Canyoning Itálie 2006

Sepsal:                      Čajda za pomoci deníku od Zuzky

Termín:                      30.6. – 9.7.2006

Účastníci:                   Zuzka         (Zuzana Jiřičná)

                                   Apu            (Apolena Křičková)

                                   Kanadskej (Martin Maule)

                                   Čajda         (Libor Čada)

Doprava:                   Ford od Robina

Celkové náklady:      2900 Kč/osobu

Trasa do Itálie:          Praha – Plzeň – Rozvadov - Mnichov – Insbruck –Brener – Miláno

                                     – Como – Lago di Como

Trasa do Prahy:         přes Švýcarsko do Rakouska a pak už to bylo stejný

Fotografie:                Zuzka s foťákem Olympus 7Mpx

 

1.DEN 30.6 – 1.7. – cesta

Celý den jsem jezdil a sháněl doplňující vybavení, abychom měli všechno potřebné na lezení a koupání se ve studené vodě kaňonů Lombardie. Část lan jsem měl vlastních, část jsem si půjčil z klubových zásob od Ivoška. Neopreny pro Kanadskýho a Apu jsem měl půjčeny od Mayka a Kuby, za což jim vřelý dík Auto jsme si půjčili od Robina a až na některé vady nás dovezlo tam i zpět v pohodě.

Po nákupu v Kauflandu, fakt to vyšlo levně, jsme vyrazili ještě ke mně pro zapomenuté doklady od vozu a po umytí vnitřku dopravního prostředku čistidlem na dlaždičky, neb to uvnitř vypadalo jako v popelníku, jsme na závodních gumách z F1 vyrazily na dlouho plánovanou dovolenou do Itálie.

Cesta proběhla pohodě, jen zkroucené nohy ze zadních sedaček mne bolí ještě když tohle píšu.

Dojeli jsme k jezeru Lago di Como, vesničky  Pagnane Lario, kde se nachází první z námi objevených kaňonů, Giuf. Po ohledání případného místa činu jsme usoudily, i podle získaných dispozic, že kaňon je holo a nemá smysl se do něj cpát (bez vody, krátký, malé převýšení a smrdí). Nasedáme znovu do vozu a podle astronavigátora (Kanadskej) vyrážíme přes hory doly k městečku Leco. Začínáme lehce bloudit při hledání výjezdu z města a nějakým nedopatřením, špatná orientace v mapách, cvičně vyjíždíme na úplně jiný kopec, než kde se nachází námi hledaný kaňon Boazzo. Po upřesnění pozice následuje sjezd serpentýnama zpátky dolů a výjezd na protilehlý kopec, kde se nachází Boazzo.

Jdeme se podívat kde začíná a sestupujeme příkrým svahem do kaňonu. Jdu jenom v sandálech, takovou chybu už neudělám, mokré sandály plné listí a bláta strašně, ale opravdu strašně, kloužou.

Po obhlídce nasedáme do auta a jedeme hledat místo na přespání. Vaříme večeři a po konzumaci malého množství rumu jdeme v klidu spát.

 

2.DEN 2.7. – Val Boazzo

Vstáváme asi v osm a jsme celý natěšení na první kaňon. Sjíždíme k začátku kaňonu kde shodou okolností začíná i nějaká via ferata. Po štěrkové cestě jdeme asi čtvrt hodiny proti proudu potoka až k nějakým domkům. Zde vlézáme pohodlně do vody a oblékáme neoprény a ostatní cajky.

Popiska u kaňonu, v našich materiálech, hovoří o době průstupu kaňonem 3/4h, což si překládáme jako třičtvrtěhodinky. No nic moc asi nějaký krátký kaňon uvidíme. Jdeme asi hodinu potokem a dostáváme se teprve k místu, kde jsme se byly včera narychlo podívat.  Začátek kaňonu nic moc, doporučuji, pro příště, začít hned pod feratou a nechodit proti proudu, nemá to cenu nic tam není. Prostupujeme kaňonem dál a začíná to bít trochu záživnější, několik menších skoků a skluzavek, všechno do deseti metrů. Něco skáčeme něco slaňujeme.

Kaňon je příjemně vodnatý a pěkně to jde, i když ke zmiňované třičtvrtěhodince na zahřátí to má sakra daleko, už jsme v kaňonu čtyři hodiny a jsme teprve ve dvou třetinách. Bohužel, kam čert nemůže, tam nastrčí balvan, se v jednom přelézání šutrů jeden ve vodě uvolnil a přimáčkl Kanadskýmu nohu. Naštěstí se mu jí podařilo vyprostit, ale nevypadá to moc dobře. Po ošetření rychlou záchrannou službou, v podobě Zuzky a Apu, pokračujeme pomalu dál. Kanadskej nemůže na nohu skoro došlápnout, tak se jen tak belhá. Ještě že chodící úseky už jsou za námi a nás čekají pouze slanění, skoky a skluzavky.

Po sedmi hodinách, je to jen tak na rozjezd, vidíme nějaké koupající se italy. Jsa jazykově vybaveni, ptáme se, zda je možné poslední skluzavku bez problému sjet, bohužel nerozumí. No nevadí sedám do koryta, spelák s lany a záchranným lezením tlačím před sebou a jedu. Nějak se stalo, že jsem se v úzkém toboganu zasekl a spelák mi odjel, no však ho na konci najdu. Přijedu do tůně a sakra, spelák je pryč. Ptám se italů, kolik že je tady asi hloubka? Odpověď by potěšila potápěče, ale ne mne. Prý je tam okolo sedmi až devíti metrů.

No chvíli to vypadá na infarkt, přece tam nenecham lana a lezení za pět litrů, pak sundávám přilbu, overal, boty a zanořuji se do studené vody. Hned na první pokus se mi podařilo spelák najít v hloubce okolo šesti metrů, ještě že je červenej.

Sjíždíme poslední skluzavku a jdem se vysvléct z gumy. Skončili jsme u nátoku na elektrárnu. Kaňon ještě pokračuje dál, ale vzhledem ke zranění astronavigátora, pokročilé době a sežrání většího množství vody elektrárnou, končíme tady.

Vyrážím s Apu do kopce pro auto. Je to po silničce do kopce zhruba šest až sedm kilometrů. Chytli jsme stopa a tak jsme ani ne za hodinku zpátky u Kanadskýho a Zuzky. Vaříme dobroty k večeři a rozhodujeme se kam pojedeme dál.

V oblasti je několik možných variant a my volíme kaňon Acquaduro u Introbia. Acquaduro je podle dispozic méně náročný než Boazzo a měl by být asi stejně dlouhý. Po hledání v Introbiu a konzultaci s místními, hledání vzdáváme a jedeme zpátky na kopec, kam jsme se nedopatřením dostali včera. Měl by tu začínat další kaňon – Val Monastero.

Všeobecně je značení příjezdových cest ke kaňonům dost špatné. Pořád někde bloudíme a něco hledáme. Nacházíme tedy spaní v lese a uléháme do spacáků, uvidíme ráno.

3.DEN 3.7. – Val Monastero

            Ráno vstáváme asi v osm a po snídani vyrážíme hledat podle mapy kaňon. Ještě v jedenáct jezdíme po okolí a hledáme a hledáme. Několikrát jsme vrazily italům mapu do ruky a oni ani nebyly schopný ukázat, kde přesně se na mapě nacházíme. Vždycky sezvaly celou rodinu a všechny jiný příbuzný, prostě víc hlav víc ví, ale my jsme se stejně nedozvěděly kde jsme a kudy se ke kaňonu dostanem. Nakonec jsme byly úspěšní, nutno podotknout, že Zuzka měla pravdu a kaňon byl kousek od místa kde jsme spaly.

            Bereme věci a vyrážíme ke kaňonu, měl by mít dvě větve. Kanadskej odveze auto dolů do města a počká tam na nás, nemůže po včerejšku chodit.

Narazili jsme na jednu z větví kaňonu, ale nevíme na kterou. Je suchá, protože všechnu vodu sežrala elektrárna. Ani se nepřevlíkáme a začínáme slézat kaňonem dolů. Jde to dobře, bohužel všechny skoky, které by se dali při vodě skočit, musíme slaňovat. Ty menší už skáčeme do štěrku, když nejni voda, co se dá dělat. Kdyby voda byla, tak je kaňon pěknej, ne moc náročnej a na konci je lahůdka, padesát pět metrů slanění, kterým kaňon i končí.

Po smotání lan odcházíme do městečka Albadia, kde na nás vyzvedl Martin.

Rozhodli jsme se tuto oblast opustit a zkusit štěstí na severní straně jezera Lago di Como. Přejíždíme tedy, s mezipřistáním v supermarketu, do vesničky Sorico a odtud do kopce směrem na San Bartolomeo 1203 m n.m. V jedné zatáčce pod San Bartolomeo nacházíme pěkné místo na přespání. Stavíme stan, požíváme večeři a rum a jdeme spát.

4.DEN 4.7. – odpočinek

Probouzíme se do zamračeného rána a vyhrává lenost. Dopoledne se jen tak poflakujeme okolo tábořiště a odpoledne vyrážíme, bez Kanadskýho, na lehkou procházku do kopce. Okolo kláštera a pořád od kopce. Asi po hodince cesty od kláštera narážíme na jeden z přítoků našeho zítřejšího kaňonu, je suchý.

Po návratu zpět k autu, popíjíme rum a vaříme jídlo. Večer, Zuzka objevila na blízké louce kozí koupelnu, vana uprostřed louky do které natéká voda. Jdeme  se tedy všichni vykoupat a potom spát. Celou noc se blýská, ale neprší.

 5.DEN 5.7. – Sorico

            Ráno po snídani sjíždíme ke kaňonu Sorico. Převlíkáme se na silnici do neopřenu a uvazujeme lano za roxor zapuštěném v betonu, kotvení nic moc. Všechna voda je zase sežrána elektrárnou. Vyrážíme bez Kanadskýho, pořád nemůže na nohu ani došlápnout.

            FUJ, FUJ, FUJ. Kaňon je plný listí a bordelu ze silnice. Po chvíli si připadáme jak kanálníci. Voda smrdí, všude jsou větve a listí a šedivý sliz. No nic, kaňon prolézáme, co nám taky jiného zbývá. Absolvovaly jsme pár skoků, kdy se nohama zapíchnete do vrstvy tlejícího listí a na hladiny uniknou velké smradlavé bubliny, nic moc. Kdyby italové, nekradli vodu na elektriku, tak by se dalo mluvit o kaňonu, takhle je to stoka.

            Naštěstí stoka není tak dlouhá a po třech hodinách vidíme most a na něm Kanadskýho. Dokonce nám přinesl věci, takže se nebudeme muset cestou k autu, pařit v neoprénech. Předvádíme exhibicionistické představení, při svlékání neoprenů na mostě, pro místní italy a odcházíme do městečka k autu. Kaňon nebyl nic moc, kotvení taky ne příště bych ho jít nemusel.

            V městěčku kupujeme nějaký chleba a mapu okolí a vyrážíme k dalšímu kaňonu – Val Bodengo. Po příjezdu k Bodengu vaříme jídlo a pijeme rum. Asi v půl sedmý večer přijíždí místní záchranářské auto, z něj vyskakují čtyři záchranáři a velkou rychlostí se převlékají do neoprenůa skáčou do vody. Po dvou hodinách se jeden z nich vrací po silnici pro auto. Dozvídáme se od něj, že si jen tak vyjeli po práci sklouznout kaňon než bude tma.

            Kaňon vypadá pěkně a podle dispozic by měl stát za to. Je rozdělen na tři úseky. Horní úsek se rozhodujeme nejít, jsou tam pouze dva skoky a jinak celkem nic, jde se jenom po dně potoka. Druhý úsek na který se zítra chystáme je daleko lepší, samé salto posible a tobogane posible, no uvidíme.

6.DEN 6.7. – Val Bodengo 2

            V noci začala pěkná bouřka a ráno leje jako z konve. Rozhodujeme se zústat na místě a počkat až to přejde. Celý den se válíme ve stanu a v autě, čteme si a pojídáme dobroty. Bodengo se mezi tím pěkně rozvodnilo a hladina vody nastoupala asi o jeden a půl metru. Z kaňonu nic nebude. Balíme, nasedáme do auta a vyrážíme někam za lepším počasím.

            Při sjíždění z kopce, se nám otvírají pohledy do rozvodněného Bodenga a řeknu Vám, že bych tam teď být nechtěl.

            Jedeme podle jezera a hledáme další z možných kaňonů - Lirone. Kaňon nalézáme poměrně brzy, ale i když všude leje jako z konve, tenhle je suchý, vodu asi zase sežrala nějaká elektrárna.

Vracíme se tedy zpět k jezeru a začínáme hledat kaňon Perlana. Ten také vpohodě nacházíme, ale bohužel zase suchý. Nálada klesla pod bod mrazu, dostávám lehkou depresi a s nikým se moc nebavím. Podle astronavigátora objedeme ještě půlku hor, asi jsme byly i v drákulově, pří hledání nějakého spaní. Z nějakého nepochopitelného důvodu se znovu, za silného deště, ocitáme u nástupu do kaňonu Lirone, rozbalujeme stan a jdeme spát.

7.DEN 7.7. – Val Bodengo 2

            Ráno už neprší, tak se rozhodujeme co dál.Padají návrhy na „aquapark“, cestu domů a další. Při cestě domů míjíme ještě jednou Val Bodengo. Vody už teče méně, tak vyjíždíme na vrch, abychom se podívali kolik že jí je a jestli by se nevyplatilo počkat. Čas ještě máme tak se uvidí.

            U nástupu do Bodenga se rozhodujeme,  že počkáme do sobotního rána, voda klesá a klesá. Odpoledne okolo nás prošli nějací kaňonáři, vody už je podstatně méně.

            Pořádáme výlety do okolí a čekáme a čekáme.

8.DEN 8.7. – Val Bodengo 2

            Ráno konečně oblékáme neopreny, bereme věci a vyrážíme do Bodenga. Tentokrát jde s námi i Kanadskej, noha ho sice ještě bolí, ale prý si to nechce nechat ujít. Vody je dost a je pěkně čistá; plaveme, lezeme skáčeme pohoda. Jdeme trochu pomaleji Kanadskej na nohu nemůže. Kdybychom přesně věděli jak a kde dá se většina vodopádů skákat, tak příště. Kaňonem jsme šli asi šest hodin oproti inzerovaným dvoum až třem hodinám. Nikam jsme nespěchali.

            V polovině kaňonu nás předešly dva občani, který všechno skákali, tak jsme si taky skočily to co oni. Když jsme byly už venku, došla za námi skupinka asi patnácti lidí s průvodci. Kaňon bude asi hodně navštěvovaný.

            Uvařily jsme, zabalily jsme a vyrazily na cestu domů. Jeli jsme přes Švýcarsko, Rakousko a Německo a v půl čtvrtý ráno jsme konečně  dostali pokutu v Praze za sjetý gumy. Byly to jenom dvě stovky a bez bodového ohodnocení.

            Až pojedeme příště chceme se věnovat jenom severní straně jezera na jihu to nějak nejni ono.