Průběh jedné nepovedené expedice

Ondra Jäger

(Speleo 26; str.10—12; Praha 1998)

(Poznámka MK: v místních názvech byla oproti originálu mírně upravena turecká diakritika.)

 


 

Když jsme koncem září roku 1997 odjížděli expediční Avií do Turecka, měla to být naše 5. expedice do krasové oblasti Západního Taurusu a 3. věnovaná výhradně prolongaci vývěrového systému Altın Beşik. V minulých letech jsme v této jeskyni pronikli 100 m dlouhým sifonem, za kterým jsme zmapovali přes 2,5 km suché chodby, která končí jezerem. Průnik sifonem z tohoto závěrečného jezera do nových prostor byl cílem letošní výpravy, ale jak již to bývá člověk míní a...

Prvním náznakem možného neúspěchu expedice bylo odstoupení jedoho účastníka den před odjezdem. Vzhledem k tomu, že jsme letos byli tým velmi schopného složení pro náš úkol, (každý zúčastněný byl potápěč), nedbali jsme osudového varování a vyrazili v oslabení, pouze s osmi členy, z nichž Fanka téměř nevěděl co se s ním děje, neboť měl vysokou horečku, chrchlal jak tuberák a z nosu mu tekly proudy. Tak ještě než jsme přejeli maďarské hranice, poprvé jsme otevřeli expediční lékárnu a vyndali antibiotika.

Po mnoha střetech s celníky a policisty balkánských států jsme se dostali do podhůří Taurusu, kde jsme zastavili v naší oblíbené hospůdce v Seydişehiru na pivo. Zde došlo k prvním třenicím s místním obyvatelstvem o předem smluvenou cenu piva, kdy Pizíz, jeden s nejsilnějších členů expedice, byl téměř lynčován rozběsněným hostinským a jeho pohůnky. Ten den naše smůla však ještě neskončila. Před půlnocí, kdy jsme již opět klesali a stoupali po silnicích Taurusu, se ozvala rána a rozlomil se nám kříž na kardance. Během dvou hodin byla závada odstraněna a my pokračovali dál poslední desítky kilometrů k cíli.

V Ibradı, malém městečku v blízkosti Altın Beşiku, máme sraz s Evženem, který je zde se třemi dalšími na dovolené. Trochu se upravujeme a jdeme za kaymakanem, zdejším nejvyšším zástupcem státní správy, asi na úrovni přednosty Ok.Ú. Všichni si uvědomujeme, že na výsledku tohoto jednání záleží další postup naší výpravy. Asi po hodině dohadování, během kterého jsme se dozvěděli, že v okolí ústí jeskyně Altık Beşik byl vyhlášen Národní park Altın Beşik a do jeskyně je zakázaný vstup, máme sepsanou dohodu, na základě které můžeme být v jeskyni 5 dní a 2×2 dny k tomu se můžeme pohybovat po parku v rámci dopravování materiálu do jeskyně a zpět. Celkem máme tedy 9 dní na celou akci. Je to méně, než jsme plánovali, ale půjde-li všechno dobře, můžeme plánované věci stihnout.

Ještě ten samý den snášíme první kilogramy materiálu k jeskyni. Každá cesta představuje 1,5 hodiny trvající klopýtání v nepřehledném terénu s 30—40 kg na zádech. Pozdě večer je dokonce i vylezena 40 m vysoká stěna nad vstupním jezerem a na druhém jezeře je připraven člun.

Druhý den práce pokračují. Někdo pracuje v jeskyni, jiný transportuje další a další materiál, který budeme potřebovat. Všichni makají ze všech sil a tak je náš postup rychlejší, než jsme si původně dokázali představit. Vše nasvědčuje tomu, že se nám podaří celou akci v devíti dnech stihnout.

Při jedné cestě pro materiál mě dostihne starosta vesnice Ürünlü, kde máme Avii, že mám ihned volat kaymakana. Do telefonu nám není kaymakan ochoten cokoli sdělit, a tak jedeme s Evženem za ním. Ostatní dále pokračují ve vystrojování jeskyně a transportu materiálu. Nikdo není ochoten si připustit myšlenku, že by byl kaymakan schopen naši dohodu porušit. Bohužel, ale právě k tomu došlo. Po uvedení ke kaymakanovi nám sdělil, že se informoval u svých nadřízených na správnost svého postupu a bylo mu řečeno, že nemá právo takovou smlouvu uzavírat, a proto ji musí zrušit. Navíc nám dal ultimátum do večeře druhého dne být s veškerým materiálem v Ürünlü. Nepomohlo vysvětlování ani přesvědčování a kromě toho, že nám lhůtu neprodloužil, seznámil nás s Fatihem, narychlo povolaným jeskyňářem s İzmiru, který měl za úkol být s námi a kontrolovat naši činnost. Vydali jsme se tedy s Fatihem, kterému jsme začali říkat Hafík, tentokráte poprvé nalehko k jeskyni. Cestou se vyptáváme na podmínky povolení speleologické činnosti v této oblasti, kde jsme již celkem strávili přes půl roku svého života průzkumem a dokumentací jeskyní. Za tu dobu jsme zde objevili přes 100 nových jeskyní, prozkoumali 15 do té doby neznámých jeskynních sifonů, ze kterých se nám podařilo 9 proniknout a za nimi zmapovat ke 4 km nových chodeb. Hafík nám vysvětlil, že je v Turecku zcela nová situace. V celé oblasti jsou možné pouze společné expedice s Turky a k tomu, kromě souhlasu turecké jeskyňářské skupiny, je nutné povolení ministerstev zahraničních věcí a vnitra Turecka. Navíc do jeskyně Altın Beşik nesmí cizinci vůbec. Zároveň nám pyšně oznámil, že se spojily dva jejich speleokluby a za měsíc sem pořádají expedici. Namítli jsme, že nemají mezi sebou jediného potápěče a hlavní část jeskyně je až za sifonem. Na důkaz jsme ukázali naší mapu. Hafík nás však odbyl slovy, že jsme lháři, protože v roce 1994 zde byla japonská expedice, která sifonem prošla a navrátila se s tím, že po cca 250 m jeskyně končí. Mapu Japonců však neviděl, a tak nemůže říci, kde podle něj jeskyně končí. Začala v nás narůstat nasranost.

Byl už večer, když jsme se dostali ke vstupnímu jezeru. Hned jsme se s Pizízem chystali do jeskyně zastavit kluky, kteří stále ještě nic nevědíc postupovali do hlouby. Cestu nám však zastoupil Hafík s tím, že do jeskyně již nesmíme. Kupodivu se nám podařilo mu celou věc vysvětlit, ale nabídku, aby šel s námi, odmítl.

Ač jsme jeskyní téměř běželi, dostihli jsme kluky zrovna když dostrojili poslední jezero před sifonem. Po našem oznámení, že musíme vše opět sbalit a jeskyni opustit jen nevěřícně zírali. Za sebou měli již vystrojení 2,5 km dosti složité jeskyně. Sedm jezer bylo obsazeno čluny a vystrojeno kladkostroji na jejich přetahování. Přes menší jezírka a propástky byly nataženy lanové lávky. Vertikální úseky, včetně 40 m vysoké vstupní stěny, vystrojeny dvěma lany a to nepočítám do jeskyně transportované tři potápěčské přístroje a další materiál. A teď vše zrušit a konec? „To nemůžu vydržet,“ pronesl pouze mezi zuby Bebéša a začal balit lana.

Vydrželi to všichni, včetně Bebéši, ačkoli si každý řádně hrábnul do svých fyzických i psychických zásob. Ve dvě hodiny ráno byl materiál srovnaný ve dvou řadách na písčitém břehu vstupního jezera. Hafík nevěřil svým očím a začal po nás pokukovat s překvapeným výrazem. Snad si začal uvědomovat, co je to pravá jeskyňařina. Padlo ještě pár hltů rumu a na zbytek noci jsme zalezli do spacáků.

Ráno si nakládáme, co jsme schopni unést, a vyrážíme na první vynášku k Avii. Supím do svahu nad Manavgatem a přede mnou snad stejně zničený Knak. Najednou však vidím jak se Knak otáčí a ačkoli má na zádech dvě ocelové láhve zlehýnka, drobnými poskoky si to žene ke mně. Už je to tady, pomyslím si. Zešílel vyčerpáním, vedrem, dehydratací či nasraností? Naštěstí u mě zabrzdil a koktá: „Sršni, musíme to vzít jinudy!“ Tak se prodíráme mimo cestu, kde se rojí sršni. V dohledu není nikdo, koho bychom mohli před útočníky varovat. Velká škoda, že jsme tenkrát nezařvali. Kousek od nás v malé prohlubni se zrovna vlekl Gabo, který kromě toho, že jediný z nás se může považovat za jeskynního potápěče s velkým P, je rovněž jediný z nás, kdo je alergický na vosí žihadlo. Samozřejmě, že jich koupil rovnou pět. Planá naděje, že je alergický na vosy a ne na sršně, nás rychle opustila. Samozřejmě, že se tato příhoda stala v půlce cesty mezi jeskyní a Avií. Knak se tedy vydává pro kalciovou injekci do Ürünlü, zatímco Pája, který právě dorazil, to otáčí a maká k jeskyni. Po cestě je však také napadnutý sršni, a tak předává úkol Pizízovi a sám si líže utržená žihadla. Gabův stav se stále zhoršuje a má již potíže s dýcháním. Ondra, Bebéša i Pája vytvoří štafetu směrem k jeskyni a předávají si kalciové injekce, s kterými se vrací Pizíz. Hafík u jeskyně nechápe co se děje.

Vše se nakonec podařilo zvládnout a Gabův stav se po dvou injekcích stabilizoval a začal se zlepšovat. Doráží k nám také dvě doktorky z turecké první pomoci, kterou zavolal Evžen. Napichují Gaba na kapačku a po chvíli odchází. Je to od nich výkon dostat se až k nám. Je jasné, že do vesnice se s materiálem do večera nedostaneme. Proto se rozhodujeme vynosit vše od jeskyně na malou plošinu nedaleko místa, kde je Gabo, a tam přespat do rána. Kluci odešli pokračovat s vynáškami. U Gaba, pořád připojeného na infuzi jsem zůstal s Knakem, když slyšíme od spodu funění a za chvíli se objevil Hafík splavený jako kůň. Gaba s kapačkou zavěšenou nad sebou na větvi ani nevnímal. Snad si myslel, že u nás je to tak normální. Snažili jsme se mu vysvětlit, že budeme spát na plošině kousek od nás. Snad pochopil, ale nejsem o tom dodnes přesvědčen. Jenom nám vypil zbytek vody a odklopýtal vzhůru. Neuplynulo ani deset minut a slyšíme ho volat o pomoc. Nalezli jsme ho uprostřed největší buše zcela mimo trasu. Dovedli jsme ho na cestu a nasměrovali směrem k vesnici a odeslali. Ve tři odpoledne je Gabo již natolik fit, že může s pomocí dojít na místo plánovaného noclehu. Do tmy je zde i všechen materiál. Jsme tak unaveni, že brzo usínáme. Ne však na dlouho.

Před půlnocí prořízlo tmu bezměsíčné noci s miliony hvězd světlo několika svítilen a štěkot psů. Hafík totiž nelenil a když jsme nedošli večer do vesnice, zavolal kaymakanovi a ten na nás poslal místní žandáry se samopaly a psy. K nim se připojili i místní odvážlivci, kteří se ozbrojili loveckými kulovnicemi, a také Hafík nemohl chybět. Nepomáhalo vysvětlování, že je mezi námi nemocný. Museli jsme se sbalit a přesunout do vesnice. Každý jsme si naložili dva až tři rance, mezi námi klopýtal Gabo se svou krosnou a za Fankou, který šel z nás poslední, neustále vrčel a štěkal statný vlčák. Snad jenom vysoký obsah adrenalinu v krvi nás dokázal dotlačit až k Avii do Ürünlü. Naházeli jsme věci do auta a chystali se odjet z tohoto ještě stále pro nás tak přitažlivého kraje a nikdy se nevrátit. Ale ani to nám nebylo souzeno. Museli jsme přejet před žandarmerii do Ibradı. Tam mě po chvíli čekání naložili do služebního auta a odvezli ke kaymakanovi. Myslím, že jsem jeden z mála, který viděl kaymakana v pyžamu, není divu ve tři hodiny v noci. Kaymakan pochopil a dokonce schválil náš postup, o kterém ho Hafík opomněl informovat. Vysvětlil mi, že jsme špatně pochopili naše noční návštěvníky, kteří nám přišli pomoci. Neměl jsem to srdce se zeptat, proč si na to brali samopaly a psy. Nakonec jsme dostali i milostivé dovolení se v oblasti zdržet, ale pod podmínkou, že každou noc budeme spát před žandarmerií. S poděkováním jsem mu potřásl rukou a odebral se na vyhrazené místo vedle kasáren. Gabovi se alergie po prodělané námaze začala opět projevovat, ale lékařská pohotovost byla nedaleko on nás, a tak jsme mohli počkat, jak se vše vyvine. Naštěstí do rána příznaky ustoupily.

Hned za ranního rozbřesku jsme zmizeli. Ani jsme se nestihli rozloučit s Hafíkem, který se před žandarmerií najednou začal tvářit jako kamarád a domlouvat společnou akci do Altın Beşiku na příští rok. Opravdu si vybral ten pravý čas.

Při zpáteční cestě jsme se zastavili v jeskyni Suluin – Finike, kde je vynikající potápění a to byla alespoň slabá náplast na naše zklamání.

Odborné ani sportovní výsledky celé expedice nejsou téměř žádné, ale její účastníci byli vystaveni mnoha krizovým situacím, které se beze zbytku podařilo úspěšně vyřešit, a podstoupili velkou fyzickou zátěž. Holt každý den není posvícení a nebýt těchto lidí, mohlo to dopadnout mnohem hůře. Proto děkuji za přístup k nepodařené akci všem členům expedice. Byli jimi: Pavel Haisman – Fanka, Jan Herget – Pizíz, Martin Hóta – Gabo, Michal Novák – Knak, Tomáš Svoboda – Bebéša, Pavel Vlasák – Pája a dovolenkář Evžen Janoušek – Gino.

Ale v něčem byla celá akce přeci jenom povedená. Vsadil jsem se o nějakou pitomost s Pájou a vyhrál 1 milion tureckých lir!


Summary:

The course of one unsuccessful expedition

The 5th expedition to the karst area of the Western Taurus (Turkey) into the resurgence system of Altın Beşik Cave. Expedition was permitted by local authorities, nevertheless it had to be finished by the decision of the same government when the cave was completely equipped. The completely new rules are valid in Turkey. Foreign caving activities must be performed with Turkish cavers and expeditions must be permitted by Ministry of Foreign Affairs and Ministry of Interior.