Kras západního Tauru

Jaroslav Kadlec

(Český kras 16; str.30—36; Beroun 1990)

(Poznámka MK: v místních názvech byla oproti originálu mírně upravena turecká diakritika.)

 

 

Na konci léta 1989 se zúčastnilo 12 členů České speleologické společnosti ZO 1-05 Geospeleos a 14 anglických jeskyňářů z Lancaster University Speleological Society (LUSS) expedice do krasu západní části pohoří Taurus v jižním Turecku. V Ankaře se k naší výpravě připojil dr. Nuri Güldali, geomorfolog a profesionální speleolog z tureckého geologického ústavu M.T.A. Ankara.

Naším cílem bylo především polje Kembos, vzdálené 35 km jz. od Seydişehiru. Polje je 13 km dlouhé a jeho dno široké 1—2 km, leží v nadmořské výšce 1140 m. Nejvyšší vrcholy okolních hor dosahují výšky 2400 m. Vápence jsou svrchnokřídového stáří a místy obsahují polohy nekrasových flyšových hornin, mocných až několik set metrů. Polje je odvodňováno ponorovou jeskyní Büyük Düden. Tudy se ztrácí většina vody, která v jarních měsících stéká do údolí z okolních hor. Jednou za několik desítek let dochází během období výjimečně bohatého na srážky k zatopení celého dna údolí. Jezero bývá hluboké 4—5 m a voda pak postupně odtéká jeskyní Büyük Düden a také zčásti jeskyní Feyzullah'in Düden.

Na konci roku 1968 byly prováděny barvící pokusy severně od jezera Beyşehir a také v polji Kembos (Chambert 1977, Schmitt 1986). Barvivo se pak údajně objevilo ve vývěrové jeskyni Altınbeşik-Düdensuyu (406 m n.m.), která ústí do kaňonu řeky Manavgat, zhruba 30 km jv. směrem od Kembosu. Schmitt je o existenci 30 km dlouhého podzemního řečiště přesvědčen (Schmitt 1986, Hardcastle-Schmitt 1987). Turečtí speleologové, kteří tuto oblast znají se však k možnosti existence souvislého jeskynního systému mezi Kembosem a Altınbeşikem staví dost skepticky.

Vstupní část ponorové jeskyně Büyük Düden je dlouhá 120 m. Zmapovali ji v roce 1976 Chabert s Vuilleminem. Další průběh jeskyně za sifonem byl neznámý. Naše potápěče po proniknutí tímto 9 m dlouhým blátivým sifonem čekal ještě jeden sifon dlouhý 31 metrů. Pak již nic nebránilo postupu prostornou chodbou dlouhou 480 m. Na jejím konci je však obrovský zával, kterým se již nepodařilo proniknout.

Morfologie terénu v této části hor je značně členitá. Jsou zde místa, kde na poměrně malé ploše vznikly stovky závrtů a propastí. Převážná většina závrtů má však dno ucpané kamenitou sutí, bloky vápence a někdy hlínou. Je to způsobeno geologickou stavbou celé oblasti. Značně tektonicky porušené vápence se uklánějí k východu pod úhlem 40—60°. Závrty a deprese jsou pak vyplňovány sutí a bloky sjíždějícími po ukloněných vápencových lavicích. Výsledkem průzkumu východním a západním směrem od jižního zakončení polje Kembos je přes 10 objevených a zdokumentovaných jeskyní a propastí. Jejich hloubka většinou nepřesahuje 30 m. Nejhlubší propast je hluboká 134 m. K jejímu ústí, které se nachází ve svahu Gök Tepe, z. směrem od Kembosu, nás dovedl místní lovec. Vstupní šachta hluboká 85 m pokračuje úzkou chodbičkou a dvěma krátkými stupni k 20 m hluboké studně. V jejím dně je 0,5 m široká trhlina, kterou v 6 metrech uzavírají zaklíněné bloky.

Vývěrová jeskyně Altınbeşik-Düdensuyu (Zlatá kolébka) by měla zakončovat 30 km dlouhý hypotetický podzemní systém. Jeskyně ústí v blízkosti 500 m hlubokého kaňonu řeky Manavgat, hodinu cesty z vesnice Ürünlü. Altınbeşik je dlouhý 1840 m. Uvnitř je v různých výškových úrovních několik jezer hlubokých až 15 m. Stěny vstupní části jsou místy pokryté nádhernou sintrovou výzdobou.

Průzkum několika jezer v aktivní části jeskyně však žádné nové poznatky nepřinesl. Potápěči nenalezli spojení se spodním, trvale zaplaveným patrem, tak jak ho zde předpokládá (Schmitt 1980). Nepodařilo se také objevit místo, kudy by bylo možné pod vodou proniknout do nových, dosud neznámých částí jeskyně, které by potvrdily existenci systému mezi poljem Kembos a Altınbeşikem.

Během několika dnů strávených u pobřeží Středozemního moře jsme navštívili jeskyni Korsanini (Pirátská jeskyně), která ústí na mořské hladině u města Gazipaşa. Tato horizontální jeskyně je pozoruhodná tím, že po proplavání 10 metrů dlouhého koncového sifonu se sladkou vodou se potápěč ocitl ve studni místního restaurantu.

Ve druhé části expedice jsme se věnovali krasové oblasti z. od polje Suğla, 15 km jjv. od Seydişehiru. V křídových vápencích zde vznikly dvě známé jeskyně – ponorový systém Tinas Tepe Düden (1470 m n.m.) a vývěrová jeskyně Güvercinlik (1172 m n.m.). Prvou zmapovali až k závěrečnému sifonu (Skuce et al. 1976). Dokumentaci Güvercinliku se zabývali Francouzi (Bakalowicz 1968, Chabert 1976). Obě jeskyně spolu komunikují. Spojení je prokázáno barvící zkouškou a svědčí pro ně i složení fluviálních štěrků v Güvercinliku.

Ústí Tinas Tepe Düden se otvírá při úpatí stejnojmenného vápencového hřbetu 6 km jv. od bauxitového dolu Nortas. V masívu Tinas Tepe vznikly ve skutečnosti dvě samostatné jeskyně. Horní – Tinas Tepe Mağarası – tvoří 800 m dlouhá říční chodba zakončená vysokým dómem se dvěma jezery (v době naší návštěvy bylo jedno jezero zcela vyschlé). Tinas Tepe Düden je dlouhá 1380 m a končí sifonem. Transport potápěčského materiálu velmi ztěžuje množství krátkých stupňů a jezera v hlavní chodbě. Výsledkem potápěčského průzkumu je zjištění, že závěrečný sifon má tvar úzké pukliny. Podařilo se podél ní sestoupit do hloubky 18 m, aniž bylo možné proniknout dál.

Část členů skupiny se věnovala hledání dalších jeskyní ve stěně masívu Tinas Tepe a v polji Gölyeri v blízkosti bauxitového dolu. Výsledkem průzkumu tohoto nevelkého polje jsou dvě propasti hluboké 105 a 60 m. Společně se speleology LUSS jsme také navštívili jeskyňářskou činností nedotčenou oblast 20 km j. od Tinas Tepe, nedaleko letní pastevecké vesnice Bozkır. Geologická stavba tohoto území je pro vznik jeskyní značně příznivá. Křídové vápence jsou zde nasunuty na ofiolity. I přesto, že nám při hledání jeskyní značně pomohli místní pastevci, zdokumentovali jsme díky nedostatku času pouze tři propasti od 25 do 50 m hloubky a jednu jeskyni.

Po neradostném výsledku potápěčského průzkumu koncového sifonu v Tinas Tepe Düden jsme se přesunuli k vývěrové jeskyni Güvercinlik (Holubí šachta). Ústí jeskyně se nalézá 1 km jz. od vesnice Susuz. Vstup je možný buď 60 m hlubokou šachtou nebo ze závrtu položeného o několik desítek metrů níže. Jeskyně je dlouhá 2300 m a po přibližně 900 m se větví na dvě části. Obě chodby pak končí sifony. Extrémně suchý rok 1989 způsobil značný pokles hladiny vody. Jeskyní netekla řeka a bylo možno vstoupit i do západní větve, která obvykle bývá pod vodou. V této chodbě nasvědčují hromady písčitého štěrku vysoké až 3 m, že tudy přitéká většina vod od Tinas Tepe Düden. Sifon, který chodbu uzavíral, byl dlouhý 125 m a 16 m hluboký. Po jeho proplavání bylo možno pokračovat prostornou chodbou 380 m dlouhou, která končí dalším sifonem. Byl proplaván rovněž sifon na konci „hlavní“ chodby. Je dlouhý pouze několik metrů a po čtyřiceti metrech za ním následuje sifon další. Zdaleka však tudy nepřitéká takové množství vody jako ze západní chodby.

Za normálního stavu vody by proplavání sifonem v západní větvi jeskyně bylo nemožné. Podmínkou dalšího pokračování potápěčského průzkumu Güvercinliku je nízká hladina vody v jeskyni.

Děkujeme f. Leitz-Austria GmbH za zapůjčení vynikajících blesků METZ Mecablitz 45 seris a také f. Hanimex-Vivitar Corp. Ltd., jejíž zapůjčené blesky jsme též s úspěchem v průběhu expedice využili.

 

 

 


Literatura (doplněná a upravená):