Barrandova jeskyně

Martin Sluka, Ondřej Jäger, Jeroným Zapletal

ČSS ZO 1-05 Geospeleos

(Český kras 7; str.42—49; 2 přílohy; Beroun 1982)

 

0. Úvod

Pracovní skupina TARCUS ZO 1-05 Geospeleos ČSS provádí dlouhodobý výzkum sekundárních minerálních výplní v jeskyních Českého krasu. Koncem roku 1981 bylo přikročeno k podrobnému výzkumu Barrandovy jeskyně. Přestože podle hodnověrných pramenů byla tato jeskyně v minulosti několikrát zaměřena, její mapa nebyla nalezena ani v archivu ČSS, ani v dostupné literatuře. Proto byla tato lokalita znovu mapována, byl proveden geologický a mineralogický výzkum a pro ověření předpokládaných paleoponorů byla použita radiotestová metoda v pásmu 28 MHz.

 

1. Historie výzkumu Barrandovy jeskyně

Jeskyně samotná byla známa od nepaměti, protože jako jedna z mála jeskyní Českého krasu má přirozený vchod. Svůj název dostala až koncem prvního desetiletí našeho století, předtím byla známa jako „Srbská jeskyně“ nebo jeskyně „V kozle“. První literární zmínky o této lokalitě jsou z konce minulého století (KOŘENSKÝ 1881, WOLDŘICH 1890) ve spojitosti s paleontologickými výzkumy v jeskyních údolí Berounky. První podrobný popis jeskyně zveřejnil A. Hoenig ve speleologickém časopisu, vycházejícím ve štýrském Grazu (HOENIG 1909). Práce zabývající se výhradně Barrandovou jeskyní byly uveřejněny v roce 1911 a 1912 v Praze. Jejich autorem byl opět student architektury Anton Hoenig, vedoucí skupiny „štýrských jeskyňářů“, kteří se počátkem našeho století zabývali speleologickými a paleontologickými výzkumy v Českém krasu a v roce 1912 m.j. uveřejnili první podrobnou mapu Barrandovy jeskyně až po t.zv. Tobogan (HOENIG 1911 a 1912). Podle V. Homoly byl objev prostor za Toboganem také dílem těchto jeskyňářů (HOMOLA 1947). Další dostupný pramen, ve kterém je zmínka o této lokalitě, je „Český kras ve výzkumu do roku 1950“ (PETRBOK 1956). V poslední době se o Barrandově jeskyni zmiňují autoři publikace „Jeskyně a propasti v Československu“ (KUČERA et al. 1981). Pokud se nám podařilo zjistit, tak zaměřili jeskyni i J. Kukla a B. Šmíd v r.1952, J. Hromas a kol. v r. 1961—62 a J. Vojíř a kol. v letech 1971—72.

 

 

 

2. Metodika mapování

Vzhledem k uvedeným skutečnostem byla pro mapování na přelomu let 1981—82 zvolena metoda velice rychlá, i když méně přesná, t.zv. orientační mapování. Pro měření azimutu byla použita buzola Sport, pro měření sklonu průhledový sklonoměr vlastní výroby a pro měření délek t.zv. topofil, t.j. dekadické počitadlo s nulováním, upravené pro měření délky nitě, protažené počitadlem. Tímto postupem byla Barrandova jeskyně ve dnech 8.12.1981, 23.1.1982 a 3.4.1982 zaměřena. Mapa byla kreslena přímo v měřítku na impregnovaný milimetrový papír. Tato mapa v měřítku 1:200 je dosažitelná v archivu ČSS, v archivu Okresního muzea v Berouně a v archivu ZO ČSS 1-05 Geospeleos.

Změřená délka polygonového tahu je 366 m, převýšení jeskyně 44 m. Její dno leží 35 m pod úrovní dnešního vchodu, jen několik metrů nad recentní hladinou Berounky.

 

3. Popis jeskyně

Vchod do Barrandovy jeskyně se nachází asi 750 m ssz. od Srbska orograficky na levém břehu řeky Berounky, 41 m nad její hladinou v nadmořské výšce 251 m.

Vstupní část jeskyně je tvořena poměrně vysokými meandrujícími chodbami, ukloněnými paralelně se sklonem vrstev a se zachovalými stropními koryty. Na několika místech se nachází zbytky zvětralé a olámané výzdoby, dno chodeb je pokryto nepříliš mocnou vrstvou hlinitých sedimentů. Horní konec t.zv. Horké chodby je uzavřen zpevněnými štěrkovými sedimenty. (Většina názvů byla převzata z práce HOENIG 1912).

Nejprostornější střední část má spíše vertikální průběh s denivelací 25 m. Prostory jsou značně členité, většina chodeb má oválný průřez, jenom chodbičky pod Heimovou propastí mají puklinovitý charakter. Sintrová výzdoba se vyskytuje hlavně v tzv. Velkém dómu. V prostorech pod Heimovou propastí se nacházejí heliktity. Dno Velkého dómu je uzavřeno písčito-hlinitými sedimenty, v prostorech pod propastí se nacházejí štěrkovité sedimenty.

Nejspodnější část jeskyně tvoří velice těsné chodby, většinou oválného průřezu, skloněné paralelně se sklonem vrstev. Jenom Tobogán a část chodeb U knížky má sklon 30° proti vrstevnatosti. Na dně chodeb se nachází silná vrstva hlinitých až písčito-hlinitých sedimentů. Úplně odlišný charakter mají prostory za těsným oknem asi 25 m od polosifonu. Jsou to relativně velice mladé chodbičky puklinového charakteru, založené na jediné poruše směru SZ—JV, ukloněné 80° k SV. Výzdoba je zastoupena jenom sporadicky ve formě malých brček a heliktitů, v reliktech nejstarší generace sintrů byla pomocí krátkovlnné UV-lampy nalezena opálová mineralizace (V. LYSENKO 1981 - ústní sdělení).

 

 

4. Geologická situace

Barrandova jeskyně je vytvořena ve spodnodevonských vápencích stupně prag jz. části silursko-devonské pánve Barrandienu. Úklon vrstev je 30—45° k SZ. Vstupní část jeskyně, Lodžie a Velký dóm jsou vyvinuty v šedých, deskovitých vápencích loděnických, spodní část v narůžovělých vápencích sliveneckých. Celá oblast připadá do synklinály Chlumu. Poruchy, které se v jeskyni uplatňují, jsou patrny z Clossovy růžice (obr.3). Většinou jde o příkře ukloněné až vertikální pukliny, pouze poruchy, sledující vrstevní plochy, mají sklon 25—40° k SZ. Z Clossovy růžice je dobře patrno, že v jeskyni se převážně vyskytují poruchy směru 75°, méně poruchy podle směrů 315° a 345°, ale chodby, které jsou vyvinuty na těchto poruchách, mají několikanásobně větší délku.

 

 

5. Výsledky radiotestu

Na ověření předpokládaných paleoponorů na konci Horké chodby byla použita metoda krátkovlnného rádiotestu v pásmu 28 MHz, která využívá zjištění, že krátké rádiové vlny jsou podstatně méně tlumeny vzduchem nebo sedimenty než kompaktní horninou (GREGOR et al. 1976). Vysílač o výkonu 1 W s prutovou anténou byl umístěn na konci Horké chodby. Pomocí přijímače s úzce směrovanou anténou a vybaveného indikátorem intenzity přijímaného signálu (t.zv. S-metrem) byly lokalizovány tři maxima průstupu signálu, které indikují pravděpodobně sedimenty vyplněné paleoponory. Výsledky rádiotestu jsou na obr.4; čísla s kladným znaménkem udávají relativní převýšení vzhledem ke vchodu, čísla v legendě relativní intenzitu přijímaného signálu (maximální intenzita má hodnotu 10).

 

6. Vývoj jeskyně

Vstupní partie Barrandovy jeskyně vykazují znaky paleoponoru, přičemž ponory byly syceny vodou z toku, tekoucího směrem k SV po poruše, na které je vytvořena strž před vchodem do jeskyně. Tok, který se zařezával do podloží v závislosti na klesání erozní báze a vedl zhruba po vrstevních plochách, začal sytit dnes již přikryté paleoponory, ústící do jeskyně v Horké chodbě. Jako další začal pracovat ponor, vedoucí do Lodžie a poslední byl aktivován ponor, který vytvořil dnešní vchod. Voda ze všech těchto ponorů tekla do Velkého dómu.

Spodní úroveň je relativně mladší, její vývoj probíhal pravděpodobně ve freatické zóně ve smyslu práce D.C. Forda (FORD 1965). Nasvědčuje tomu jak rourovitý charakter chodeb, tak jejich průběh ve tvaru písmene V – viz obr.2. Za tohoto předpokladu byl celý systém odvodňován dnes již sedimenty uzavřeným dnem Velkého dómu.

Poruchy ve směru 75°, na kterých je vytvořen tento dóm i s přilehlými prostorami, byly ověřeny i na povrchu a směřují ke Chlumu. Není tudíž vyloučena možnost komunikace Barrandovy jeskyně s jeskyněmi na Chlumu.

 


Literatura:

 


Summary:

The Barrande Cave was in the history known as a largest and most famous cave of the Bohemian Karst. Its two entrances occur about 750 m to NNW from the community Srbsko on the left riverside of the Berounka River 41 m above its level. First literary references are known from the end of 19th century. The cave was investigated, mapped and described in detail by A. Hoenig (1912). The cave is 366 m long, 35 m deep and its height amplitude is 44 m.

The map used in this paper was made in 1982 within the framework of the exploration of mineral fillings of Bohemian Karst caves, that has been made by the working group TARCUS of the Czech Speleological Society ZO 1-05 Geospeleos.

There was made the geological, structural and mineralogical research. Also the radiotest method with the use of a 28 MHz transmitter was applied. The radiotest method verified the existence of presupposed paleoponors.

Explanation to the figures: