Zlatá kolébka v tureckých horách
Evžen Janoušek, Martin Rusek
(Lidé a Země 64/8; str.64—72; Praha 2015)
(Rubrika: Lidé v pohybu)
»Speleologové v akci«
Češi v turecké jeskyni Zlatá kolébka
Zhruba sto kilometrů od Antalie (Antalya), města dobře známého milovníkům all inclusive hotelů, se skrývá úplně jiný svět. Pod povrchem tureckého venkova, zavrtané hluboko pod tamními kopci i údolími, vzdorují věčné skalní přesile obří podzemní prostory.
Foto E. Janoušek.
Jeskyně Altınbeşik (čti altynbešik) má krásný název i v češtině. V překladu znamená Zlatá kolébka. Její portál je impozantní: široký třicet a vysoký přes dvě stě metrů. Zrcadlí se v jezeře, které jím prostupuje a je jedinou přístupovou cestou do útrob skály. Hned na začátku prochází nejkrásnějším jezerním dómem v Turecku. Pokračuje kolem malé písečné pláže, pod skalním mostem až do závěrečného, členitého, krápníky vyzdobeného sálu. Dominuje mu čtyřicet metrů vysoká stěna, kterou se snaží s burácivým úsilím zahalit mohutný vodopád. Ten je zároveň testem pro nás, speleology. Jeskyně totiž pokračuje nahoře, proti proudu říčky.
Nejdelší jeskyně v Turecku
Její vchod byl známý od nepaměti, ale teprve na konci minulého století byl v jejím okolí vyhlášen národní park Altınbeşik Mağarası a vstupní část byla zpřístupněna veřejnosti. Portál leží asi sto padesát metrů nade dnem údolí, v bočním kaňonu řeky Manavgat, jihovýchodně od městečka İbradi. Tato jeskyně ale není jen uzavřený komplex několika podzemních sálů: speleologové už dřív pomocí barvy nalité do vody zjistili, že je spojená s jinou, 31 kilometrů vzdálenou jeskyní Büyük Düden (Velký závrt) a že odvodňuje rozsáhlou oblast západní části pohoří Taurus. Kdyby se nám podařilo najít cestu mezi nimi, objevili bychom nejdelší podzemní systém v Turecku. To byla výzva pro náš speleologický klub Geospeleos.
Cesta je otevřená
Náš výzkum jeskyně začal v roce 1989. Zaměřili jsme se nejdřív na druhou z jeskyní – Büyük Düden, ale v ní se našim potápěčům nepodařilo proplavat zavalený sifon asi půl kilometru od vchodu. A tak jsme se rozhodli přesunout na druhý konec domnělého komplexu – do jeskyně Altınbeşik.
Autem se dalo po prašné silnici dojet do vesnice Ürünlü a z ní se musel veškerý materiál potřebný k průzkumu transportovat na zádech několik hodin po neznatelných kozích stezkách dolů do údolí k jeskyni. Čluny, potápěčské a speleologické vybavení, jídlo a věci na bivak. Za jeden den jsme stihli obtížnou cestu maximálně dvakrát.
Už transport materiálu byl nesmírně vyčerpávající, ale samotný průzkum jeskyně byl ještě náročnější.
Vypětí se ale vyplatilo. Hned během první expedice se nám podařilo zdolat první nástrahu – podplavat stometrový sifon a najít pokračování jeskyně. Cesta k propojení jeskyň Büyük Düden a Altınbeşik byla otevřena.
Už na počátku 90. let jsme v jeskyni objevili nové chodby.
Foto E. Janoušek.
Se samopaly v rukou
Při dalších expedicích v letech 1990, 1992 a 1995 jsme objevili další neznámé chodby, takže jsme jeskyni de facto prodloužili na dvojnásobek. Její známá část tak už měřila přes čtyři kilometry.
Nadějný průzkum ale skončil při expedici v roce 1997. Místní kajmakam (státní úředník s téměř neomezenou mocí) nás i přes dřívější sliby vykázal z jeskyně s pomocí vojáků a policistů s nataženými samopaly. Další expedice byly zrušeny a tím pohasla i naděje na další objevy a propojení jeskyní v jeden systém.
Po čtrnácti letech
Zvědavost mi nedala a rozhodl jsem se do jeskyně po čtrnáctileté přestávce vrátit. Tentokrát bez neoprenů, člunů, zato s kamerou a foťákem. V čajovně v Ürünlü se toho mnoho nezměnilo. Jeden stařík se dokonce poznal na fotce, kterou jsem tady vyfotil v roce 1995. Ale jinak se toho ve vesnici událo hodně. Do Ürünlü postavili asfaltovou silnici, zavedli elektřinu a telefon.
Satelitní snímky navíc prozradily, že nová cesta pokračuje až k jeskyni a dole před vchodem je dokonce parkoviště.
Dohodl jsem se se starostou, ten do starého auta naložil obrovský elektrický generátor a odvezl mě dolů k jeskyni.
V portálu Altınbeşiku jsem našel velký přístřešek pro turisty a na jezeře se pohupovaly laminátové lodičky. Starosta nastartoval generátor, připojil ho ke kabelu a portál jeskyně se rozsvítil.
Před vstupem do jeskyně jsem se ještě rituálně převlékl do trička naší první expedice z roku 1989.
Boj s razítky
Večer jsem si napsal do deníku: Musíme se vrátit!
Hned potom jsem vytočil číslo svého kamaráda, speleologa Ondry, a rovnou jsme začali plánovat další expedici do Altınbeşiku.
Největší otrava, tedy několikahodinové pěší stěhování výbavy cestou necestou dolů k jeskyni, už odpadla. Nikdo jiný se navíc od naší poslední expedice dál v jeskyni nedostal, a tak před námi byla opět šance jeskyni prodloužit.
Hned druhý den jsem se vypravil za současným kajmakamem. Ukázal jsem mu fotky a mapu Altınbeşiku. Byl překvapený, že je jeskyně třikrát delší, než si na úřadě mysleli. Slíbil všemožnou podporu příští expedici, ale pod podmínkou, že si sami obstaráme veškerá povolení a navíc, že budeme spolupracovat s tureckými jeskyňáři. Získat razítka je v Turecku hodně složité, ale pustili jsme se do toho.
Zlatá kolébka
Vstupní jezero je dlouhé 300 m. Na člunech je přístupné turistům, kteří z hladiny uvidí nejmajestátnější část jeskyně: jezerní dóm, skalní most a nádherný, krápníky vyzdobený sál. Dál, za stěnu s vodopádem, se už dostanou jen speleologové. Jeskyně pak pokračuje obrovskou chodbou a dalším dlouhým jezerem. Za ním čeká chodba pokrytá sintrovými jezírky a třpytivou krápníkovou výzdobou. Když na ni posvítíte, vrhá zlatavé odlesky. Podle těchto krápníků dostala jeskyně jméno – Zlatá kolébka.
Jezera se překonávají na nafukovacích člunech, menší stěny se vylezou klasicky bez jištění, ty obtížnější se jistí lanem. Najednou po 2 km lezení cesta končí. Stojíte na břehu jezera, do kterého teče podzemní potok a lemují ho kolmé stěny a strop. Když chcete postoupit dál, musíte se potápět.
Autor chtěl zachytit každého člena expedice – byla to jediná odměna za jejich namáhavou pomoc při fotografování.
Foto E. Janoušek.
Expedice Taurus 2013
Trvalo nám dva roky, než jsme sehnali potřebné kontakty a povolení. Na podzim 2013 jsme konečně vyrazili, tentokrát společně s tureckými kolegy.
Expedice byla hodně krátká, trvala jenom týden, zato byla úspěšná. Měli jsme štěstí, protože byl v jeskyni velmi nízký stav vody. Dostali jsme se na nejvzdálenější dosažené místo, dokonale zmapovali část za sifonem, našli novou chodbu s malou propastí a dokonce i natočili krátký televizní dokument.
Hlavně jsme ale připravili podmínky pro další expedici. V jeskyni totiž došlo od roku 1997 k výrazným změnám. Například místo, kde byl minule podzemní bivak, úplně zmizelo. Některé části jsme vůbec nepoznávali. Na konci jeskyně se pravděpodobně následkem zemětřesení zřítila celá část chodby.
Zlatá kolébka se stává posedlostí
Listopad 2014 a další expedice. Už když jsme k jeskyni mířili, tak jsme se báli, že uvnitř bude hodně vody. Čtrnáct dní před začátkem výpravy byly hlášeny ve sto padesát kilometrů vzdálené Antalii několikadenní přívalové deště. Obavy se potvrdily. Tam, kde bylo před rokem vyschlé koryto, tekla dravá horská řeka a ve vstupním jezeře byla hladina o metr a půl vyšší. V jeskyni to bylo ještě horší. Po první čtyřicetimetrové stěně, kterou jsme museli vylézt, burácel dravý vodopád. Všude kolem ze stropu pršelo, tolik vody tady nikdo z nás nepamatoval. Nevzdali jsme se, první lezecká dvojice stěnu i navzdory padající vodě zdolala. Nad ní je další jezero a i to bylo plné vody, ale to už nebyl tak velký problém.
Nafoukli jsme čluny a postupně překonali pět dalších jezer a kilometry chodeb až k prvnímu sifonu. Tam se zdálo být stejně vody jako loni.
Několik dalších dnů nám trvalo, než jsme sem nanosili potápěčské vybavení a než se první kolegové potopili, aby prozkoumali chodby za sifonem. Pak přišlo velké zklamání.
Za normálního stavu vody za sifonem bývají jezera. Ta se ale teď změnila v hluboké sifony. Dostat se přes ně k poslednímu známému místu bylo téměř nemožné a hlavně neúměrně nebezpečné. Dál to nešlo.
Kam dál v kolébce
Pokud proplavete 18 m hluboký a 100 m dlouhý sifon (zcela zatopená část chodby), dostanete se do úplně jiné jeskyně. Pořád má obrovské rozměry, ale je bez krápníkové výzdoby a celá je pokrytá kluzkým bahnem, takže pohyb je velice nebezpečný. Navíc hrozí při silných deštích zatopení celé chodby, o čemž svědčí bahno na stropě.
Když slezete 50metrovou stěnu, proplavete občasně zaplavovaný polosifon a překonáte další jezero, po dalších 2 km se dostanete k poslednímu známému místu v jeskyni. Tím je sifon, ve kterém se zatím nikdo nepotápěl. Důvodem je časová náročnost celé cesty. Zdatnému jeskynnímu potápěči totiž cesta sem trvá okolo 10 hodin, a to ještě musí myslet na cestu zpátky. Stává se, že z jeskyně vyleze po 24 hodinách bez spánku. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli na příští expedici postavit podzemní tábor v závěrečné části jeskyně a dál pokračovat odtamtud.
Kámen, ze kterého chtěl autor fotit, byl po vodou, což zachycení jeskyně ztěžovalo.
Foto E. Janoušek.
Náhradní program
Jedinou výhodou vysokého stavu vody bylo, že jsem měl najednou dostatek pomocníků na podzemní fotografování. Rozhodl jsem se, že vytvořím počítačovou virtuální prohlídku celé jeskyně, což bylo mnohem složitější, než se zdálo. Z každého prostoru jsem musel pořídit aspoň dvacet dobrých fotografií všemi směry a ty následně v počítači složit v jeden celek. Kdyby jeskyně byla osvětlena, tak by to nebyl takový problém. Ale tady byla absolutní tma, a tak jediným řešením byly rádiově odpalované silné blesky. Pomáhali mi je držet kolegové, které jsem posílal do vzdálených koutů jeskyně, na každý záběr jinam. Někdy jsme se museli dorozumívat i vysílačkami, jak jsou rozměry jeskyně obrovské. Dobrá fotografie se málokdy povedla napoprvé. Jedno místo jsme fotili dvě až tři hodiny. Udělal jsem okolo sta záběrů. Za jeden den jsme stihli maximálně tři místa. Byly ale dny, kdy se podařilo jen jedno.
Záhadné propasti
Než jsme oblast opustili, zkusili jsme ještě to, na co jsme při předchozích expedicích neměli čas. Na povrchu, kde podle naší mapy končí známá část jeskyně, jsme se rozhodli zapátrat po náhradních vstupech do jeskyně. Procházeli jsme oblast několik dní, ale žádnou skalní šachtu jsme nenašli. Až poslední den expedice nám místní pastevec ukázal tři nadějné propasti. V jedné z nich jsme se slanili do osmdesáti metrů a vypadá to, že bude mít pokračování. Jakou má opravdu hloubku, ukáže až další expedice.
Očima autora
Nejobtížnější ale bylo focení ve vstupním jezeře pod nejkrásnější, sintrovou stěnou. Odkládal jsem ho až na konec expedice. Správné místo odkud fotit jsem si vytipoval už před rokem, ale letos byl kámen, na který jsem chtěl postavit stativ, hluboko pod vodou. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo rozbít hráz jezera a nechat vodu aspoň zčásti odtéct. Nakonec jsem měl vodu „jenom“ po pás. Byl to zážitek, na který nezapomenu. Z vody jsem musel režírovat osm lidí s blesky, potápěče, lodě, k tomu fotit, a ještě se neutopit. Zvládli jsme to. Hlavně jsem chtěl, aby se každý člen expedice alespoň jednou objevil na fotkách virtuální prohlídky. Je to jejich jediná odměna za dny těžké práce.
