Trafačka (základna ZO 1-05 Geospeleos)

 

Terénní stanice klubu Geospeleos stojící cca 700 m od Bubovic; foto Ivo Záruba, 3.prosince 2023.

 

 

Existence štíhlé budovy základny klubu Geospeleos se začala psát ve 30.letech 20.století, kdy bylo firmě „Nestomické továrny Solvayovy – Spolek pro chemickou a hutní výrobu a Solvay & Cie“ (veřejná obchodní společnost) vyhověno okresním úřadem Hořovice (dne 20.července 1930) užívat novou „skládku“ v katastru obce Bubovice. Dne 8.listopadu 1931 tato společnost zakoupila pozemky pro novou haldu od ing. Karla Kubíčka z Bubovic (20 ha, 70 arů, 55 m2) za 430.000 Kč. Z důvodu nutnosti zprovoznění haldového vrátku / škrabáku došlo v roce 1932 k výstavbě věžové trafostanice II, která byla oficiálně zkolaudována spolu s rozšířením úzkorozchodné trati na novou (tzv. Bubovickou) haldu, a také spolu s jejím škrabákem a dalšími zařízeními, dne 7.prosince 1932. Stavbu zrealizovala firma „Matěj Kučera, uř. oprávněný mistr zednický a tesařský, Úhonice u Prahy“, stejně jako tomu bylo v případě dalších staveb v nejbližším okolí (budova vrátku u haldy nebo 15 m vysoká dřevěná věž k ovládání vrátku) nebo okolí vzdálenějším (portál skladu trhavin v jižní části lomu). Elektrické vedení 22 kV sem bylo zavedeno od trafostanice I, o které bude ještě řeč. Trafostanice II byla koncipována jako koncová, obec Bubovice byla napojena až později (23.července 1947) ze severu od Loděnice. Je ale pravděpodobné, že provizorně tato trafostanice Bubovicím přeci jen posloužila, a to v roce 1942, kdy byla podle bubovické kroniky protažena elektrická linka ze Solvayových lomů do obce k výmlatné stanici, protože ve válečných dobách nebyl benzín do motorů vždy k dispozici.

 

 

Před zprovozněním v roce 1932 byl do objektu instalován transformátor o výkonu 25/50 kVA výrobce AEG, který sem byl přemístěn z trafostanice I. Inventura k prosinci 1944 ale uvádí toto vybavení objektu: trafo č.189427, r.1940, ČKD, 25/50 kVA, pravděpodobně tedy roku 1940 došlo k výměně zařízení při změně celkové koncepce elektrického rozvodu Solvayových lomů, tehdy v systému přibyla trafostanice III. Ze sdělení montánního historika Zdeňka Hrdiny ze Společnosti Barbora dále vyplývá, že v noci z 19. na 20.března 1944 vyhořela pohonná stanice haldovacího zařízení a ve válečné době nebylo možné sehnat náhradní pohon, halda u Bubovic byla proto opuštěna a nové haldování pokračovalo za budovou starého cechu (tj. dnešní tzv. Sedlecká halda za budovou expozice skanzenu Solvayovy lomy). Ještě v následujícím roce 1945 uvádí inventura uvnitř objektu vybavení, ale v roce 1953 je trafostanice vedena už jako zrušená. Zub času na sebe nenechal dlouho čekat.

 

 

V zápisu ze 3.výroční členské schůze Geospeleos ze dne 23.ledna 1982 se dovídáme, že byla vyslechnuta informace Josefa Slačíka o stavu jednání k získání terénní základny u Bubovic. Ohlas je pozitivní, jednání proto pokračují a „hospodářská smlouva o odevzdání majetku do trvalého užívání“ klubem uzavřená s ONV Beroun nabývá platnosti dne 1.listopadu 1982. Následující 4.výroční členská schůze dne 22.ledna 1983 tak vyslechne zprávu, že objekt trafostanice u Bubovic byl získán do trvalého užívání, a že adaptační práce začnou v roce 1983 a tak se i stane, hlavním hybatelem je Jiří Schwarzer. Pozdější tři kupní smlouvy zprostředkovaly převod pozemku a stavby do klubového vlastnictví.

 

 

Budova trafostanice je kamenná – k její výstavbě bylo roku 1932 užito místního vápence, stejně tak při její rekonstrukci v roce 1983. Obvodové stěny jsou neomítnuté, do roviny štípaný stavební kámen (pravděpodobně převážně dvorecko-prokopský vápenec) byl pečlivě skládán do podoby režného zdiva, což budovu odlišuje od většiny jiných věžových trafostanic. Odlišení lze spatřovat ještě ve větší robustnosti, její zastavěná plocha činí 15,28 m2, její obestavěný prostor je 116,92 m3 a výška budovy dosahuje 8,8 m. Dole u paty je mírně předsazen cca 1 m vysoký sokl, který je v jižní stěně přerušen vchodovými dveřmi – tento vstup do objektu je původní, zde bývalo trafo, a do výše ležících prostor bylo v době provozu možné se dostat pouze po pevně osazeném žebříku vnitřkem stavby (žebřík dochován). Dnes toto zajišťuje vnější schodiště z roku 1998 jdoucí na visutý pororoštový ochoz, odkud je prolomen vstup do středního patra. V západní stěně v úrovni podkroví se nachází původní trojdílné sdružené okno, kde za provozu bývaly deskové záslepky s porcelánovými průchodkami – tudy dovnitř přicházely vodiče primárního rozvodu od izolátorů upevněných na trnech ocelové konzoly, která je ve zdivu nad okny dodnes dochována. Stěna pod konzolou občas slouží jako speleo-trenažér pro možnost nácviku jednolanové techniky. Většina dalších otvorů v plášti je až z dob po adaptaci na základnu klubu. Budova je v současnosti kryta sedlovou střechou z pálených tašek – bobrovek, původně ale měla tvar polovalbového „dláta“; k dozdění štítů do úrovně hřebene v roce 1983 vedly dispoziční důvody. Základna obsahuje celkem 6 podlaží, resp. „podlažíček“ (za provozu byla ovšem podlaží pouze dvě).

 

 

Trafostanice II proměněná na terénní stanici Geospeleos; foto Jeroným Zapletal, cca 2012.

 

 

Odbočíme-li na chvíli o necelý kilometr dál do bývalého těžebního a provozního areálu, najdeme v dnešním jádru skanzenu Solvayovy lomy (v tzv. Severním lomu) dochovánu ještě věžovou trafostanici I, která byla postavena ve stejném architektonickém stylu již v roce 1925, a to firmou „stavitel František Tomiško, úř. aut. mistr zednický a architekt v Nučicích u Prahy“ – existuje i verze sídla firmy v Dušníkách u Prahy (dnes část Rudné); z pohledu trafostanice II jde zjevně o její „předobraz“. Ke stavbě byl v tomto případě použit také místní, ale převážně loděnický a slivenecký červenavý vápenec; trojdílná sdružená okna pro průstup primárního rozvodu do objektu jsou zde na severní i jižní straně; dochovány jsou obě ocelové konzoly pro přívod „primáru“ 22 kV i menší konzoly sekundárního rozvodu 0,4 kV včetně izolátorů na západní a východní straně objektu. Průlom dveří v patře a přiléhající lávka jsou i zde novodobější záležitostí. V přízemí byl umístěn již zmíněný transformátor o výkonu 25/50 kVA, AEG, v roce 1932 přemístěný do trafostanice II a nahrazený zařízením o výkonu 250 kVA (výrobce ČKD). Dnes, stejně jako v minulosti, kryje věžovitý objekt polovalbová střecha, vlastní krytinou ale původně byla pálená bobrovka (nyní cembritové šablony) – ano, takové zastřešení měla v době provozu i naše popisovaná trafostanice II, jak je patrné z fotografií R. Havlíka, J. Schwarzera i St. Vaněčka. Vnitřní technologická zařízení se ani v jedné budově nedochovala. Další podobné stavby se nacházejí v okolí (Vráž-Svatojánská, Svatý Jánek, Petzoldův lom u Srbska, Tobolka, Chrustenice), mají ale subtilnější podobu i úpravu vnějšího pláště (všechny jsou pravděpodobně zděny z cihel), řada dalších takových staveb již zanikla.

 

 

V jižní části Solvayových lomů nalezneme ještě vzhledově odlišnou trafostanici III vystavěnou roku 1940 ve funkcionalistickém stylu, k jejímuž projektu a stavbě byla tehdy vyzvána firma „Josef Kunc, architekt a stavitel, soudní znalec, Beroun“. Hmotově se jedná o dva k sobě nalícované, různě vysoké kvádry s jednotnou fasádou a jednotící úpravou v podobě břizolitové omítky se dvěma ozdobnými motivy blesku (na přední a zadní straně objektu). Obě hmoty jsou kryty plochými střechami ze železobetonu, od střední osy spádovanými k přední a zadní straně stavby, zbudovanými s přesahem přes vnější líc fasády, vlastní krytinou jsou bitumenové pásy. Zdivo budovy je cihelné, založené na nízkém kamenném soklu – použit byl opět místní deskovitý vápenec (pravděpodobně dvorecko-prokopský). V nižší, přízemní, severovýchodní části jsou dvě kobky, kam byly instalovány dva tranformátory o výkonu 10 a 320 kVA (menší napájel oblast kantýny a zázemí, větší pak těžební a dopravní technologie). Ostatní technická výbava bývala ve vyšší, patrové, jihozápadní části, do které se vstupuje samostatným vchodem od SZ. V jejím podstřeší byly ze všech čtyř stran prolomeny trojice technologických oken pro průchod primárního rozvodu 22 kV, využit byl patrně ale jen směr od SV, neboli od trafostanice I; nad okénky se také na této straně dochovaly konzoly i s izolátory. Obě části ani kobky navzájem nebyly nikdy průchozí, spojení bylo zprostředkováno formou technologických kanálů. Téměř totožná stavba s mírně odlišným členěním fasády a bez blesků stojí v Tomáškově lomu u Srbska.

 

 

Připravil Michal Kolčava a Zdeněk Hrdina.