Skupina jeskyň v údolí nad Kačákem

Jaroslav Petrbok

(Speleo 9; str.30—34; Praha 1992)

Kapitola z krasového průvodce „Českým krasem“ z let 1933—34

Jeskyně nad Kačákem

Když J.Kafka o této jeskyni napsal, že v ní docela nic nenašel, jistě ho ani nenapadlo, že právě tato jeskyně má celý poklad nástrojů člověka z doby ledové a to spodní stupeň tak zvaného aurignacienu (dle Aurignac, města ve Francii) a dnes byl by víc než rád překvapen, že Národní Museum dostane odtud tak mnoho toho, co odjinud ještě do těchto sbírek nikdy nepřicházelo, ba: že je toho mnohem a mnohem víc, než se dalo vůbec kdy čekati.

Bylo to jednou v podletí, kdy jsem tuhle jeskyni zahlédl z protější roviny. A hned druhý den jsme tam šli oba. A hle – bylo patrno, že „zde někdo v té jeskyni už byl“. Ale: kdo? a co tam hledal? Vždyť na povrchu se válely střepy z doby knovízské, ležela tam sobí kost! Že by hledal tady někdo poklad? Anebo pátrali po skrýši zlodějů?

Ale tohle všechno ne! až v „Archivu pro přírodovědecký výzkum Čech“ jsem se dočetl, že dal si kopat J.Kafka, ten pilný Kafka!

Začínali jsme se ženou tedy tuhle jeskyni pomaloučku: jen tak sondu! ale pak bylo nutno otevřít ji docela pravidelně a začít s vykopávkou velkého slohu.

A tu „Pražská železářská“ dala svolení a lidi. Nemohu tady zapomenout pánů: vrchního ředitele Brože, místoředitele Hoflicka a Dra Černého, kteří mi vyšli ve všem vstříc. A tak kromě neolitických kultur jakož i bronzových přišli jsme tu na to největší: na pravý český paleolit v jeskyni! Na vrstvu netknutou a dokonce tu, která překvapila! Když jsem žádal „Prager-Eisen“ o povolení, ještě mne ani nenapadlo, že najdu ten paleolit! Šel jsem tehdy jen za kulturami mladšími a za „kostmi z doby ledové“: už to by bylo docela stačilo! Ale najednou našel jsem prvý nástroj z černého kvarcieru a za chvíli na to dřevěné uhlíky z ohniště! Už bylo tedy jisto, že je tu sídliště člověka z doby ledové!

Starý Babor měl podobný nástroj z jeskyně Koda a z moustérieu t.j. ze střední doby paleolitické, ale zapomněl při tom, že právě Absolon už tohle pro střední Evropu vyvrátil docela! a že tato industrie patří období, kterému se říká aurignacien spodní.

A tak jsme postupně našli tady celý „paleolitický atelier“ s mnoha nástroji kamennými, ještě pak i kostěnými, rozbitými čelistmi medvěda jeskynního a hyeny, rozbitou lebkou medvědí, právě tak jako s oběma kameny, mezi nimiž bylo ohniště s velkým kamenem – říčním to oblázkem – který lebku rozbíjel. Bylo třeba mnoho se ptát, neboť šla tu otázka za otázkou, bylo třeba mnoho se učit, neboť vniknul jsem najednou tam, kde z českých lidí ještě nikdo nebyl a v čem se vyznal jedině Absolon, který také sám tímto nálezem v Čechách byl radostně překvapen a dal mi celou svoji obrovskou knihovnu a to jedinečnou na celém světě k disposici se všemi svými sbírkami a zkušenostmi! Vždyť i v Čechách bylo poprvé nalezeno to, co on přebíral ze svých i ze starých sběrů z moravské jeskyně „Šipka“ zvané, a snad z rakouské „Gudenushöhle“ atd. A tak otevřely se mi pracovny Moravského Zemského Musea, neboť bez nich vědecká a srovnávací práce nemohla k cíli! A poněvadž z Prahy do Brna je daleko, a stojí to 110 Kč i s 33 % slevou, Absolon dovedl najít i tyhle peníze... Dnes bude ovšem Jeskyně nad Kačákem pýchou českých sbírek paleolitických, neboť je to asi poslední jeskyně, kde se dalo něco najít!

Snad ještě víc bylo toho v Jeskyni Prokopově, ale toho si „všemohoucí“ pan univ. prof. dr. a dr. atd. atd. A. Frič nevšímá a nedal se k ničemu pohnout ani tehdy, když Kořenský mu přines odtud spodní čelist a jiné kostičky člověka. A přece u majitele toho lomu našli podporu co největší právě takovou jako u „P. Ž.“. A v Jeskyni nad Kačákem už byly hned tak nápadné ty kamenné nástroje! S těmi se mi hned několik archeologů v Praze vysmívalo! A jsou přece nadělány z křemencových oblázků a navíc retušovaných! Ale: na tu retuš musí být oči a hmat! Absolon ovšem jásal, ale nad Prahou leží ještě tahleta „tradiční skepse“.

Byl bych se sice s každým za tyto nástroje rval, zašel snad až do ciziny, ale možná že i se stejným výsledkem! Vždyť tak učený pán, jako je abbé Bremil, muž slavný po celém světě, mi řekl, že naše „Jenerálka“ (= dosud známá největší paleolitická stanice česká) je: detritus tedy: odpadek, méně než nic!

Nástroje z naší jeskyně jsou ještě primitivnější, než tak zvané „eolithy“ (eos = jitřenka). A o těch eolithech se dodnes neví, jestli je dělal člověk, protože jsou už v třetihorách a v Belgii pokrývají plochu 200 čtverečních kilometrů! Já ovšem jsem podobné „eolithy“ našel v terase jedné řeky v Bulharsku, právě tak jako v terase jezera Genezaretského. A tak naše nástroje z říčních křemenných oblázků vyrobené, jsou to nejprimitivnější, co se dá čekat! Byl to ovšem jen materiál, který tyto tvary vyvolal, neboť z pazourku by tyto nástroje dopadly docela jinak. Avšak lovec z naší Jeskyně nad Kačákem měl raději a to mnohem raději nástroje z kostí. Z těch si vyrobil nádherné nože, šípy, hroty, škrabadla, atd. atd. a spoustu jiného, čeho účel jsme ještě nepoznali.

Ano: s Absolonem se teprve učíme této industrii rozumět, vždyť Absolon byl prvý, který se do této práce pustil. Ve vykopávkách Jeskyně nad Kačákem budeme pokračovat a pak nakreslíme si opravdu celý obraz života pračlověka.

Jeskyně Nad Kačákem z práce J.Petrboka (1943): Stratigrafická chronologie paleolitických vrstev „Jeskyně nad Kačákem“. Rozpravy II.třídy České akademie LIII:2:str.3. Praha.

Jeskyně Na pilíři

V lese – na Krasovém žebru jest velmi pěkná jeskyně, která má jeden vchod velký a dva menší. Jsou to vlastně dvě chodby, které se rozšiřují do dvou síní. Nejkrásnější je ovšem tady ono skalní a kolmé žebro, pod nímž je majestátní kaňon Kačáku. Pohled přes tuto skálu na protější stěny tohoto kaňonu jest sám pro sebe již nádherný a marně se ptáte: proč není vydán již zákon k ochraně přírodních památek? Proč od 1918 ještě ne? Co že dělali všichni ti ochranáři? Bylo tu přeci ještě tehdy revoluční Národní shromáždění, které dovedlo odhlasovat i takový zákon, jaký je: „pozemková reforma!“ Přece „nebylo jim tehdy snad ubohých kapitalistů líto“ co bylo zatím zničeno! Toho nejlepším dokladem je jeskyně:

Stydlé Vody

Ano! už není této jeskyně vůbec. „Solway“ – tedy rozhodně „české“ podniky ji rozstřílely dříve, než o ní čeští „ochranáři“ věděli! A dnes jste tam jako nad zničeným městem. Kdože tady vytrh' kus minulosti Země a to: České Země, kde je domov můj. Kdo bránil „Stydlé Vody?“ Kdo vůbec, že krajem jde příšera: lomy, bez citu a krásy, které dovedou vytrhnout srdce z kraje. Všichni ti „čeští ochranáři“ mají tedy postavený pomník nehynoucí! Až ty lomy jednou odtud odejdou, až tu zbude po nich krvácející rána! Až pak zbude tu věčné prázdno po srdci z kraje vytrženém! A to prázdno bude ten pomník českého ochranářství! A ten už nikdo a nikdy nezkácí! Ani se tam nemusí dát nápis: „Krása našeho domova“. Takový list – už léta velmi pěkný – sice máme, ale jestli naši „ochranáři“ nezmohou se na činy, pak nám v Čechách, na Moravě i Slovensku zbudou ze živé krásy našeho domova jenom ty potištěné papírky...

V přímém sousedství této bývalé jeskyně jest ještě Skála nad obcí Ivan pod Skalou. Je to nádherná kolmá stěna, s nepřístupnou jeskyní vertikální. Kdy by tam chtěl, tak jenom s lanem za stromem uvázaným. Blízko odtud je druhá jeskyně, které se také říká Turské Maštale. Je to jinak nenáročná chodba.

Svatý Jan pod Skalou v polovině minulého století.
Několikrát reprodukovaná xylografie. Tato varianta pochází z Geologie prof. Krejčího.

Travertinová jeskyně sv. Ivana

Pod kostelem svatého Ivana je pro Čechy i Moravu skutečně jedinečná jeskyně, neboť je budována v travertinech! Není to sice jeskyně krasová v našem systému, ale není možno zde ji vynechat. Travertin je sladkovodní vápenec a ten byl zde usazen chladným pramenem, který ve druhé jeskyni dosud vyvěrá a s přísadou kyseliny uhličité dává umělou minerální vodu Ivanku. Stáří těchto travertinů určili jsme s Němejcem před několika lety na: atlantický litorinien t.j. období, které bylo těsně před naší mladší dobou kamennou jinak neolit zvanou. Jak již jméno této doby „atlantický“ samotné naznačuje, bylo tehdy v Čechách – a ovšem i v celém ostatním stejném zeměpásu – podnebí docela jiné nežli máme dneska a to období teplé a deštivé. Prameny tyto měly hojně vody, neboť deště bylo víc než dost a byly trvalé! Proto jejich voda pronikala zas hluboko do vápencových skal, rozpouštěla uhličitan vápenatý, odnášela jej v podzemním toku a tato látka se zas okamžitě ve vývěrech těchto pramenů srážela na nový tvar vápence, kterému říkáme vápenec sladkovodní čili travertin, nebo sintr a vápenná pěna.

Zde u Ivana, právě tak jako na různých místech našeho vápencového Barrandienu t.j. území silurských a devonských vápenců – jako na příklad na Kotýsi u Tmáně na Kodě, kde jsou v jeho stěnách vytesány žlaby pro mlýnská kola, v Královské rokli, pod Karlovým Týnem, u Roblína v pověstném údolí Karlickém, pod Kosoří, v Chuchli u studánky v lese a také i jinde v Čechách jako: Tuchoraz a Krupka u Českého Brodu atd. je v těchto travertinech plno otisků po listech buků, javorů a jiných, právě tak jako velmi mnoho ulit a lasturek měkkýšů. A z těchto otisků stromů, poznali jsme, že období, kdy se tyto travertiny usazovaly, bylo teplo a vlhko, tedy podnebí oceanické (přímořské) čili atlantické! Tuto jeskyni snad zachránili právě proto, že vzal si ji – klášter! Kostelník vám to sice ukáže, kde ten svatý Ivan klečel, poněvadž po jeho kolenách jsou v tom travertinu jamky, pak ještě vám poví, kde spal a na konec ukáže stopy po drápech ďáblů, jak se hnali před tímhle svatým poustevníkem hezky zostra různými skulinami ven. Z toho je vidět, že ďábel rozhodně žádné kosti nemá, nebo že je má volně vkloubené! ale duch to rozhodně není, poněvadž má ty drápy tak ostré, že jimi i travertin při útěku podrápe tak, že by to ani tygr nedoved! A v této jeskyni vydlabali mniši tehda i katakomby pro svůj „odpočinek věčný“. Tady tlí jejich těla a snad bylo by dobré dáti sem sklo, aby každý pitomý „turista“ nerýpal do těchto pozůstatků kováním své hole. Ti mrtví tady mnoho klidu nemají! Jim to sice už není ani jedno, ale živí lidé mají být šetrnější i tam, kde odpočívají mrtví...

Kaňon a kras u Hostíma

Vy přece všichni znáte z obrázků Arizonské kaňony v severní Americe. Vy znáte jejich kolmé stěny a proto vy všichni, kdo z vás také slyší „volání divočiny“ pojďte se mnou a užasnete! Budete najednou na kamenné kře a to vám připomene vyházené ledy na břehy při jarním tání! Je to sice jen obraz zdánlivý, ale tak jedinečný, že se vám skutečně zdá, jakoby tady celá ta hora skládala se z vyházených kamenů nějakou obrovskou a už dávno odešlou řekou!

Jak dala by se tu o ní napsat nádherná pohádka o době, kdy i led na jedné řece zkameněl, a příchodu prince – nebo i jenom Honzy našeho – Osvoboditel, který rozbil svou obrovskou silou tyto kamenné ledy, poněvadž jedna princezna byla zakleta v rybu a aby ji nikdo nenašel, zlá čarodějnice nebo čaroděj proměnili pak led v kámen! Nebylo by tam třeba ani Andersena, ani Kiplinga: stačil by na tohle snad i český archeolog-poeta. A ke všemu ještě tady máte zakrslé borovice, které i z těchto skal dovedou si najít živobytí! Těžké živobytí! Přetěžké! Je to zápas gigantů, Také z toho moh' by někdo napsat pohádku! Ale tehdy, kdy ještě bylo dosti času na snění, nikdo sem nešel! Vždyť ani turisté tohoto roku ještě o tom nevědí!

Je to opravdu jako by se pod vámi propadla země. Tu a tam zůstaly dokonce ještě vztyčené celé kry a máte-li odvahu, sedněte a fotografujte. To budou pak jednou „vzpomínky mládí“. Je to jako byste šli po okrajích kráteru. Dole pod vámi je moře stromů. Jejich vrcholky až k Vám nikde nemohou dosáhnout a tak vidíte pod sebou zelené moře. A když přijdete v červnu, pak ovšem uvidíte, jak tu skály kvetou. Ne ale, abyste sem přišli vraždit! Nechte květy kvést! A chcete-li mít víc, „kytičky do vázy“, pak trpělivě hrajte si se snímky. Je k tomu třeba ovšem apparát se stativem a – trpělivost. Ale za to můžete si pro vaši vzpomínku vše doplnit barvami. A to je překrásné, neboť právě ty barvy Vám zůstanou, i když už se snad na tahle místa nikdy nevrátíte... Co je kytice? Jak málo je taková jedna kytice! Za několik hodin nebo i dní už umírá. Ale vy neznáte nic ze života květin! Jak ubohé jsou všechny učebnice botaniky! Proč nemluví také tak o nich jako: Mamin-Sibirjak. Četli jste jeho knížku: Zelená vojna? Než jsem ji dostal do ruky, znal jsem snad na tisíc rostlin! ale od té chvíle jsem také něco o nich věděl. Jen se tak zamyslete nad takovou borovicí! Jinde je jich celý les, ale tam vidíte jenom ten les! to je prostě dav! Ale tady musíte vidět jednu a druhou a každou samu o sobě. Pak ji začnete milovat! Jenom jeden strom jsem viděl ještě ve světě takový: byla to jedna moruše tam dole nad Baškou a v knížce „K Jadranu“ máte její obrázek a kus jejího života. Jinak opravdu dvakrát do roka kvete Český Kras: hned na jaře, jak slunce dovolí, ale to jsou tu jen „obyčejné“ kytky: podléška, petrklíč, plicník, lecha, písečník, tařice skalní, sasanky, mochna jarní a ještě: dřín, lýkovec a fialky.

Toto všechno najdete ovšem i všude jinde a proto jsou to jen květy „obyčejné“. Podléška má tu sice všechny nuance barev od bílé přes tu modř až do červených. Ale ani to ji neuchrání, neboť s prvním jarním sluníčkem už jdou do prázdných lesů také první barbaři: stydí se vraždit a proto rvou podléšky do papírových pytlíků a krabic. Než dojdou domů, jsou tyto „trofeje“ buď už mrtvé, nebo zvadlé a druhý nebo třetí den se všechny tyto květy octnou v popeli, ale to těmto šlechetným lidem docela nic nevadí, aby příští neděli nebo zase za rok netrhali znovu. Ale říkal jim někdo někdy něco o životě květů? Celá ta škola mlčela, poněvadž nic neví, poněvadž zůstala stát na primitivní methodě sběratelské a neuvědomila učení o biocenosách, čili společenstvech, o poměru všech ke všemu. A přece mohli by odnést domů jiné květy, které stejně a nemile zahynou: chrpa, koukol, vlčí mák v polích, ale na květy v lesích a ke všemu v Českém Krasu i na horách má se člověk dívat jako na poslední zbytky bývalého světa. Má je vítat radostně, má si k nim zajít, aby se jenom podíval a mohl pak v těch několika chvílích, kdy ho netíží starosti šedých dnů na ně vzpomínat. Má se na ně dívat jenom tak, jak si „jenom“ jde poslechnouti koncerty do Smetanovy síně! Nic víc!

A kdyby naši ochranáři každý rok a ve všech novinách a ve všech školách tohle těm lidem řekli, pak se tito lidé půjdou na tyto kytky také jenom dívat a naučí se tak na ně dívat. Žádný tramp už si „kytičky netrhá“, organisovaní turisté nenosí kytice těchto květin a ostatní by to pak nedělali také!

Avšak v Českém Krasu jsou ještě jiné květy, kterých byste jinde nenašli. Tak je to hlaváček jarní. To je malý zázrak mezi těmito skalami. Takové malé sluníčko, které má to štěstí, že lidé u Prahy o něm nevědí. Jinak by už dávno se ve svém obrovském bratru – Slunci rozplynul a byl by vymřel už docela, jako vymírá, až jednou posledních z nich zavře své poslední sluníčko docela, neboť lomy zabírají jeho místo.

A když všechny tyto květy odkvetou, a horké slunce začne hřát, teprve pak začnou všechny skály Českého Krasu kvést. To už je společenstvo, které může být hostem jenom tam a tehdy, kde a když je teplo a sucho. To je také vlastní květena krasových kamenů. A tu širší veřejnost vůbec nezná, poněvadž chodí pod ní a ne mezi ně! Tam turistické cestičky nevedou. A to je také zachránilo dodnes! To jsou české „alpinky“. Tady je nejsevernější třemdava, nádherný hvozdík skalní, skutečný voňavý skalní karafiát, který má to štěstí, že roste na tak strmých stěnách, že se tam za ním nemůže a kamenem se nesrazí! Běda těm jeho trsům, které jsou jinde! Tam nebude z nich ani jeden kvítek na semeno! A pak jsou tu lomikameny a netřesky. Z prvých je to lomikámen vždyživý a trsnatý, z druhých netřesk skalní, který rozkvétá žlutými květy. Pak jsou tu ještě vstavače a trávy, z těchto kavyl peřitý čili vousy sv. Ivana byl tu snad již docela vyhuben...

Chcete však vidět i vy ty všechny květy pohromadě? Dojděte si do botanické zahrady na Slupi. Tam najdete vzornou péčí sestavenou a udržovanou „českou alpinku“. Také tam smíte se jen dívat a – netrhat. Proč byste musili tam v národní zahradě – Českém Krasu?