Speleopotápěčský průzkum Únorové propasti v roce 1981

Jiří Hovorka

(MS; 2 strany; Archiv ČSS; Praha 1982)

 

 

V roce 1981 začala skupina potápěčů z Pragoaquanautu, kteří nyní tvoří základ ZO ČSS 1-10 Speleoaquanaut, s průzkumem zatopené části Únorové propasti za vydatné podpory a spolupráce ZO ČSS 1-06 Speleologický klub Praha. Cílem bylo prozkoumat a zmapovat zatopené prostory, případně zjistit souvislosti mezi volnými hladinami.

Propast se nachází mezi štolami u Deštivého lomu (Shniloušák) 2 km západně od Mořiny v Českém krasu. Byla objevena členy ZO 1-06 v roce 1978 a popsána v literatuře /1/, /2/, a /3/. Má charakter svislé pukliny směru SZ—JV s denivelací 42 m a byla vytvořena ve vápencích spodního devonu pravděpodobně pod křídou a rozšířena během kvarteru.

Každý sestup potápěčů byl poměrně náročný vzhledem k obtížnému transportu materiálu do 80 m hlubokého jámového lomu a dále pak 250 m dlouhými a téměř zatopenými štolami s technickým zařízením, které slouží jako rezervoár pro lom Mořina. Vlastní nástup potápěčů začíná ve spodní části chodbové stěny strmě klesající, asi 6 m dlouhou a velice úzkou chodbičkou puklinovitého charakteru. Světlem i stoupajícími bublinami byla prokázána souvislost s jezírkem v Karlově dómu. Vstupní chodba ústí do horní části Modrého dómu, který JV směrem zasahuje pod přístupovou štolu a SZ směrem je částečně zatarasen zřícenou vápencovou lavicí ve vertikální poloze, čímž se zúžené pokračování dómu dělí na dvě větve, které se opět spojují a přecházejí v mírně ukloněnou chodbu, kde se sedimety pozvolna blíží ke stropu. V JZ větvi je v hloubce 10 m pod skalní kulisou nenápadný nízký vchod do těsné pukliny, která se směrem vzhůru rozšiřuje a ústí do jezera v hlavní šachtě propasti. Toto spojení je nalezeno a jednoznačně prokázáno teprve pomocí vodotěsné svítilny spuštěné z hladiny na dno. Současně bylo možno korigovat dosavadní mapování. Při průzkumu členitého stropu Modrého dómu bylo v Chodbě šílenců slyšet unikající bubliny. Dno dómu pokrývají kameny, dále v chodbě pak větší balvany, ale současně se s hloubkou zvětšuje vrstva jemného kalu, která nakonec zakrývá veškeré nerovnosti dna. Zbytky kolejnic pod vstupní chodbou svědčí o zpevňování dna přístupové štoly během ražby. V té době došlo také ke změně hydrografické situace. Nyní odtud odebírá lom vodu a ze vstupní chodby vytéká asi 10 l/s do přístupové štoly trvale zatopené v těchto místech do výše 70 cm. Ve vodě občas plavou vlákna nečistot, jinak viditelnost lze odhadnout na 20—30 m. Celoroční teplota je 10 °C.

Ke specifice speleopotápěčského průzkumu Únorové propasti patří obtížný a zdlouhavý transport materiálu, zpočátku sice velmi čistá voda, pak ale rychlé zakalení celého prostoru k nulové viditelnosti na celý týden, velká členitost celého prostoru, nutnost, ale současně nemožnost častého vyvazování vodící šňůry a především několik velice kritických úžin.

Speleopotápěčský průzkum umožnil zmapovat zatopené části propasti, zkorigoval některé původní hloubkové údaje, dokázal souvislost jednotlivých jezírek a potvrdil teorii /4/ o vytváření horizontálních systémů ve vertikálních puklinách během kvartéru. Dále byla úspěšně ověřena pomoc svítilen – majáků pod vodou pro hledání spojení mezi podzemními jezery a sifony.


Literatura: