Tajemství Českého krasu
Vladimír Lysenko
(Svobodné slovo; denní tisk z 21.3.1969; str.3; Praha 1969)
Objev velkých podzemních jeskyň na Karlštejnsku
Území Českého krasu mezi Prahou a Berounem, i když bohaté na podzemní prostory, nemůže se srovnávat s podobnými oblastmi na Moravě a Slovensku. Nejznámější a jediné zpřístupněné jeskyně Koněpruské spolu s nepřístupnými jeskyněmi ze svého bezprostředního okolí jsou vlastně poslední velké objevy na území Českého krasu. V minulých letech se podařilo jeskyňářům zlézt neznámé spojení mezi středním patrem a spodním patrem Koněpruských jeskyní, exponovanými výstupy či sestupy prozkoumat řadu jeskyní v prostoru opuštěných lomů v okolí Karlštejna a Srbska, nebo primitivním odlamováním se doslova skálou „prokousat“ k největšímu a nejhlubšímu jezeru Českého krasu v Podtraťové jeskyni u řeky Berounky pod Srbskem. V závěru loňského roku se podařilo příbramské skupině prokopat na dně Nové propasti v Císařském lomu u Koněprus do velké puklinovité prostory s krásnou výzdobou kalcitových keříčků a hráškových výrůstků. Stále to však nebyl objev, který by se svým významem mohl srovnat s Koněpruskými jeskyněmi.
Konečně v polovině února objevují jeskyňáři z Prahy a Řevnic, jinak členové krasové sekce Sboru ochrany přírody a Vlastivědného klubu muzea v Berouně, v lomu na Čeřince u Karlštejna malý otvor. Vhozený kámen s rachotem mizí v neznámých hlubinách…
Následuje jednání s vedením lomu, které po dohodě se Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody povoluje průzkum. Náhoda jeskyňářům přeje. Ústí propasti je v místech, kde se s další těžbou nepočítá. Je však třeba provést pečlivý průzkum. Co když některé chodby povedou do prostorů spodních, dosud těžených etáží?
Nasadit přilbu, přezkoušet světlo a prvé lanové délky mizí nad hlavou. Ústí propasti se zmenšuje, kamarádova tvář ve světlém otvoru je černou tečkou, kolem je tma, vlhko. Světlo svítilny opisuje nesmyslné křivky na stěnách puklinovité šachty. Vyplašený netopýr mizí v bočním „komínu“. Konečně etáž. Uklidněná svítilna téměř laská zkamenělý vodopád, který tryská z úzké puklinky svírané masivními skalními stěnami, aby se rozlil do svobodné šíře plné nádherných barev třpytivých krystalků. Hlavní chodba však pokračuje dál. Dno není vidět. Lano a žebřík, opět lano a poslední žebřík, který jako úzká síťovina mizí v průhledné vodě podzemního jezera. Dno propasti – hloubka 64 metrů. Dosud nejhlubší propast v Čechách – Tomáškova – má 42 metrů. A to je tu ještě 14 metrů na dno jezera. Tedy celkem 78 metrů. Ale něco jako by napovídalo – počkej, to není všechno. Ve 43 metrech hloubky je rozsáhlá, kolem 20 metrů vysoká prostora. Na stěnách rozkvetlé kamenné kvítky podzemního jara. Ale člověk musí dál, musí výš, dno propasti nemůže být konečný cíl. Propasti, které mladí jeskyňáři dávají název Palachova.
Prvý jeskyňář vylézá stěnou nahoru. Metr za metrem se posunuje k tmavému „oknu“. Konečně nahoře a v prostorách, které dokonale překvapily i nejotrlejší. Systém prostorných horizontálních chodeb s klasickými profily, to je v Českém krasu výjimečné. A připočteme-li výzdobu 35 cm dlouhých brček – tenkých stalaktitů, excentrických krápníků, na obnaženém vápenci lumachellu (nahromadění) krunýřů trilobitů, mocné vrstvy neprozkoumaných sedimentů, dosud neznámé chodby a prostory pod vodou nemusíme význam propasti více zdůrazňovat.
Je to téměř po 20 letech zase pořádná jeskyně daná do vínku zřizované chráněné oblasti Český kras? O jeskyni 78 m hluboké, s dosavadní délkou všech známých chodeb kolem 100 metrů to můžeme tvrdit zcela určitě.
