Posedlost Zlatou kolébkou

rozhovor s Evženem Janouškem

Jaroslav Kňap

(Noviny Prahy 12, říjen 2018; str.8; Praha 2018)

 

 

Kameraman na volné noze a speleolog Evžen Janoušek je spoluautorem půvabné knihy Altinbeşik – cesty ke Zlaté kolébce. Ta byla slavnostně pokřtěna letos v květnu ve Viničním domku za účasti významných hostů i celé řady přátel.

Autorské čtení Evžena Janouška z této pozoruhodné publikace spojené s promítáním se bude konat v Husově knihovně ve středu 17. října od 18 hodin.

Přestože je turecká jeskyně Altınbeşik vzdálenější než některá další turistická místa v regionu Antalya, její návštěva rozhodně není ztrátou času. Ba naopak. Tento tajuplný skalní svět, který se nachází na západním svahu údolí řeky Manavgat, Evžen Janoušek považuje za jeden z nejzajímavějších jeskynních systémů, které dosud navštívil.

 

 

Mám to štěstí, že mám opravdu tolerantní ženu, takže si plním své sny a některé plním společně s ní.

Nejprve byla speleologie, pak do toho přišlo focení a teprve potom jsem k tomu přidal pohyb, což je ta kamera.

Řekl bych, že všechno dohromady. Nejdříve to bylo uchvácení tím, jak je tato jeskyně nádherná. To bylo v roce 1989, kdy jsme tam byli poprvé. Vrátili jsme se domů po dvou měsících a tady byla revoluce. A pak jsme tam začali jezdit. Dosud jsem tam byl devětkrát. Podařilo se nám tam proplavat sifon (zatopená část chodby) a teď tu jeskyni objevujeme dál a dál. Vlastně zkoumáme celou oblast. A po pravdě řečeno, ještě tam máme objevování na několik životů. Jeskynní systém je natolik složitý, že jestli tam chcete postupovat dál, musíte propotápět několik sifonů, v podzemí si zbudovat bivak, přespat tam a pak pokračovat dál. Je velmi složité potápěče zásobovat stlačeným vzduchem a nezbytným materiálem, střídat lidi, kteří tam jsou, a dostat se ještě někam dál. Teď jsme skončili u dvou sifonů, které jsme zatím neproplavali. Aby to mělo smysl, sifon musí proplavat minimálně dva lidé – zkušení speleopotápěči, kteří by za sifonem měli objevovat další prostory. Musí je zmapovat, zdokumentovat je fotograficky nebo filmově. Takové experty je těžké sehnat a pak vůbec není jednoduché do podzemí dostat potřebný materiál. Je to náročné jak na logistiku, tak na lidi.

Jak kdy. Většinou tak osm až deset speleologů z Čech. Pak nám ještě pomáhají turečtí jeskyňáři.

To, že vám turecká strana někoho přidělí, se stalo nutností, což je logické. Někdy to jsou lidé úžasní, jindy jsou obyčejnou přítěží. Jdou se jen tak ze zvědavosti podívat do jeskyně. Ale my jsme zkušení, víme, jak se v podzemí pohybovat, neděláme školácké chyby, nezmatkujeme. Stává se, že přijde Turek, který vypadá, že to zvládne, ale skončí na prvním laně. Potom to není žádná posila.

Do jeskynního systému se snažíme nabourat z několika stran. Na poslední expedici jsme k tomu použili speciální radiomaják, který vysílá vlny procházející puklinami. Potápěčský tým umístí v podzemí vysílač a další tým hledá vycházející signál na povrchu. Většinou ho nacházíme v ústí propastí a těmi zkoušíme proniknout do samotného systému. Zatím se nám to nepodařilo.

Mám několik vrcholů. Práce v Turecku je systematická a má nějaké výsledky. Samozřejmě jsou ještě další lokality. Třeba Írán, kde jsem byl členem expedice, která objevila nejdelší jeskynní systém v soli. To jsou velmi dynamické jeskyně. Ale ještě dynamičtější jsou třeba jeskyně v ledovcích na Špicberkách, kde se proměny dějí velice rychle – třeba dvakrát do roka.

 

 

Oficiálně nikoli. Ale tamní jeskyňářská veřejnost naši snahu oceňuje. Takovou soustavnou práci tam zatím nikdo nedělal.

V podstatě si většinu věcí financujeme sami. Od sponzorů se nám podařilo získat několik velkých člunů, za což jsme opravdu vděční.

Kromě kamery fotoaparát Canon, asi tak pět výkonných blesků se směrným číslem 50, které dálkově odpaluji, a stabilní stativ. Focení a natáčení pod zemí má svoje zákonitosti.

Důležité je ochránit techniku před bahnem, kapající či tekoucí vodou a před solí. K tomuto účelu slouží speciální vodotěsné kufry, využívám i speciální bavlněné rukavice. Nejdůležitější je mít sehraný tým, který ví, kam se postavit, co a jak nasvítit. Je to náročné i na čas. Jestliže dělám virtuální prohlídku, tak jedno místo fotím i dvě, tři hodiny. V jeskyni jsem schopný nafotit maximálně dvě až tři místa za den.

Celkový výsledek vidím až doma v počítači. V podzemí vidím jenom jednotlivé fotky. Už se mi stalo, že jsem zapomněl vyfotografovat jeden výsek, a to je potom průšvih, protože jednotlivé obrázky pak nejde spojit.

Myslím si, že fotografie jsou stálejší než videozáznam, který vidí v určitý okamžik na televizní obrazovce třeba několik desítek či stovek tisíc lidí, ale za okamžik to už nikdo neví. Ale fotografie si můžete prohlížet znovu a znovu.

 

 

Evžen Janoušek (nar. 1961) pracuje převážně pro Českou televizi. Natáčel doma i v zahraničí s nejlepšími reportéry zpravodajství a dokumentaristy.

Jako speleolog se zúčastnil expedic do jeskyň v Itálii, Rumunsku, Bulharsku, na slovensko-maďarském pomezí a solných jeskyní v Íránu (expedice NAMAK). Je spoluorganizátorem expedic TAURUS 1989—2016 (turecká jeskyně Altınbeşik). Vloni dokumentoval ledovcové jeskyně na Špicberkách.

Natočil řadu dokumentů s tématem speleologie a uspořádal zatím šest samostatných fotografických výstav. V současné době vzniká profil Evžena Janouška pro televizní pořad Gejzír, který připravuje Iveta Toušlová.