společném foto a rozloučení jedeme dál
až do kempu u obce Ramečáh na pobřeží, 10 km před městem Qešm. My však
chceme do města, aby byla jednodušší přeprava na ostrov Hormoz a pokud možno
co nejnižší časové ztráty. Tak se děje. Lukáš je nejen dobrý cizořečník, ale
také organizátor a přitlačitel, snad proto také jede v Qešmu společně
s Násirem vyřídit potřebné na tamní celní úřad. Tento ostrov je totiž
jakási bezcelní zóna. S Jakubem, Ondrou a Azadím zatím čekáme
v nové části města.