Nebezpečné plyny v jeskyních

Václav Cílek

(Speleo 10; str.60—61; Praha 1993)

 

 

Zpráva o oxidu uhličitém ve třetím čísle Spelea nevyčerpává zcela problematiku nebezpečných plynů v jeskyních, protože se zabývá pouze otázkou CO2. S ostatními plyny se v našem podzemí setkáme jen zřídka, přesto nebude škodit, když se o nich alespoň stručně zmíníme. Kromě CO2 představuje v podzemí pravděpodobně největší nebezpečí radon. Ve většině uzavřených prostor, což může být i sklepní byt, dochází ke zvýšeným koncentracím radonu. Hygienici dodnes vedou spory, zda např. nejsou ohroženi průvodci v moravských jeskyních, kteří denodenně tráví několik hodin v podzemí. Většinou docházejí k názoru, že riziko je malé nebo velmi malé.

Podstatně jiná situace však platí u starých šachet a to zvláště u těch, které těžily uran. Z příbramských uranových dolů znám případy, kdy i během těžby přesahovaly koncentrace radonu ve špatně větraných částech dolu až 50× normu a ojediněle se vyskytly i vyšší koncentrace. Můžeme předpokládat, že v uzavřených uranových šachtách se koncentrace radonu mohou pohybovat v deseti- až stonásobných koncentracích běžných v jeskyních. Lidový výzkumník Pepa Brožek tomuto jevu říká „radonové lázně“.

Nebezpečí radonu spočívá ve velmi krátkém poločasu rozpadu. Dceřiné produkty rozpadové řady jsou pevné. Usazují se na plicích a působí dotykově alfa zářením, což je biologicky nejvíc nebezpečné záření. Plíce pravděpodobně mají určitou samočistící schopnost, přesto nelze návštěvy či dokonce opakované návštěvy radonem zamořeného prostředí doporučit. Starým uranovým dolům se buď vyhněte nebo koncentrace změřte přístrojem zapůjčeným na šachtě.

S metanem se můžeme setkat běžně v uhelných dolech, někdy v solných dolech a sedimentálních formacích obecně. Neznám žádný jeho výskyt v tuzemské jeskyni, ale občas se vyskytuje v teplých krasech, kde např. hnije splavené dřevo nebo organické zbytky. Jeskyňáři v Západní Virgínii se někdy při prostupu zatopenými, bahnitými jeskyněmi baví tím, že zapalují ohnivé koule bahenního plynu (to je hlavně metan), které pěkně explodují a vznáší se ke stropu jeskyně. Nesmí být ovšem příliš velké. V USA došlo ke dvěma smrtelným případům výbuchu benzínu prosakujícího do jeskyně z nedaleké čerpací stanice, když do prostory vstoupili jeskyňáři s rozsvícenými karbidkami. Nebezpečí je malé a dá se mu snadno vyhnout – páry benzínu jsou cítit na dálku.

V dolech, kde se vyskytují sulfidy, se můžeme setkat s oxidy síry nebo ještě nebezpečnějším sirovodíkem páchnoucím po shnilých vejcích. Některé prameny uvádějí, že sirovodík je stejně jedovatý jako kyanovodík. V malých dávkách páchne, ale ve větších dávkách jej rychle přestáváme rozeznávat – a tehdy už je velmi nebezpečný. Se sirovodíkem jsme se setkali ve zlatonosné štole v Novém Kníně. Byl cítit pořádně, ale jeho množství bylo tak malé, že jej indikační trubička vůbec nezaznamenala.

Amoniak se někdy uvolňuje z tlejícího guana. Je nepříjemný, ale nebývá nebezpečný. V suchých pouštních oblastech např. v Texasu se tradují historky o výbuchu guanového prachu. Možná patří do oblasti jeskyňářského folkloru. V každém případě však z těchto jeskyň známe vyhořelé plochy v guanu vzniklé samovznícením.

Jeskyňářům jsou zato dobře známé menší exploze acetylénu. Jeden jeskynní fotograf zapomněl uzavřít ve vlhkém batohu plechovku s karbidem. Vytáhl z batohu blesk a chystal se k focení. Spínač blesku odpálil acetylén a vytvořil tak naprosto rekordní záblesk. V jiném případě se neprůdyšný overal na jeskyňáři nafoukl unikajícím acetylénem. Když pak zalezl do plazivky, vyfoukl se acetylén zrovna na hořáček karbidky. Exploze překvapila všechny, ale nikomu se nic nestalo.

Zatímco z našeho podzemí znám několik případů přidušení CO2, které téměř skončily tragicky, neznám podobný případ u jiných plynů. Vím, že sběratelé působící v jáchymovském podzemí si po pobytu v radonovém prostředí stěžovali na několikadenní celkovou slabost, ale není jasné, nakolik se na ní podepsala radioaktivita. Já osobně bych se starým dílům na uran vyhnul, pokud bych si nemohl změřil obsah radonu.

 


Literatura: