Za tajemstvím zatopené jeskyně
Václav Husák
(Květy, roč.34/č.44 – 1.11.1984; str.21—22; Praha 1984)
Uzoučké zrcadélko hladiny křišťálově průzračné vody sevřené mohutnými vápencovými bloky se ve světle silných reflektorů rozblikalo oslňujícími odlesky vlnek. Mezi nimi nápadně vyniká oranžová záchranná vesta speleopotápěče Jeronýma Zapletala. Podíval se na potápěčské hodinky připevněné na zápěstí a otočil se ke svému kamarádovi Jiřímu Horskému, který mezitím s cívkou signálního lana poklekl na okraj lávky.
„Čas patnáct plus patnáct, signál jednou – v pořádku, dvakrát – dolů, třikrát – stop, čtyřikrát – nahoru, pětkrát a více – nebezpečí.” Domluvil a v legraci zajektal zuby. Do tenké mezery mezi tělem a neoprénem mu totiž právě proniká studená voda.
„Ne abych pro tebe musel dolů!” prohodil kliďas Karel Albrecht. Dnes převzal funkci záložního potápěče, který je v případě potřeby připraven kdykoliv zasáhnout. Jeho kolega si do úst nasadil plicní automatiku a jeskyní se rozléhá sykot stlačeného vzduchu. Zakuklená postava ve vodě zdvihá ruce a Jirka do nich opatrně spouští červený vodotěsný box s fotoaparátem.
Pozdravné kývnutí a za chvilku už jen postupně slábnoucí světlo, proud vzduchových bublin vystupující ze stále větší hloubky a odvíjející se signální lano svědčí o tom, že pod modravou hladinou, kdesi v zatopených skalních puklinách proplouvá člověk.
Najednou se však kolem nás rozechvěla skála. Stále sílící rytmické dunění připomíná zemětřesení. Ale kdepak, jen desítky metrů nad námi projíždí noční vlak do Berouna. Proto také žádný speleolog neřekne jeskyni skryté v masívu vápencových skal údolí Berounky nedaleko obce Srbsko jinak než Podtraťovka. Spolu s členy kladenské potápěčské skupiny Geospeleos jsme v chráněné krajinné oblasti Český kras zahrnující 130 čtverečních kilometrů Karlštejnské vrchoviny a území podél dolních toků řek Berounky a Loděnice. Tvoří jej takzvané silurské a devonské vápence proslulé zkamenělinami trilobitů, živočichů a rostlin z období starších prvohor. Působením vody na tyto snadno rozpustné horniny vznikla v průběhu miliónů let řada povrchových i podzemních krasových jevů. Jedním z nich jsou i jeskyně. Největší a nejznámější jsou Koněpruské, které si každoročně prohlédnou tisíce návštěvníků. Kromě nich je v Českém krasu mnoho menších, někdy obtížně přístupných jeskyní, z nichž některé dosud nevydaly svá tajemství. A k nim patří i ta „naše”.
Chcete-li dolů, musíte vzhůru
Vedle modré škodovky roste na celtě rozprostřené v trávě kopec materiálu: horolezecká lana, žebříky a karabiny, hornické obleky a přílby, elektrické svítilny, akumulátory, karbidka, objemné vaky s potápěčskými neoprény, žluté ocelové láhve se stlačeným vzduchem, dýchací automatiky, olovnice a kdovíco ještě.
„Snad to všechno nebudeme muset dopravit do jeskyně?” ptám se s obavou. „Samozřejmě,” směje se Karel, „to je normální. Pojďte, začneme nosit!”
Bez dalších řečí se chopil nejtěžších kusů výzbroje a opatrně přechází násep tratě. „Tady to složíme,“ ukazuje rukou na udupané místo mezi keři pod téměř kolmou skalní stěnou. „Tak už nám konečně ukažte, kde je vchod!“ dožaduji se spolu se Slávkem Horským, který dnes stejně jako já podstoupí jeskyňářský křest. Kluci se potutelně usmívají. „Stojíte přímo pod ním,” ukazuje prsty směrem k malému výklenku asi osm metrů vysoko ve stěně. „To nemyslíte vážně?” protestujeme, „přece nejsme horolezci.”
„Kdo chce něco zajímavého vidět, musí se tužit,” ukončil diskusi Jeroným Zapletal, opásal se horolezeckým lanem a za chvilku už stál v „okně“ nad námi. Přehodil lano přes zaoblený výčnělek skály a oba konce spustil dolů. „Tak jedem, Vašku, polez!”
Kam vede puklina?
Neuplynulo ani dvacet minut a na malé plošince nad tratí není k hnutí. Cesta do nitra jeskyně pokračuje šikmo klesajícím skalním komínem, jenž končí těsně pod stropem poměrně velké podzemní prostory. Sestupujeme po ocelovém horolezeckém žebříku, který pod námi uhýbá jako živý. „Musíte na příčky šlapat jednou nohou špičkou zepředu a druhou nohou patou z opačné strany žebříku!“ radí nám Karel, když vidí, jak na lanovém žebříku visíme téměř vodorovně a nemáme kam dál šlápnout. Po chvíli trápení však nakonec s úlevou seskakujeme na blátivé dno jeskyně a pomáháme při stěhování materiálu.
Ve světle karbidky a jiných svítilen jsou vidět hnědavé skalní stěny, po nichž neustále stékají kapky vody. Až na nepatrná „brčka” je dóm bez krápníkové výzdoby. Dno, na němž leží zbytky sesuté části stropu, má kromě plošiny v nejnižší části poměrně značný sklon a je pokryto vrstvou studeného mazlavého bláta. „V téhle úrovni – jak o tom svědčí zatlučený dřevěný kolík – je nyní hladina Berounky,” ukazuje Jirka dolů do výklenku, kde už je strop jen metr od země. „A teď poslouchejte!”
Vzal malý kámen a prohodil ho úzkou puklinou na opačné straně jeskyně. Kámen dvakrát ťukl o skálu a pak se ozvalo šplouchnutí. „Asi takhle byla před dvaceti lety při mapování této jeskyně objevena její zatopená část,” vysvětlil jeden z našich průvodců. „Pokusy o ruční prokopání skončily nezdarem. Kromě uvolněných kamenů do vody občas šplouchala také dláta, vrtáky a svítidla.”
„Někde v hlubině je i můj fotografický blesk,” povzdechl si Karel Albrecht a pokračoval: „Nakonec už byla zvědavost tak veliká, že v roce 1965 byla štěrbina navrtána a odstřelem rozšířena. Jeskyňáři pronikli do zhruba sedmnáct metrů dlouhé a od padesáti do sto šedesáti centimetrů široké puklinové prostory, jejíž spodní část je zatopená vodou. Její hladina kolísá podle stavu vody v Berounce. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že oba vodní systémy musí být nějak propojeny. První potápěči, kteří se v puklině ponořili, zjistili, že několik metrů pod hladinou je zatopený dóm, a stanovili jeho průměrnou hloubku na patnáct metrů. Jenomže před dvěma lety se naší skupině podařilo v jednom z jeho koutů objevit další pokračování průrvy směřující šikmo dolů – pod Berounku. Loni na jaře tu Jeroným sestoupil do hloubky téměř čtyřiceti metrů a ve světle silného halogenového reflektoru viděl v průzračné vodě ještě nejméně o patnáct metrů hlouběji. Kde skutečně puklina končí, to zatím nikdo nezjistil.”
Blátivá skluzavka
„Měli jsme se dát ke stěhovákům, co?” chechtá se Karel, až se mu třese přilba na hlavě, a vleče nahoru k prostřelenému otvoru láhev se vzduchem. S taškou a s fotoaparáty se opatrně škrábu trochu stranou, pod kopuli jeskyně, odkud mohu mládence fotografovat. Když se mi to nakonec podařilo, vypadám jako blátivá koule. Zdejší bahno má dokonalou přilnavost. Mačkám spoušť a cítím, jak se mi lepí k prstu.
Otvor, kterým si naši noví kamarádi podávají a spouštějí věci, je spíše škvíra, a ke všemu ještě hodně úzká. Ale nedá se nic dělat, jsem na řadě. Postupuji bočními úkroky stranou, břicho a záda se mi třou o mokrou skálu. Dostal jsem se do místa, kde je nutné se spustit kolmo dolů. Necelé dva metry, ale nohama se musí dopadnout přesně na balvan, který ve škvíře zůstal zaklíněn po odstřelu. Kdo se netrefí, zaklíní se taky.
Shora mi radí Karel, zespodu Jeroným. Konečně jsem se odhodlal a chci se spustit. Ale tělo ne a ne projít. „Musíš vydechnout!“ volá spodní poradce. Vydechuji – nic. „Co nejvíc!” Snažím se... A když vlastně vůbec nejsem připraven – letím dolů. Až moc rychle a levou nohou míjím spásný balvan. A je to tady. Můj trup se vzpříčil mezi stěnami. Jeroným mi tlačí nohu nahoru, ale koleno narazilo na nějaký výstupek a nejde zdvihnout. Po pěti minutách postrkování a potahování se přece jenom dostávám oběma nohama na balvan a za několik sekund stojím dole na uzoučké lávce těsně nad modravou hladinou vody. Věci jsou už tady a Jeroným s Karlem znovu vylezli nahoru, kde se za pomoci Slávka převléknou do neoprénů.
S rozvahou i odvahou
Zůstali jsme na lávce s Jirkou sami. Oblékání bude trvat nejméně půl hodiny, a proto hledáme co nejvhodnější polohu. Dívám se na hodinky. Od počátku akce uplynuly skoro čtyři hodiny. Zhasli jsme světla, abychom šetřili akumulátory, a o speleopotápění si povídáme potmě.
„Mně se na tom líbí, že je to taková zajímavá kombinace několika sportovních disciplín,” ozývá se z opačného konce lávky Jirka. „Musíš znát něco z horolezectví, hodně ze speleologie a všechno z potápění. Pod vodou v jeskyni, kdy se nemůžeš podle potřeby ihned vynořit nad hladinu, se i drobná chybička draze vymstí. Například jeden z členů naší skupiny zachytil při sestupu v hloubce asi dvaceti metrů páskem celoobličejové masky o skalní výstupek a strhl si ji. Pokusil se z ní vyfouknout vodu, ale nepodařilo se mu to. Jedinou nadějí byla záložní automatika. Naštěstí ji nahmátl včas.“
„To se mu potom určitě nechtělo hodně dlouho pod vodu?” ptám se, abych zahnal tísnivý pocit.
„Po vynoření vyplival vodu, vzal si další brýle a znovu se potopil.“
„Ano,“ potvrdil Jeroným, který slyšel náš rozhovor. „Je to nejlepší lék proti strachu. Musíš se hned potopit do stejného místa, kde se ti nehoda stala. Později by ses tam už třeba neodvážil.”
Jsou téměř dvě hodiny ráno, když konečně vylézáme po žebříku skalním komínem znovu na čerstvý vzduch. Jeroným při dobré paměti doplňuje do mapky jeskyně další podrobnosti. Karel nakládá věci do auta a Jirka přeměřuje označenou délku olovnice. Pak nám slavnostně oznamuje výsledek: „Olovnice dopadla na dno v hloubce šedesáti metrů!”
„Rozsedlina je ale určitě ještě hlubší,” vysvětluje vzrušeně. „Svah je šikmý, proto se olovnice vždycky o něco zarazí. I tak už je to nejhlubší místo v Českém krasu!”
