Loděnice, včera a dnes
Karel Čapek
(kniha; str.1—102; MNV Loděnice 1985)
Úryvky o toponymech, o těžbě v okolí, o jeskyních, o údolí Kačáku
(Poznámka MK: vyznačena je pasáž vztažená k objevu jeskyně a železnici do Sv.Jana.)
O Loděnici (str.9 + 11)
Správné vyslovování a psaní názvu obce Loděnice:
Loděnice je jméno ženského rodu jednotného čísla (viz slovníky), ta Loděnice – v té Loděnici.
Používání podstatného jména pomnožného (ty Loděnice, v těch Loděnicích) je chybné. Naopak ale jména Chrustenice a Nenačovice jsou podstatná jména pomnožná, a proto je u nich naprosto správný výraz ty Chrustenice – v těch Chrustenicích. Psaní a vyslovování Loděnice (tj. měkce s háčkem) je správné nejen podle slovníků, ale i podle většiny historických podkladů (Lodyennyczie, Lodienicze).
S názvem Loděnice se setkáváme u více obcí.
– Loděnice, okres Beroun; – Loděnice, okres Znojmo; – Loděnice, okres Rakovník; – Loděnice, okres Opava (nyní místní část obce Holasovice); – Loděnice, okres Pardubice (je osadou obce Jedousov); – Moravská Loděnice, okres Olomouc (nyní místní část obce Bohuňovice); – Horní Loděnice, okres Olomouc (dříve Německá Loděnice u Šternberka).
I když téměř u všech Loděnic je v blízkosti menší nebo větší potok a ve dvou případech je dokonce shodný s názvem obce, byla vyloučena možnost vzniku názvů Loděnic od výroby lodí. Navíc to vylučují i nevýrazné vodní cesty procházející těmito obcemi. Ani v německém překladu „Lodenitz“ (nikoli Schif ap.) neuvažuje se o lodi.
V roce 1934 zaznamenala obecní kronika názor Státního archivu o možnosti vzniku jména Loděnice od porostu, tj. od lodějů a lodyh. Vznik názvů obcí Loděnic se však dodnes nepodařilo uspokojivě vyjasnit. Mimoto nelze opomenout, že tehdejší člověk uměl potoků využívat k lodění, a nejen k lodění dřeva. Jistě uměl i využít opakujících se povodní k dopravě těžkých kmenů. Potok se stal loděným, loděnským, či loděnickým – a k nazývání potoka „Loděnice“ již nebylo daleko. Že název Loděnice patřil nejprve potoku a teprve později přešel na pevné lidské osídlení, je nejpravděpodobnější. Případů obcí, na které přešly názvy vodních toků, není u nás málo. Jsou to například obce Skalice, Kamenice, Sázava, Doubrava, Bystřice a řada dalších. Období, kdy na potoce vznikla osada nebo ves Loděnice, není známo ani doloženo, tak jako tomu není u mnohých našich obcí.
... a výroba lodí? Naše Loděnice, bez ohledu na ostatní obce téhož jména a bez ohledu na názory prokazatelně zamítající vznik ze stavby lodí, se ke svému jménu hlásí na základě výroby lodí a odvozuje své jméno od starobylé pověsti o loděnicích. Pověst se přenášela z pokolení na pokolení a přetrvala mnohá staletí. Pověst vypravuje, že tito loděníci jako poddaní českých knížat na Tetíně rubali ve svých bohatých lesích kmeny, stavěli z nich vory, lodě a pramice, které dopravovali potokem k řece na převoz ke vsi Brod. Kolem řeky byly jen pusté skály. Místo, kde loděníci bydleli a měli své chýše, se nazývalo Loděnicí a s ním – celý potok. Pověst se velmi vžila a věrohodnost jí dodávají opakující se velké povodně a přívaly vod, které potok mění v dravou řeku. Pověst však zůstává pouhou pověstí a o výrobě lodí není žádného sebemenšího dokladu. Při povýšení na městys obdržela Loděnice do znaku loď a je jasné, že i tento symbol byl motivován přežívající pověstí o výrobě lodí.
.....
O Kačáku (str.11—12)
Potok Kačák a jeho název.
Původní název potoka je Loděnice. Tak se můžeme dočíst v současných úředních záznamech a ve starých mapách. Teprve v pozdějším období, kdy na horním toku potoka vznikla osada a později obec Kačice, začalo se v její blízkosti potoku říkat Kačický potok. V dalším období název zlidověl a rozšířil se na celý tok. Název se velmi rychle vžil pro svoji lepší vyslovitelnost, než dlouhé slovo Loděnice, které se navíc pletlo s názvem obce. Protože se na potoce často vyskytují divoké kachny, stal se název Kačák tím přiléhavějším a působivějším. Většina přítoků Kačáku jsou malé stružky tekoucí z okolních vrchů. Název mají pouze větší přítoky, jako jsou z pravé strany Přílepský potok (Bystřina) a Vrážský potok, z levé strany Krahulovský a Nalženický potok.
Snímek povodně z roku 1924.
Povodně byly metlou naší obce a celého okolí. Dokladem síly vody je i skutečnost, že v roce 1811 byla v Loděnici postavena prosperující přádelna na vodní pohon. Podle Hydrometeorologického ústavu v Praze jsou v současnosti o potoku vedeny tyto údaje: Tok: Loděnice, hydrol.č. 1-11-05-025, délka 55 km v profilu nad ústím Krahulovského potoka v Loděnici. Plocha povodí 247,5 km2, průměrná dlouhodobá výška ročních srážek v povodí je 538 mm. Největší povodňový průtok za 50 let 52,9 m3/s, za 100 let 67,8 m3/s, za 200 let 85,0 m3/s. Z těchto údajů a připojených fotografií lze si utvořit představu o rychlé a nečekané změně potoka v řeku a o škodách, které způsobuje náhlý vysoký vodní stav občanům i národnímu majetku. Poslední, a to nikoliv nejvyšší stav vody byl při povodni v roce 1981, kdy se všichni naši občané mohli přesvědčit, jaké škody a problémy obci a přímo postiženým Gramofonovým závodům povodeň přinesla. Z historických údajů víme, že jedna z největších katastrofálních povodní v Loděnici byla v polovině minulého století. Povodeň přišla náhle v noci a mnozí lidé zachránili jen holé životy. Veškerý jejich majetek odplavila voda. Uhynulo velké množství domácích a hospodářských zvířat. Mnohé domy, usedlosti a stodoly byly silně poškozeny a některé zničeny. Na spodní části náměstí dosahovala voda do výše 3 metrů. Pouze v období sucha se mění Kačák v malý nevinný potůček.
Povodeň v roce 1954.
Potok Loděnice pramení na východním svahu kopce Džbán (kóta 536 m n.m.) blízko obce Řevničov u Nového Strašecí.
.....
Místopisné názvy (str.18—19)
Místopisné názvy v Loděnici a v těsném sousedství obce:
1. Paraple – 2. Rabochova stráň – 3. Černidla – 4. Kůšov – 5. Necky – 6. V báni – 7. U studánek – 8. Lada – 9. U bubovské cesty – 10. Barrandovy jámy – 11. Špičatý vrch – 12. Lisčina (název podle lískových oříšků) – 13. Branžova – 14. V boku – 15. Za hájky – 16. Na spáleným – 17. Lipovka – 18. Tři habry – 19. Nalženice (Nelženice) – 20. Zelnišťata – 21. Kréta – 22. Na salaši – 23. Kolo – 24. Baková – 25. Průhon – 26. U stožáru – 27. Újezdecká pěšina – 28. V Rasově zahradě – 29. Hačka – 30. V hlubokém – 31. Nouzov – 32. Hluboký důl – 33. U holých vrchů – 34. U kapličky – 35. Cikánský plácek – 36. U prvního a druhého kanálu – 37. Homolka – 38. Ovčácký vrch – 39. Blýskava – 40. Radost – 41. Pod lanovkou – 42. Horka – 43. Skalka za Loděnicí – 44. Temínka – 45. Na ostrově – 46. Na drahách – 47. Laskavce – 48. Na brance – 49. Cesta po Skalce – 50. U křížku – 51. – Pod Hřebenem – 52. Hřeben – 53. Malá Kněží Hora – 54. V rokličkách – 55. V Brdcích – 56. Na Hůrce – 57. Za vinicí – 58. Kněží hora – 59. Vinice (zámek) – 60. Na nové hospodě.
O nerostných surovinách (str.42 + 44—45)
Lomy, vápenice.
Těžba kamene u Loděnice byla zaznamenána již v roce 1520. Záznam o těžbě vápence na Branžovech a jeho pálení sahá až do 18. století. Pálilo se v místech zvaných V báních, tj. v místech dnešní vápenice. Další drobné lomy v okolí Loděnice byly majetkem místních rolníků a ty větší byly obecní.
Prvou průmyslovou výrobu vápna v Loděnici zavedl po zakoupení větších lomů Jindřich Cífka v roce 1907. Vápenice byla spojena lanovou dráhou s lomy a vlečkou z nádraží. V roce 1914 koupila vápenici firma Josef Procházka a spol. Praha (majitel Rudolf Weimann). Vápenice byla rozšířena o mramorárnu postavenou na vysoké zdi vedle vlečky, což vyřešilo nedostatek místa. Rudolf Weimann dále zavedl mletí vápence k výrobě vápenné moučky, v roce 1919 rozšířil výrobu vápna o druhou kruhovou pec a zavedl i výrobu umělých hnojiv pomocí méně hodnotného vápence. Pro samostatnou výrobnu hnojiv nebylo u vápenice místo. Z důvodu prodeje kamene pro stavební účely byla z obecního lomu postavena dvoukolejná řetězová dráha svažující se k zatáčce lužecké silnice směrem k Loděnici. Násep byl dodnes patrný.
Od roku 1925 byli dalšími majiteli vápenice Spojené pražské továrny a.s. pod značkou „Prastav“ a Rudolf Weimann se stal jedním z jejich akcionářů. Výroba umělého mramoru byla v krátké době zrušena, aby firma sama sobě nekonkurovala při výrobě pravého mramoru.
Firma Essas zřídila poblíž vápenice drtiče štěrku v několika velikostech, což bylo používané k povrchové úpravě silnic. Pro potřeby drtičky byl drobnější kámen vysypáván pod lanovku před výjezdem na pracoviště kruhovek. Tato lanová dráha byla v roce 1907 prvou v Loděnici.
Po znárodnění průmyslu přešla vápenice i s drtičkami do majetku Radotínských cementáren a vápenek (RACEVA). Současně byly znárodněny i obecní lomy.
Loděnická vápenka byla kdysi vyhlášená svým bílým a chemicky čistým vápnem, se kterým jsme se mohli setkat v různých čistírnách vod, jako například v Praze-Podolí a jinde. Lanová dráha byla v roce 1966 zrušena a vápenec z lomů se dopravoval nákladními auty.
V roce 1973 byla výroba vápna podle staré technologie ukončena a na místě starého závodu byla postavena nová moderní vápenka, v níž se pokračuje v dlouholeté tradici výroby vápna v Loděnici. Výstavba proběhla v letech 1976—1983. Závod patří koncernovému podniku Cementárny a vápenky Praha.
(Současně si připomeňme, že před touto stavbou byla projektována vápenice poblíž Holých vrchů přímo v otevřeném údolí. Po provedení zemních prací bylo od nevhodného umístění upuštěno a stavba se vrátila k lužecko-bubovské silnici.)
Železnorudný důl Chrustenice.
Po předchozím téměř dvouletém průzkumu byl v roce 1907 otevřen Pražsko-železářskou společností v Chrustenicích důl na železnou rudu. O rok později byly postaveny pražící pece a byla dána do provozu lanová dráha z dolu na nádraží. Potom důl patřil Uhelným a železnorudným dolům v Kladně, dále Železnorudným dolům Nučice a naposled Železnorudným dolům a hrudkovnám Ejpovice, závodu Krušná Hora. Byl dolem č.V. a nesl název Důl Josef Štětka.
K zastavení těžby došlo v roce 1965 z důvodu neefektivnosti provozu. Zrušena byla i všechna povrchová pracoviště s lanovou dráhou a skládací stanicí. Pozemek byl na základě rozhodnutí SKNV předán Podniku pro šlechtění drůbeže v Chrustenicích.
Rakouský spolek pro chemické zpracování vápence se sídlem ve Vídni vybudoval v roce 1917 na svatojánském katastru „Na parapleti“ velký lom, kde začal dobývat kámen pro chemické účely. Současně postavil lanovou dráhu přes Černidla a Jánskou k železniční dráze na novou velkou skládací stanici. Byla to zdejší třetí lanová dráha.
Po roce 1918 pokračoval podnik v těžbě pod názvem Solwayovy závody. Lanovka byla v roce 1930 přestavěna a zmodernizována. Byla vybavena vysokou železnou konstrukcí podpěr a osobním vozem, který sloužil ke kontrole provozu a k opravám lanovky. Skládací stanice byla značně rozšířena. K zajímavostem tohoto lomu patří údaj z roku 1934. Při jednom z odstřelů byly objeveny dvě patra jeskyň s nádhernou krápníkovou výzdobou růžového zbarvení. Po krátké přestávce a zjišťování, proč odstřel nezavalil pracoviště kamením jako obvykle (výbuch prošel velkými volnými jeskynními prostory) a po další překontrole, zda vybuchly všechny nálože, byl po čtyřech dnech bohužel odstřel opakován a objevené jeskyně byly zničeny.
Po znárodnění vznikl podnik TONASO (Továrny na sodu) a kámen se vozil ke zpracování do Neštěmic. Po dvaceti letech byla těžba zastavena a v dalším období lanová dráha zrušena.
O železnici (str.45—46)
Železniční trať Dušníky – Beroun.
Rostoucí průmyslová výroba si vynutila již v roce 1895 jednání o vybudování železniční tratě, spojky mezi Dušníky (dnešní Rudnou) a Berounem. Záhy byl zpracován projekt a po jeho schválení bylo přistoupeno ke stavbě. Práce s náspy, průkopy, budovami a mosty začala v říjnu roku 1896. První pravidelný osobní vlak z Berouna do Dušník vyjel již 20. prosince 1897. Potom jezdily každým směrem dva osobní vlaky denně. V Dušníkách se na Prahu přestupovalo. Teprve v roce 1908 začaly vlaky jezdit přímo do Prahy-Smíchova.
Původní projekt trati vedl z Loděnice do Berouna údolím Kačáku přes Svatý Jan pod Skalou. Ten však nebyl uskutečněn. Nádraží ve Vráži až do roku 1939 neslo název Vráž – Svatý Jan. Vykoupením pěti obytných domků a velkého zájezdního hostince – (poblíž nynějšího silničního podjezdu na Jánskou), zmizela pod náspem trati celá tehdejší Jánská. Její opětná výstavba se začala uskutečňovat až po roce 1922. Většina stavebníků byli loděničtí občané.
Netrvalo dlouho a nádraží v Loděnici mělo velký ruch v nákladní dopravě. Trvale zde byly umístěny dvě lokomotivy s posádkami na posun a výpomocné tlačení vlaků do Vráže nebo do Nučic. Jen vápna bylo např. odbavováno více než 50 vagónů denně a po zmodernizování Solwaovy lanové dráhy přibylo ještě 30 vagónů kamene. Počet vagónů železné rudy také nebyl zanedbatelný. K tomu je nutné připočíst přísun materiálu a odbavování výrobků z obou tamních továren.
K zajímavostem patří i používání vlastních názvů, jakési pracovní hantýrky, jako „jedem na cífku, na rudu, na Rakousy“. Používání těchto názvů ještě dlouho přežívalo.
.....
