Arnika – druhé dějství
Michal Kolčava
(Krasová deprese 9; str.42—43; Praha 2001)
Území velikosti pár kilometrů čtverečních bylo náhle pokryto křivolakou hladinou „rybníka“. Projít jinak normálně sjízdnou vozovou cestou bylo stejné dobrodružství jako turistický pochod Kačákem. V obyčejně vyschlých roklích hučely zčeřené potoky, větve se prohejbaly pod náporem vody a... Arnika.
V minulosti jsme informovali o otevření malého závrtu č.111 v rokli Propadlé vody pod Solvayovými lomy v Českém krasu (KD č.2). Krompáče a lopaty tenkrát odhalily úzkou puklinovitou propast fungující jako občasný ponor. Dne 14.června 1995 byla kuchyňskou solí „obarvena“ vtékající voda. Ta se po 20-ti hodinách začala objevovat v klášteře ve Svatém Janu pod Skalou ve vývěrech Ivan a Ivanka. Objevená chodba strmě upadala po vrstvách „špinavých“ chýnických vápenců k JJZ, tzn. na opačnou stranu než je Svatý Jan p.S. Kopací akce v září 1995 dosáhly příjemného rozšíření chodby na tři metry, což trochu ztrpčovala výška patnáct centimetrů. Objevitelské nadšení upadlo, ale činnost úplně nezamrzla. Takže, druhé dějství, nebo tak nějak...
Práce v úžině byla vysilující. Člověk leží hlavou dolů v úzké puklině a motykou rýpe v hlíně. „Je to opravdu na hujera!“ Podzim to má letos sečtený a my už ani nevěříme, že do těch ucpanejch štěrbin tekla voda. Snad nám jaro dodá motivaci. V depresi největší se objevuje človíček, který se vyzná v trhavinách a vůbec ve všem kolem toho. A než by se toho člověk nadál, dráty již vedou z hlubiny a občan s úsměvem točí klikou. Avšak očekávaný odstřel se nějak nekoná. Asi tomu tolik nerozumí, jak se původně zdálo. Teď sedí u díry, hlavu v dlaních a doufá, že s tím někdo něco udělá. Zapojením sady plochých baterií do obvodu naším mistrem elektrikářem se nakonec ďábelská hmota uvádí v akci. Ten chlapík tomu opravdu nerozumí. Se štěrbinou, jak později zjišťujeme to totiž ani nehlo. Proto, jak se človíček ukázal, tak taky zmizel a už se nikdy neukázal. Ani nevím jak vypadal.
***
Následující léto bere iniciativu do rukou team Jeroným Zapletal, Standa Vaněček a Karel Albrecht, naši „důchodci“. Rozhodli se úžinu rozsekat na padrť klasickým nářadím. A řeknu vám, že si na to vzali sakra velký kladiva. Kdo by to do nich řek...
Nízká úžina se ve svém původním směru zavírá, ale v levé stěně se postupně objevuje chodbička zaplněná hlínou. Nastává doba kýblování, které díky speciálním kladenským průvodnicím jde dobře od ruky. V zimě 1998 se suťákem na konci pětimetrové Příčné chodbičky daří proniknout do malého dómku „U svíčky“. Podle některých indicií je suťák vyvalen z povrchu. Je možné, že zde ve dně rokle byla ponorová jáma, kde během věků skončil lecjaký předmět a která byla nakonec zasypána při budování cesty z Bubovic do Sv. Jana pod Skalou. A nebo také všechno bylo úplně jinak...
Z dómku „U svíčky“ v hloubce 12 m pod povrchem vedl další vytyčený směr prolongace přímo na Svaťák. Dne 7.3.1998 začala pracovní akce stejně jako každá jiná. Znáte to, párkrát kopnout, pak si dát trochu toho svařenýho vína, ňáký to jídlo. Pak zase chvíli kopat a večer do hospody. Tento den to nevypadalo jinak. Špekáčky už voněly celou roklí až se psům ve Svaťáku klížily čenichy a Ivoš, Helča a Křen, který v této době ještě neměl místo hlavy kolejnici, stále zůstávali v útrobách matky Země. Čas utíkal a špekáčky ztratily svůj lesk i typickou vůni, taková škoda a za jakou cenu? Dá se vůbec nějaká cena upečeného bůčku vyjádřit? Důchodci se vydali na pomoc. Bůček je třeba chránit.
Druhá skupina v podzemí mezitím připravila příjemné překvapení. Strmá dómovitá prostora s chaotickým souborem plazivek a trativodů spatřila umělé světlo karbidových lamp v rukou objevitelů. Nově nalezená část jeskyně jeví známky erozní modelace. Vápencová hmota stěn je vybroušena do ostrých břitů střídána rohovci. Za průtrže tu může člověk prožít asi docela hezké chvilky. Ve spodní části dómu vybíhá nízká upadající chodba položená téměř přesně pod vstupní úžinou. V hloubce 25 metrů je však ucpaná štěrkovými sedimenty. Celková délka chodeb Arniky tak dosáhla cca 60 m.
***
Dne 29.3.1998 byl proveden zajímavý pokus. K Arnice byla kolegou Hřebíkem dopravena cisterna s vodou. Voda byla opět osolena a v plném proudu vypuštěna do Arniky, aby v mžiku zmizela v koncovém místě. Ve Svaťáku se stejně jako před třemi lety odebírali vzorky a výsledky byly i tentokrát překvapivé. Osolená voda se totiž ve vývěru vůbec neobjevila. Alespoň v období odběrů. Zůstala „viset“ kdesi v jezerech Svatojánského systému?
Další práce namířené do neznámých hlubin uvázly na deponování vytěženého materiálu. Vybudování spolehlivé lanovky se zdá být tedy jediným možným řešením. Avšak to má znatelnou trhlinu, neboť ruce české nenechavé čórnou kde co. Řešením je otvor opatřit uzávěrem a proto se po „moravském“ způsobu shání skruž. Veselý hospodský Kosák, který běžně vyvaluje sudy, vyvalil z restauračního majetku mohutný betonový tubus. S transportem vypomohl bubovický autodopravce, ale závěrečný úsek roklí byl na nás a na systému ručičky – nožičky. Večer bylo betonové monstrum na místě.
Následující pátek se blížím k základně v Solvayových lomech a už z dálky vidím, že je něco jinak. Na place u kolejí úzkorozchodné dráhy je další macatá skruž a za ní traktor s postavou lišácky nakročeného kolegy Hřebíka. „Si řikal, že potřebuješ skruž! Byla to makačka, ale tady ji máš... Hele, litr to spraví!“ Zřetelně se mi protáčejí panenky. Musím mu vysvětlit, že jí už nepotřebujem, ať si jí zase odtáhne. Či zavřít ještě něco jiného? Spřádám plány a asi začnu smlouvat. Obchod je téměř uzavřen, finanční transakce je na spadnutí, to budou důchodci koukat. Přicházejí další ze směru Arniky. „Čéče, von tu skruž někdo lohnul.“ Chvíle ticha a vyplašené pohledy v jejichž středu je totéž betonové stvoření, které jsme již jednou transportovali. Pohledy změnily směr. „Ty grázle...!!“
***
V kalendáři je čerstvý rok s podezřelým číslem 2000 a lanovka je dobudována. Může se začít pracovat a jen se těšit na čisté koněpruské vápence, do kterých se prostory, doufejme, brzy prokoušou. Zda tam budou gigadómy nebo rozlezlé uzoučké škvíry, těžko soudit. To se teprve uvidí...
Zatímco lokál v Bubovicích několikrát změnil vedení, Arnika stále nevydala žádné další ze svých tajemství. Píše se březen 2001 a stále se kope a kope. A pokud se nic nevykope, nevadí. Zbude tu aspoň lanovka, coby němý svědek minulosti – technická památka na doby, kdy nějací mužové kopali za neznámým účelem hluboké krkolomné díry jen tak do země...
