Kde je v Turecku Zlatá kolébka?
Jaroslav Kadlec
(Lidé a Země 41/8; str.502—503; Praha 1992)
(Poznámka MK: v místních názvech byla oproti originálu mírně upravena turecká diakritika.)
Kterého jeskyňáře by nelákalo objevení tajemných a neznámých jeskynních systémů? Za tímto lákavým dobrodružstvím jsme se vydali na konci léta 1989 do polje Kembos v západní části pohoří Taurus spolu se speleology z Lancasterské univerzity. Chtěli jsme zjistit, zda podzemní systém skutečně existuje a je-li možné do něho proniknout.
Polje Kembos je údolí 13 km dlouhé a 1—2 km široké, jehož dno leží v nadmořské výšce 1150 metrů. Polje odvodňuje ponorová jeskyně Büyük Düden. Tudy se ztrácí většina vody, která v jarních měsících stéká do údolí z okolních hor. Vždy jednou za několik desítek let dochází během období výjimečně bohatého na srážky k zatopení celého dna údolí.
Průzkum propastí v horách obklopujících polje Kembos nám nepřinesl uspokojivé výsledky. A tak po 10 dnech Kembos opouštíme a naše pozornost se obrací ke druhému konci hypotetického podzemního systému – k vývěrové jeskyni Altınbeşik. Jeskyně ústí u dna 500 metrů hlubokého kaňonu řeky Manavgat, hodinu cesty z vesnice Ürünlü.
Po příjezdu do vesnice se nás ihned ujímá jeden z domorodců a navádí naše vozidlo na dvorek místní školy. Ta je nyní zavřená, protože turečtí školáci mají prázdniny, a tak zde nikomu nepřekážíme. Lepší parkoviště jsme si nemohli přát. Připravujeme a balíme věci potřebné k několikadennímu průzkumu jeskyně. Neobvyklý ruch na školním dvoře přilákal několik zvědavých dětí a také pár dospělých vesničanů. Se zájmem sledují naši činnost a po chvíli naznačují, že nafukovací čluny nebudeme v jeskyni potřebovat, protože tam v současné době není žádná voda. Trochu nás zaskočili, protože podle našich informací má být v Altınbeşiku několik hlubokých jezer. Například hned při vstupu do jeskyně je nutné překonat jezero dlouhé přes 150 metrů. Již dříve jsme se však přesvědčili, že výjimečně suchý rok 1989 způsobil nedostatek vody i v jiných krasových oblastech západního Tauru, a tak nakonec dáváme na radu domorodců a necháváme potápěčské vybavení a čluny v autě.
Chlapík, který ubytoval naši Avii na školním dvoře, se samozřejmě a bez pobízení ujímá úlohy průvodce. Vede nás vesnicí a posléze mezi políčky obehnanými kmennými zídkami až k okraji kaňonu. Úzká pěšina pak prudce klesá a klikatí se zarostlým srázem. Dole pod námi tušíme řeku, ale zahlédnout se nám ji však podaří je zřídka. Několik desítek metrů nade dnem kaňonu zahýbáme do bočního údolí a zanedlouho stojíme před 400 metrů vysokou vápencovou stěnou s obrovským převisem, kterou je údolí uzavřeno. V dolní části převisu se černá ústí jeskyně zrcadlící se na hladině jezera. Voda je o něco níže než obvykle, rozhodně ale není možné dostat se do jeskyně jinak, než na člunu. Náš průvodce se po krátkém smlouvání o cenu, kterou požaduje za své služby, vrací zpátky do vesnice. Zanedlouho za ním vyráží také část naší výpravy, aby přinesla potápěčské vybavení a čluny, které jsme díky „tureckému“ žertíku vesničanů nechali v autě. Mezitím se kvapem setmělo, a tak se zpáteční sestup nočním kaňonem stává značným dobrodružstvím.
Uvnitř jeskyně Altınbeşik – Düdensuyu, dlouhé přes dva kilometry, je v různých výškových úrovních několik jezer s neuvěřitelně čistou vodou, ve které je vidět dno do hloubky až 15 metrů. Přímo před námi se ve světle reflektorů třpytí drobné krystaly sněhobílého zkamenělého vodopádu. Tato úchvatná scenérie byla možná hlavní příčinou pohádkového názvu Altınbeşik, což v překladu znamená Zlatá kolébka.
