Nové výzkumy v Aragonitové jeskyni na Stydlých vodách

Josef Brandejs, Karel Pošmourný

(Československý kras 13 /1960—1961/; str.181—184; Praha 1962)

 

 

V severozápadní části silursko-devonského vápencového pruhu Barrandienu, mezi obcemi Svatý Jan pod Skalou a Bubovice, je lom na Stydlých vodách. V tomto lomu se nalézá prvá ze dvou dosud známých jeskyň s aragonitovou výzdobou v oblasti Českého krasu. Byla objevena po roce 1952 členy Krasové sekce Přírodovědeckého sboru Společnosti Národního musea v Praze. V literatuře se o ní zmiňuje F. Skřivánek a V. Stárka, V. Hodáč a F. Skřivánek a její popis společně s plánkem uvádí poprvé F. Skřivánek. V roce 1958 a 1959 jsme tuto jeskyni několikrát navštívili, všechny prostory nově zaměřili a provedli podrobný výzkum celé jeskyně, který si vzhledem ke svému výjimečnému postavení plně zasluhuje.

Území je budováno souvrstvím vápenců, střídajících se místy s polohami břidlic, které stratigraficky přísluší svrchním oddílům středočeského siluru, až střednímu devonu. Vrstvy zde mají význačný generální směr VSV—ZJZ (h 4), s úklonem pohybujícím se mezi 30—55° k JV. Tuto jednoduchou stavbu poněkud komplikuje porušení souvrství podélnými a příčnými dislokacemi. Starší, podélné poruchy, se zde uplatňují celkem málo a způsobují opakování vrstev. Častější jsou poruchy příčné, tvořící dva systémy. Starší je směru SZ—JV a o něco mladší je systém směru S—J. Zkrasovění vápenců je vázáno převážně na oba systémy příčných poruch. Jsou zde vytvořeny četné, vesměs nedokonale vyvinuté krasové dutiny, hlavně svislé závrty a komíny, které někde přecházejí v horizontální jeskynní prostory. Bývají často vyplněny štěrky, písky, jíly, jež z největší části pocházejí z původního třetihorního „oligocenního“ peneplénu. P. Rohlich a I. Chlupáč nalezli v některých z těchto krasových dutin klastické sedimenty s hojnou faunou, odpovídající II. oddílu české křídy (cenomanu), a domnívají se, že jde o denudační zbytky křídového útvaru, který byl v těchto místech vyvinut. Podle názoru J. Svobody a F. Prantla však nelze vyloučit, že tyto křídové horniny byly transportovány teprve v době třetihorní, i když jen na kratší vzdálenost.

 

 

Při jednom z odstřelů byl v jihozápadní části spodní etáže lomu, nad roklí Propadlé vody, odkryt vchod do menší krasové jeskyně, později nazvané „Aragonitová jeskyně na Stydlých vodách“. Jeskyně je vytvořena v tektonicky značně exponované kře, skládající se naspodu z vápenců kotýských, na kterých konkordantně spočívají spodní vápence koněpruské. Vchod do jeskyně je 5 m nad úrovní etáže, v nadmořské výše 373 m, 130 m nad hladinou Kačáku. Od vchodu mírně stoupá směrem severoseverozápadním 1 až 1,5 m široká, průměrně 1,5 m vysoká jeskynní chodba hruškovitého profilu, vytvořená v lavicovitých koněpruských vápencích, která se v první části stáčí doleva a postupně se zužuje. Za zúžením pokračuje dále směrem západoseverozápadním a rozšiřuje se. V této rozšířené části jde z levé stěny příkře vzhůru úzký komín, který po 5 m stoupání přechází v úzkou puklinovou chodbičku, uzavřenou sintrovým konglomerátem. Materiál konglomerátu je tvořen valouny různých hornin (křemence, žilný křemen, pískovce, opuky). Kromě tohoto konglomerátu se zde nalézají velké kusy jemnozrnného, silně rozpadavého, nevápnitého pískovce. Podlaha jeskyně je pod komínem zvýšena suťovým kuželem, který vznikl nahromaděním materiálu napadaného z komína. Tento materiál byl místy druhotně zpevněn sintrem. Za komínem chodba klesá a přechází do deskovitých kotýských vápenců, ve kterých podstatně mění svůj charakter. Profil této části je mnohem širší i vyšší než profil vstupního úseku. Boky, zejména na levé straně, jsou hluboce podemlety. Jsou zde vyvinuty četné evorzní zjevy. Na několika místech vznikly selektivní erozí různě odolných partií stropní kulisy. Rozšířená část probíhá dále kupředu směrem severozápadním, zužuje se a klesá. Po průchodu úzkým puklinovým otvorem chodba opět mírně stoupá a je nakonec ucpána hlínou. Před puklinovým otvorem byl prokopáním v levém boku u dna nově objeven neprůlezný otvor, který ústí do nízké uzavřené prostory. Dno jeskyně je vyplněno jílovitohlinitým materiálem, který vzácně obsahuje zbytky krinoidů a části bryzoí. Na hlinitém dně jeskyně vznikly výmolnou činností dopadajících kapek egutační jamky. Na stěnách je patrna intenzívní koroze. Na několika místech byly leptáním méně vzdorných poloh horniny vypreparovány zkameněliny a výplně některých drobných puklin. Ze zkamenělin jsou zde zejména stonky krinoidů a někteří brachiopodi (Atrypa reticularis, Gypidula sp., Rhynchonella sp.).

 

 

V části jeskyně, která se vytvořila ve vápencích kotýských, vyskytují se četné zjevy, které dokumentují intenzivní evorzní činnost protékajících vod. Příkladem evorzních tvarů jsou kuželovité nebo válcovité prohlubně, zvané obří hrnce. Jejich typické ukázky v krasových jeskyních uvedl J. Kunský. V jeskyni na Stydlých vodách jsou z evorzních tvarů vyvinuty hlavně obří hrnce. Vyskytují se na dně, ve stěnách i stropu, při pravé straně rozšířené části jeskyně. V jejich vývoji je možno nalézt málo zákonitostí. Většina má kruhový půdorys, některé vykazují nepravidelné formy, vzniklé spojením dvou sousedních obřích hrnců. Průměr jednotlivých hrnců se pohybuje od 4 do 30 cm. Jejich osy jsou různě vychýleny, od polohy téměř vodorovné do poloh strmě ukloněných. Také jejich svislý řez má různé tvary. Velmi často se do hloubky rozšiřují. Vnitřní stěny obřích hrnců jsou vždy hladce opracovány, výstupky uvnitř zaobleny. Jejich stěny a dna jsou místy pokryty jílovitohlinitými usazeninami. Obří hrnce se v jeskyni vyskytují v různém stupni vývoje. První skupinu tvoří mělké miskovité nebo válcovité vyhloubeniny, které se vyskytují převážně ve svrchních partiích stěn a na stropu chodby, tj. v místech se slabší evorzní činností. Do druhé skupiny patří formy, které zcela prostoupily výstupky stěn jeskyně. Konečně třetí formou jsou obří hrnce, ze kterých zůstaly již jen zbytky stěn. V některých případech, se evorzní zjevy vytvářely podél vrstevních ploch vápenců.

 

 

Výzdobu jeskyně tvoří sintr spolu s aragonitem. Sintr je vyvinut v podobě povlaků, na něž narůstají drobné kuličky a hlízky až centimetrové velikosti. Barva sintru je sněhově bílá, nažloutlá a narezavělá. Nejzajímavější součástí výzdoby je aragonit, který byl z krasových komínů lomu na Stydlých vodách popsán již F. Prantlem. Aragonit zde vznikl vysrážením ze studených roztoků, patrně za působení iontů stroncia (V. Hodáč, F. Skřivánek. Podrobněji jsou názory na jeho genezi uvedeny rovněž v této citované práci). Aragonitová výzdoba se vyskytuje od místa prvního záhybu vstupní části jeskyně, až do rozšířené části, maximálně do výšky 1,5 m, zejména však na spodních partiích stěn těchto prostor. Krystalky aragonitu jsou narostlé hlavně na povlacích sintru nebo přímo na vápencovém podkladu. Mají podobu podélně rýhovaných jehlic a stébel, které jsou vějířovitě nahloučeny do hustších nebo řidších drúz. Velikost jednotlivých krystalků se pohybuje od zlomku mm do dvou cm. Aragonit je převážně slabě nažloutlý, nahnědlý, místy až bezbarvý. V některých případech jsou aragonitové jehličky druhotně povlečeny sintrem.

Celková poloha, tvar a charakter chodeb jeskyně nasvědčuje tomu, že fungovala periodicky jako jeskyně svahová, která odváděla vodní toky (F. Skřivánek). Její původní přední část byla bohužel odstřelem zničena. Avšak v zadní části chodby za komínem, vyvinuté ve vápencích kotýských, je zřejmé, že voda zde protékala směrem západoseverozápadním prostorami, které jsou nyní zahlceny hlínou. Aragonit vznikl v době, kdy morfologický vývoj jeskyně byl prakticky ukončen a ustala i činnost proudící vody. Dokladem toho je skutečnost, že aragonitová výzdoba nemá nikde ani stopu erozní činnosti, přestože je vyvinuta na místech, jež byla a musela by vždy být vystavena silným účinkům vodního proudu.

Závěrem děkujeme za pomoc při sestavování našeho článku E. Kočárkovi z Vysoké školy pedagogické v Praze, J. Tyráčkovi a P. Čtyrokému z ÚÚG.

 


Literatura: