Jeskyně Delfy
aneb jak vznikají fámy
Eva Sádovská (Vědma)
(Krasová deprese 7; str.8—9; Praha 1999)
V minulosti už se nám mockrát stalo, že někdo přišel se „zaručenou“ zprávou o doposud neprozkoumaném podzemí, ať už se jednalo o podzemí historické, či jeskyně. Kolikrát jsme už běhali po lese v závěsu za senilním staříkem, který zapichoval hůlčičku do mechu se slovy „Tak tady to určitě bylo“ a po několikahodinovém kopání poznamenal „... a nebo že by to bylo támhle ... ?“
V září 1997 mě bývalý spolužák pozval na oslavu svého svátku a mimo jiné jsem na čas padla do spárů jeho tatínka. Poté, co jsem se zmínila že víkendy trávívám nedaleko Svatého Jana pod Skalou, začal vzpomínat na doby, kdy v klášteru pobývala nechvalně známá „policejní akademie“ bývalého režimu, kde tento pán po patnáct let vyučoval. Ve svých vzpomínkách došel až do lomu Střelnice. „Kopali jsme tam základy pro pohyblivé terče a ono se to nějak propadlo ... tak jsem tam poslal jednoho mlaďase ... když z té díry vylezl, říkal že je to jeskyně a že jsou tam krápníky ... no a pak jsme to zasypali, aby to nepřekáželo.“ Vytáhl papír a namaloval mi plánek. S plánkem jsem hned druhý den vyrukovala v Krasu. Několik poklepů na čelo, pak jeden kolega – střelec povídá: „Jo, tam bejvá v zimě mastnej flek!“ Ovšem podle holomapičky se napoprvé nic nenašlo.
16.října 1997 jsem na Střelnici vyrazila znovu, tentokrát s krumpáčem a lopatou. Kamarádi mi popřáli hodně štěstí a šli si po svém. Naslepo jsem vytipovala místo a začala kopat, spíš chaoticky než promyšleně a hlavně zbytečně. Při návratu ze zdravotní procházky do nedalekého křoví jsem totiž do hledané jeskyně málem šlápla. Nakonec to bylo cca o pět metrů jinde. Na povrch se mezi kamením otevíral otvor asi 25×30 cm se slabým průvanem. Při bližší prohlídce se z kamení vyklubal beton a poznání, že sama s tím nehnu. Kolegové po mém návratu přijali oznámení o objevu velmi skepticky – prostě mi nevěřili. Dalo to chvíli přesvědčování. Nakonec přece jenom podlehli a betonový krunýř uzavírající vstup odstranili. Naštěstí to byla dost odfláknutá uzávěra. Vchodová část se tím zvětšila na zhruba 40×50 cm, což je už celkem přijatelný profil. „Ty sis to našla, tak tam jdi první.“ Děkuji a zalézám. Vstupní chodba obdélníkového profilu je asi 2 m dlouhá a svažuje se do dómku cca 2×1,5 m. Na dvě strany se z něj rozbíhají chodby. Samotné se mi tam moc nechce, tak volám na Náčelníka. Venku se stále dobře baví na můj účet – prej další blbodíra. Zalézáme do levé odbočky. Žádné krápníky tu sice nejsou, ale ze všech stěn vystupují velmi ostré kulisy, které za ně prvoplazič mohl považovat. Na počvě jsou dobře vidět otisky jeho kolen a loktů, které končí asi po 5 metrech. Nikoli však chodba. Ta pokračuje dál a zhruba po dvaceti metrech se počva přibližuje ke stropu až k neprůleznosti. Ovšem pokračování je viditelné ještě 2 metry – do zatáčky. Vracíme se a vylézáme ven. Až na povrchu zjišťujeme, že se nám tak trochu špatně dýchá, pálí nás oči a vlastně celý obličej a tak trochu taky bolí hlava. „Asi je tam nějaký svinstvo“ a vracíme se na barák. Celé odpoledne zvracím a tak nějak nemám chuť tam lézt znova.
Druhý den slézají dolů ještě dva stateční, ale obrací to hned ve vstupním dómku. Ponecháváme tedy další prolongaci na dobu, kdy budeme vědět a) co tam vlastně je, b) kde se to tam vzalo, a za c) tam půjdeme až to tam nebude.
Tím začíná třetí etapa. O týden později mě vyvádí z míry sdělení, že při měření radiace ručička málem vyrazila sklo, tolik prý tam je Gama záření. Vlasy mi ještě nevypadaly. Druhá měřicí expedice anuluje tento údaj a přidává informaci o výskytu chlóru a kyanovodíku. Ústními kanály nabírá chemický arzenál uložený v jeskyni, která dostala jméno Delfy přímo hrozivých parametrů. Při tom všem už jsme s Náčelníkem teoreticky zhruba týden po smrti.
Při přehrabování ve vstupních partiích se také nacházejí různé zajímavé fundamenty. Nábojnice, kus miny a jiné různé neidentifikovatelné předměty. V kuloárech se začíná šuškat, s každou „přenosovou“ osobou jedů a zbraní přibývá.
Dost možná už se i Vám doneslo, že jsme v Českém krasu objevili tajné úložiště chemických zbraní a taky pár mrtvol. Možná se o tom doslechl pan Gaensel nebo Mužík a přijedou si k nám vykopat Štěchovický poklad.
Holá skutečnost se má asi tak, že někde v suti vstupní partie jeskyně Delfy se ukrývá zkorodovaný slzný granát a jak si tam tak pár let rezaví, začal nám potvora otravovat vzduch. Dneska už je celkem slušně vyvětráno a začíná se pozvolna vyvíjet klasická krasová činnost – těžba jílu. Tady by se ovšem nějakej ten Mužík se svými kopáči zatraceně hodil.
V minulosti se nám už mockrát stalo, že zaručená zpráva byla jenom obyčejná kachna. Tentokrát to bylo jinak a tak děkuji tatínkovi mého bývalého spolužáka Vaška za to, že nám pomohl k objevu takovéto zajímavé lokality.
***
