Kdo byl Lothar Zotz?

(Kapitola z dějin výzkumu Českého krasu)

Karel Sklenář

(Speleo 6; str.15—20; Praha 1991)

 

 

Právě před 50 lety se naposledy ve větším rozsahu kopalo v archeologicky snad nejvýznamnější jeskyni Českého krasu v jeskyni Nad Kačákem. Bylo to ve složité době: Velkoněmecká říše se zdála stát na vrcholu svých úspěchů a českomoravský Protektorát pociťoval Vůdcovu ochranu ve všech oblastech života, tedy i v archeologii. Do Státního archeologického ústavu v Praze byla k dohledu nad ředitelem dr. J. Böhmem dosazena německá „vedoucí komisařka“ dr. C. Streitová, podobně bylo i ve velkých muzeích, ale hlavní slovo v tomto vědním oboru měl (po uzavření českých vysokých škol) vedoucí katedry archeologie na pražské německé Karlově univerzitě profesor Lothar Ferdinand Zotz.

Dnes, půl století po válce, by jeho jméno bylo u nás téměř zapomenuto, kdyby nebylo jeho účasti na výzkumu Českého krasu a kontroverzí s mužem přerostlým naopak ve vzpomínkách do legendární velikosti, Jaroslavem Petrbokem. V poválečných Petrbokových písemných projevech vystupuje Zotz několikrát s přídomky jako „drzý okupantský fricek“ (v dopise Absolonovi 1951) a odpovídajícím hodnocením. Čtenáře takových poznámek občas zaujme otázka, jak to bylo doopravdy. Časový i osobní odstup dovoluje dnes už střízlivé posouzení, které jsme patrně profesoru Zotzovi dlužni.

Život nebývá černobílý a tak, jako Petrbok nebyl bílý, nebyl ani Zotz černý. Petrbokova antipatie se zřejmě skládala z několika vrstev. Zotzovo „okupanství“ tvořilo povrch. O něco hlouběji vězelo pohoršení, že někdo má kontrolovat jeho práci, navíc „odborník“ (u Petrboka pojem spíše pejorativní), který se netajil pochybami o kvalitě jeho vykopávek. A jdeme-li ještě hlouběji, zdá se, že tuto averzi ovlivnil (podvědomě?) bytostný rozdíl mezi „přírodním člověkem“ Petrbokem a uhlazeným elegantním světákem, který vypadal spíše jako Ital než představitel nordické rasy.

Ale přejděme od povrchu k podstatě věci. Otázky znějí:

Odpověď na první otázku vyžaduje stručný pohled na Zotzův život. V souladu se svým vzhledem nebyl Zotz opravdu typický Prušák. Pocházel z německého jihozápadu, z Bádenska (nar. 6.12.1899 v Heitersheimu), z končin patřících spíše k západní Evropě. Už jako čtrnáctiletý se účastnil v Porýní výzkumu paleolitického sídliště (tj. ze starší doby kamenné) a to jej poznamenalo na celý život zájmem o toto nejstarší období lidské historie a kultury, neméně však jej poznamenalo i to, co vzápětí prožil, když z lavic gymnázia musel odejít zachraňovat západní frontu (1917) na celý život se z něj stal přesvědčený antimilitarista.

Po válce se vrátil ke svým láskám, geologii a archeologii. Ve švýcarském Freiburgu získal doktorát a nějaký čas tu zůstal, roku 1926 uskutečnil v okolí svůj první speleoarcheologický výzkum (abri Teufelslücken). O tři roky později vyměnil horský kraj za roviny severního Německa. Působil v zemském muzeu v Hannoveru a v letech 1931—37 ve slezské, dnes polské Vratislavi (Wróclaw, tehdy Breslau). Všude sledoval problematiku jeskyní, z Vratislavi vyjížděl zejména do oblasti Kladska a objevil i zde jeskynní paleolit. Mezi jeho publikacemi z těch let vyniká kniha Die schlesischen Höhlen und ihre eiszeitliche Bewohner (1937). Kombinace vysokoškolského vzdělání v geologii a paleontologii na jedné a v archeologii na druhé straně hrála i tady významnou úlohu.

Zotz se habilitoval na vratislavské univerzitě jako docent, hlavně však s prof. M. Jahnem budoval slezskou památkovou péči, bezesporu nejlépe organizovanou v celé Říši. I proto se roku 1938 stal ředitelem Zemského úřadu pro pravěk v samotném Berlíně, kde ihned začal vydávat mimořádně hodnotný a dodnes vycházející časopis Quartär, jehož přípravu mu svěřil mezinárodní kvartérní kongres ve Vídni 1936. Zotz byl tehdy už evropsky známý, pracoval i v jeskyních Rakouska a Jugoslávie (jeskyně Potočka spolu s M. Brodarem).

Je jasné, že svých úředních pozic nemohl dosáhnout bez členství ve vládnoucí nacistické straně: víme ovšem také z vlastní zkušenosti, kolik schopných lidí chápe v takové době vstup do strany jako podmínku a cenu za možnost odborné kariéry, aniž by se vnitřně ztotožňovali s jejími zásadami nebo dokonce praktikami. To byl i Zotzův případ, jak se ještě ukáže.

Poté, co z Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou pražské německé univerzity odešel do Lipska prof. L. Franz, hledal se vhodný nástupce a volba padla ještě před okupací zbytku státu! na doc. Zotze. V roce 1939 přišel tedy Zotz do Prahy a stal se tu řádným univerzitním profesorem. Jeho život se pak odvíjel mezi bytem na Hanspaulce v Dejvicích a posluchárnou v Klementinu, kde míval i přes 100 posluchačů. Archeologie byla dosti oblíbená, zčásti díky tomu, že nacisty uznávaná kossinnovská doktrina ji považovala za vědu „po výtce nacionální“ a tedy politicky významnou. V Čechách šlo hlavně o důkaz jejich příslušnosti k pragermánské sféře, na niž má Říše spravedlivý nárok. Priorita germánského osídlení v Čechách před slovanským je ovšem historickým faktem, mylná byla snaha dokázat jeho kontinuitu do historické doby. Stojí za zmínku, že Zotz, který samozřejmě také prosazoval (snad i z přesvědčení) prioritu výzkumu germánských památek, vystoupil dokonce polemickým spiskem (společně s militantním nacistou B. von Richthofenem) proti knize I. Borkovského Staroslovanská kultura v Čechách, která musela být stažena z prodeje. Je ovšem pozoruhodné, že tato kniha mohla v r. 1940 vyjít, dále že Zotz nevystupoval proti slovanské archeologii, nýbrž proti hledání kořenů v předgermánském pravěku Čech (ve věci příchodu Slovanů zastával stanovisko dnes obecně uznávané) a konečně že Borkovský i po tak ostrém odsouzení nebyl persekuován, naopak Zotz s ním počítal v autorském kolektivu chystaných pravěkých dějin Čech a Moravy.

 

Profil vchodu v jeskyni Nad Kačákem z Zotzovy práce (1942): Die Nachausgrabung der Katschakhöhle. Nachrichtenblatt für Deutsche Vorzeit, 17, 233—237. Leipzig. Jedinné čtyři Zotzovy práce z Českého krasu uvádí a komentuje J. Fridrich a K. Sklenář v monografii o starším osídlení Českého krasu (Fontes Archeologici Pragensis 16, též v archivu ČSS).

 

 

Vraťme se k odpovědi na první otázku: Zotz byl nepochybně kvalifikován pro speleoarcheologii jako nikdo v Čechách a jediný prof. Absolon na Moravě. Zároveň ale jsme si už zčásti odpověděli na otázku druhou, k níž přidejme ještě několik pozorování.

Pamětníci se shodují v tom, že Zotz nebyl nacista z přesvědčení. S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích (to ostatně i jiní profesoři z Říše, přicházející pracovně do styku s Čechy např. vratislavský Jahn, vídeňský Willvonseder). Zotz i ostatní se také ve styku s pražským archeologickým ústavem obraceli vždy na dr. Böhma a víceméně ignorovali dosazenou komisařku Streitovou, se kterou Böhm nebyl v dobrých vztazích. Byly zaznamenány případy, kdy Zotz pomohl ohroženým osobám.

Tolik k „drzému frickovi“ a teď problém třetí: Zotz a česká archeologie. Hned po příchodu se jí samozřejmě začal intenzivně zabývat a protože tu není místo pro faktografii výzkumné činnosti, připomeňme si alespoň organizační zásluhy: založil pro ni časopis Altböhmen und Altmähren (1941—43), naplněný hlavně pracemi českých autorů a recenzemi české produkce (i když často německými, v duchu panující ideologie), získal jí prostor v berlínském časopise Nachrichtenblatt für deutsche Vorzeit, kde byla informacím o dění v české archeologii z pera našich odborníků vyhrazena i celá čísla (doplněná kupodivu i materiály ze Slovenska jakoby v tradici bývalé ČSR). Sám podal vysoké ocenění českých archeologů v článku v tomto časopise r. 1940, vytýkal vlastně jen, že jsou zvyklí mluvit o „době římské“ místo o Germánech, ale zároveň neortodoxně připouští, že při odvážném připisování nálezů určitým germánským kmenům, běžném v německé archeologii, je jistá opatrnost na místě. Pro své studenty pak Zotz napsal v mnohém zajímavou, i když samozřejmě své době poplatnou příručku české a moravské archeologie (Von den Mammutjägern zu den Vikingern, Lipsko 1944). Všimneme si v ní celkově střízlivého pojetí a zejména výslovného odmítání názorů, že je prvořadou povinností německé archeologie dokázat nepřetržité sídlení Germánů v Čechách: autor sám vidí hlavní úkol v důsledné památkové péči, záchraně všech nálezů a postupném skládání pravdivého obrazu ze shromážděných poznatků. Chystal i rozsáhlejší syntézu a dokonce organizoval přípravy k vícesvazkové kolektivní práci, do níž chtěl zapojit většinu českých archeologů.

Pro tuto vzpomínku je ovšem důležitý vztah prof. Zotze k českým jeskyním. Po předchozích speleoarcheologických zkušenostech (ke zmíněným přidejme ještě výzkum známé Kartsteinské jeskyně v Německu, uveřejněný jím v r. 1941 (je pochopitelné, že se Zotz začal brzy po příchodu do Prahy zajímat o Český kras. Často dával najevo i popularizačními články (In den Beraunbergen, Böhmen und Mähren 2, 1941, 271—2), jak se mu zalíbila „mimořádně krásná a na přírodní památky bohatá“ krajina při Berounce a Kačáku. V dopise prof. K. Absolonovi (10.6.1940) uvádí, že jej sem přivedlo pozvání k návštěvě vykopávek paleolitického sídliště v Řevnicích, které ve druhé polovině dubna prováděl dr. J. Neustupný z Národního muzea, při té příležitosti navštívil okolí Srbska.

Ještě počátkem června 1940 mu dr. Böhm zprostředkoval větší exkurzi do krasu v doprovodu J. Petrboka. Šlo už o výběr lokality vhodné pro zjišťovací archeologický výzkum.

Vztah obou badatelů nebyl zřejmě přátelský už tehdy. Zotz se po prostudování dosavadních výsledků netajil názorem, že stav výzkumu zdejších jeskyní je špatný. Prakticky všechny poznatky byly získány rozsáhlou činností samouka Petrboka. Náš pohled na tuto činnost je poznamenán jistou nostalgií, když se však na ni podíváme očima nezaujatého a zkušeného cizího odborníka, nutně nás zarazí primitivní metody a ještě primitivnější dokumentace, jakási anarchistická nezodpovědnost, která upřímně řečeno většině jeskyní spíše uškodila (že se u nás neměl od koho učit, je sice vysvětlení, ale z odborného hlediska žádná omluva). Proto nesmíme být překvapeni, když např. v textu k mapě jeskynních lokalit Velkoněmecké říše, kterou uveřejnil v r. 1941 (Eine Karte der urgeschichtlichen Höhlenrastplätze Gross Deutschlands, Quartär 3, 132—155) říká Zotz o jeskyni nad Kačákem jako nejvýznamnější lokalitě Českého krasu: „Bohužel nelze ani Kačák, ani jinou z jeskyní Českého krasu považovat za odborně prozkoumanou. Hrabání, které až dosud v těchto jeskyních probíhalo, vedlo k neblahým a škodlivým důsledkům.“

Na cestě, která jistě nerozptýlila vzájemné antipatie, navštívili Zotz a Petrbok nejprve jeskyni Ve vratech (Axamitovu bránu) u Koněprus, která se Zotzovi nezamlouvala soudil, že jde o jeskyni se stropem propadlým nejspíše až v historické době, takže sedimenty jsou kryty mocnou destrukcí, jejíž odstranění by bylo značně nákladné. Zato jeskyně Na průchodě u Sv. Jana p. Sk., donedávna neznámá, se mu jevila velmi nadějná. Jeskyně nad Kačákem jej zaujala také, i když byla už ze značné části vykopána Petrbokem, a také kontrolní pilíř jím zanechaný ve vchodu byl už silně rozhrabán.

Po návratu navrhl Zotz archeologickému ústavu (10.6.1940), aby společně s jeho univerzitním ústavem provedli výzkum v jeskyni Na průchodě: vedl by jej Zotz, za ústav by se podíleli Petrbok a volontér M. Šolle, náklady by hradily obě strany napolovic a nálezy (protože ústav nevytváří sbírky) by připadly německé univerzitě v Praze. Dr. Böhm vyslovil 16.6. souhlas.

Výzkum proběhl v červenci a srpnu 1940, jak bylo plánováno s tím rozdílem, že Zotzův dohled byl poměrně povrchní (více času trávil prý v dámské společnosti v okolní krajině), důvodem ovšem mohl být i určitý ohled k českým kolegům, aby si nepřipadali pod dozorem. V každém případě systém občasných návštěv dovolil Petrbokovi, aby zajímavější paleolitické nálezy před Zotzem zatajil a ten pak zastavil výzkum jako nerentabilní. (Jeskyni pak dokopal Petrbok tajně v zimě 1940—41 s F. Proškem, autorem plánu jeskyně V. Homolou, bratrem Ludvíkem ze svatojanského kláštera a několika studenty. Celá akce, nepochybně vlastenecky motivovaná, jeskyni spíše poškodila, podmínky výzkumu ovlivnily jeho kvalitu a navíc se i jeho dokumentace stěží vyhovující za války ztratila.)

Významnější akcí se tedy nakonec stal revizní výzkum v Jeskyni nad Kačákem. Hned po návštěvě v krasu si Zotz vyžádal od Absolona dokumentaci Petrbokových vykopávek z let 1930—35 (ve skutečnosti šlo o plánek a dva profily), tvořící přílohu k Petrbokovu článku v Absolonově brněnské Přírodě, a shledal ji velmi nedostatečnou. Netajil se tím a vyjádřil svůj názor ve zprávě o vlastní akci (Die Nachausgrabung der Katschakhöhle, Nachrichtenblatt f. dt. Vorzeit 18, 1942, 233—7) ani tady však není osobní: uvádí, že jeskyně byla r. 1932 „vyklizena jedním pražským učitelem. Ačkoli se tento výkopce při popisu svého zkoumání (Příroda 1940) odvolává ohledně jeho hodnoty na uznalý úsudek Absolonův, lze přesto označit jeho činnost jako škodlivé hrabání, o to víc politováníhodné, že pro celé českomoravské území nemáme ani jediný bezvýhradně spolehlivě zachycený jeskynní profil a v Čechách se už stěží najdou jeskyně a jeskynní výplně dosud nedotčené.“ (Narážka na Absolonovo uznání se nejspíše týká dopisů z 12.6. a 15.7.41, kde Absolon ubezpečuje Petrboka: „Podle mého soudu prokopal jste Kačák svědomitě“. Při Absolonově kritičnosti jde však nepochybně o projev osobního dlouholetého přátelství či snad lépe sympatie dvou v mnohém si podobných osobností a o psychickou podporu vůči představiteli okupační moci).

K Zotzovu výzkumu došlo v roce 1942, kdy sousední lom, pracující od roku 1926 a později naštěstí zastavený, hrozil jeskyni zničit. Revizní akce proběhla ve dnech 21.9.—3.10., ovšem už bez účasti Petrbokovy a za přímého vedení prof. Zotze, s nímž pracovala jeho asistentka z univerzity M. Micko a jako zástupce Státního archeologického ústavu opět M. Šolle: dělníky zdarma zapůjčila tak jako při dřívějších Petrbokových vykopávkách majitelka sousedního lomu, Pražská železářská společnost. Pozdější tvrzení Petrbokovo (např. v rukopise o Chlupáčově sluji z r. 1960), že Zotz kopal v jeho výhozu v domnění, že zkoumá původní neporušené vrstvy, je zcela neprokazatelné. Naopak je pravda, že při průzkumu se v Petrbokově výhozu dodatečně našla řada opomenutých nálezů, byl zhotoven nový spolehlivější plán i průřezy, prozkoumán zbytek Petrbokova kontrolního pilíře ve vchodu a sestaven nový, spolehlivější profil (uvnitř jeskyně bohužel žádný blok nezůstal a Zotz musel jen konstatovat, že vztah vrstev vchodového profilu k vnitřním vrstvám zůstává nejasný.) Teprve později zjistil Prošek i uvnitř jeskyně zbytky neporušených vrstev. Zotzova zjištění byla obohacena tehdy moderní metodou analýzy splavených štěrků podle R. Laise. Třebaže touto akci byl zlikvidován i zbytek Petrbokova pilíře a rozporné údaje obou badatelů v otázce profilu nelze dnes už kontrolovat, třebaže získané nálezy pro německou univerzitu zmizely patrně ve víru konce války a nelze je dnes identifikovat přesto musíme tuto akci považovat za jediný odborně speleoarcheologicky provedený výzkum v Českém krasu před poválečným obdobím F. Proška a jeho spolupracovníků. Tragédií zůstává, že k ní došlo právě za tak složitých okolností, do jakých účastníky stavěla válka a okupace.

Tyto vnější okolnosti udělaly ostatně brzy potom konec zájmu prof. Zotze o Český kras. Jeho zmíněná politická vlažnost a kolegiálnost vůči Čechům neunikla ani německým očím a způsobila mu potíže, které vyvrcholily roku 1943 povoláním L. Zotze jako jediného z řádných profesorů pražské německé univerzity k vojenské službě, navíc jen ve kdysi dosažené hodnosti poddůstojníka, což při jeho záporném vztahu k armádě byl skutečný trest. V březnu 1945 opustil Prahu a do povstání se sem už nevrátil, takže zde přišel nejen o všechen osobní majetek, ale také o sbírky od mládí shromažďované a o vědecký písemný materiál.

Vrátil se do rodných končin Německa a v době prvotního poválečného rozvratu pracoval jako lesní dělník při Bodamském jezeře. Ale už v roce 1946 stojí znovu před vysokoškolskými posluchači tentokrát v Erlangenu u Norimberka jako profesor a ředitel Ústavu pro pravěk tamní univerzity. Zda skutečně získal toto místo nečistým zákulisním způsobem, jak napovídá vylíčení případu jeho předchůdce prof. R. Paulsena v dopise K. Absolona Petrbokovi z 31.3.1952, není snadné říci (na podkladě informací jedné, nikoli nestranné strany). Pravdou však je, že mu přitom pomohlo osvědčení českých archeologů, kteří mu na jeho žádost podle pravdy potvrdili, že za války nikomu neuškodil, spíše naopak. (Byla to vlastně oplátka za službu, kterou jim Zotz za války prokazoval svými oceňujícími přehledy v německém tisku). V Erlangenu zůstal prof. Zotz po celý zbytek života (zemřel zde 12.2.1967). Byl oblíbeným učitelem i kolegou řady kvartérních badatelů různých oborů, kteří jej spoluzakladatele zvolili prezidentem známé Společnosti Hugo Obermeiera. Část svého úsilí věnoval i tady výzkumu franckých jeskyní a zpočátku se ještě vícekrát vracel k poznatkům o našem území. Bylo to zejména v knize o paleolitu střední Evropy (Altsteinzeitkunde Mitteleuropas, Stuttgart 1951) vlastně přepracovaném textu, připraveném k vydání už počátkem roku 1945 v Praze v pojednáních pražské německé akademie věd, a pak ve studii Die palaolithische und mesolithische Kulturentwicklung in Böhmen und Mähren, kterou pro svůj Quartär (5, 1951, 7—39) zpracoval společně se svou nejlepší pražskou žačkou dr. Giselou Freundovou: tam se opět a naposledy vyjádřil k výzkumu Jeskyně nad Kačákem a jeho problematice, tam poprvé uvedl jménem Petrboka, který „jako neodborník tuto jeskyni vyhrabal“ a jehož vývody i dokumentace vyžadují značnou korekci. Tato publikace byla zřejmě důvodem pozdní vlny svérázných invektiv z Petrbokovy strany, jak ji zachycujeme v jeho korespondenci a rukopisech.

Doufám, že se mi podařilo vnést trochu světla do historie poměrně nedávné, ale spletité a ohrožené jednostranným pohledem. Snad to může být užitečné zejména pro mladší kolegy, kteří si už nemohou udělat o věci vlastní názor. Ani já nejsem ovšem přímým pamětníkem těchto událostí. Východiskem k jejich posouzení však je dlouholeté studium archivních pramenů k dějinám archeologie a jeskyní, soudobé literatury, a ovšem vyslechnutá i vyžádaná svědectví přímých pamětníků, zemřelých i žijících, kterým na tomto místě souhrnně a srdečně děkuji.

Čtenář jistě pochopí, že nešlo o snižování skutečných zásluh Jaroslava Petrboka spíše o realistický pohled na speleoarchologii jako jednu z těch problematických stránek jeho činnosti, ale zejména o rehabilitaci subjektivně poškozené pověsti profesora L. Zotze odborníka a člověka, od jehož odchodu ze světa nás dělí právě čtvrt století.