Několik poznámek k dějinám jeskyní Českého krasu

Jaroslav Kopš

(Československý kras 15 /1963/; str.144—146; Praha 1964)

(Poznámka MK: vyznačeny jsou nejzajímavější pasáže vztažené ke skupině 21.)

 

 

Ve starých archívních zprávách i v tištěných dílech éry renezance, baroka a pozdějších dob lze nalézt, při jejich studiu, různé zmínky nebo i dokonce obšírnější pojednání o jeskyních v berounské krasové oblasti. Nejsou to ovšem vždycky data, která by měla pro současnou historiografii dokumentární cenu. Jednotlivé popisy jsou většinou obrazem své doby, ovlivněné četbou antické literatury a církevní věroukou. Vypráví se tu, že jeskyně jsou obydlím příšer, draků a duší zemřelých. A takovým způsobem popisuje také známý český historik Bohuslav Balbín ve svých Miscellaneích v kapitole „O nejpamětihodnějších jeskyních a skalních dutinách v Čechách“ jeskyně v okolí sv. Jana pod Skalou a Karlštejna. Ovšem jeho zpráva se od ostatních odlišuje některými údaji, které jsou i pro současnou dobu zajímavé. Poznatky o jeskyních získával Balbín, jak o tom píše, od lidí, kteří pracovali v lesích krasové oblasti, od uhlířů, dřevařů a šindelářů. Jiné zprávy pak získal od lovců, kteří lesy často procházeli, a od rybářů, kteří v okolí Karlštejna a snad i Srbska lovívali ryby.

Nad kapličkou ve sv. Janu pod Skalou, jak Balbín poznamenává, je taková podivuhodnost, že voda se dostává dovnitř skály a tam pomalu skapávajíc, mění se v kámen, který se jako sklo vyjímá a stálá vlhkost mu dodává křišťálové jasnosti. A takových jeskyní, kde lze podobný úkaz pozorovat, že je v okolí sv. Jana pod Skalou více a další že jsou i ve skalách při březích řeky Mže, tedy Berounky.

Balbínův přítel, jehož jméno autor uvádí jen zkratkami RPL, vydal se prý v Balbínově době do sv. Jana pod Skalou, aby si prohlédl světcův náhrobek, který nechal v kostele po své návštěvě se svou manželkou Annou zřídit císař Matyáš v r. 1612. Po návštěvě kláštera pak vystoupil v doprovodu několika kněží na úbočí skaliska, které se vypíná nad klášterem. Tam uviděl prý neočekávanou zvláštnost, totiž podzemní jeskyně. Balbín líčí barvitými slovy zážitky svého přítele. Mluví o spletitém labyrintu chodeb, místy slepě končících, o puklinách směřujících do neznámých hloubek, o podzemních zákoutích strašně a podezřele vyhlížejících a své vyprávění končí konstatováním, že je zajisté šťasten ten, kdo se dostane z jeskyní na denní světlo prohřáté slunečním jasem. Na některých místech že je možno vidět stopy, jakoby draci své drápy o skálu odírali. Sám pak podotýká, že podobné jeskyně viděl na Moravě ve Křtinách.

Ještě zajímavější je Balbínovo líčení o jeskyni, která mu byla ukázána nedaleko hradu Karlštejna místními lidmi. Lze se domnívat, že to patrně byla nějaká jeskyně na břehu Berounky. Vypráví, že je tři sta kroků dlouhá a že mu rybáři, kteří často po celé noci brázdí svými loďkami hladinu řeky, říkali, že tam v podzemí straší duchové zemřelých, protože oni tam viděli strašlivá zjevení obzvláštní tvářnosti a také draky, z jejichž tlamy srší oheň. Ti že vylézají z jeskyně, lezou po úbočích skály a všechno kolem pustoší a při tom bývá slyšet dunění a hřmot.

Mezi archívními doklady z osmnáctého století byla nalezena i kuriózní zmínka o názoru, jaký měli v té době učení lidé na vznik krápníků. Nazývají je „kapalíny“ a mají zato, že se „rodí ustydnutím vody“, která v pomalém sledu, po kapkách skapává nebo stéká se stropů jeskyní i s jejich stěn. Poutníkům, kteří v tom čase přicházeli v procesích do svatyně u sv. Jana pod Skalou, prodávali mniši „posvěcený“ prášek z „kapalínů“, které lámali v jeskyni u Stydlých vod a který byl prý přímo zázračným prostředkem pro lidi trpící žaludečními potížemi a souchotinami. Jinak si také přinášeli lidé z pouti od sv. Jana kousky „kamenné pěny“ – travertinu, který odlamovali z travertinové stěny u kláštera a v té „pěně“ byly uchovány rozmanité otisky listů a hmyzu.

V dostupném historickém materiálu se zachovaly i některé zprávy o nálezech kosterních zbytků v jeskyních Českého krasu, ale jsou bohužel jen kusé a velmi vzácné. Je těžko říci, zda popisované osteologické nálezy lze identifikovat jako zbytky lidí, i když se to ve zprávě tvrdí, nebo jako pozůstatky předvěké, nebo recentní fauny. Z r. 1712 pochází zpráva, že když byla opatem kláštera ve sv. Janu pod Skalou Emilianem Koterovským zřizována podzemní krypta, kde byli pohřbíváni pak klášterní mniši, nalezli dělníci, prorážející vchod z klášterního podzemního kostela do krypty, v travertinové stěně jeskyně dva lidské hnáty neobyčejné velikosti. A ty potom byly po dlouhá léta položeny na zemi vedle vchodu poutníkům pro podívanou. V literatuře z devatenáctého století, popisující klášterní pamětihodnosti, se dovídáme i o lidské lebce, která byla v jeskyni nalezena a měla abnormální tvar. Byla prý vložena ku kostem některého mnicha, odpočívajícího v jednom z hrobů vytesaných sklípkovitě v řadách nad sebou do jeskynní stěny v kryptě.

Mezi nejcennější zprávy o jeskyních berounského kraje patří popisy některých lokalit, zveřejněné v díle Laurenze Alberta Dlaska v r. 1822. Je to především zpráva o Koněpruských jeskyních v návrší Zlatý kůň a stať o jeskynním systému U Stydlých vod nedaleko sv. Jana pod Skalou. Autor byl profesorem literárních věd na tehdejší pražské konzervatoři a všechen svůj volný čas věnoval své velké zálibě, totiž studiu přírodních věd. Cestoval po celých Čechách a své poznatky z terénu pak po mnohaleté práci uložil ve svém díle věnovaném F. A. Libštejnskému z Kolovrat, nazvaném „Versuch einer allgemeinen Übersicht der Naturbeschaffenheit Böhmens“. Jak se zdá, navštívil při svých cestách po Berounsku jak jeskyně na Zlatém koni, tak i jeskyně u Stydlých vod. Uvádí, že vstup do jeskyně U Stydlých vod je na jižním svahu svatojánské skály a že je velmi úzký. Vyúsťuje v místech, kde je na stráni březový porost a má podobu šachtice vedoucí kolmo pod zem. Hloubka vstupu je čtyři a půl lokte, a proto je nutno se tam spouštět. Ze dna tohoto vstupu do podzemí musí se každý obtížně proplazit puklinovitou chodbičkou směřující doprava, která se znenáhla rozšiřuje v podzemní dóm, který je na mnoha místech až šest loktů široký a více než tři lokte vysoký. Odtud vyúsťuje dál chodba, jejíž dno je pokryto mazlavou, jílovitou hlínou. Vlhké stropy a stěny chodby jsou vyzdobeny bělostnými stalaktity, které vyhlížejí jako rampouchy.

Naproti této chodbě, směrem nalevo, nedaleko vchodu, prostírá se severním směrem další skalní dóm. Všechny ty prostory jsou podle Dlaskových údajů shromaždištěm velikých hejn netopýrů.

Podle různých náznaků i drobných zmínek ve starém historickém materiálu lze se právem domnívat, že v oblasti sv. Jana pod Skalou, Hostíma a Srbska je ještě mnoho krasových jeskyní, které byly známy v minulých stoletích a jejichž vchody byly uměle nebo přírodními vlivy zavaleny a které čekají na své znovuobjevení.

 


Literatura: