V neděli 8. listopadu 2020 nás nečekaně opustil kamarád, jeskyňář a hlavně výborný člověk doc. RNDr. Jaroslav Kadlec, Dr. S Jardou jsem prožil významnou část svého života, a proto si dovoluji připojit krátkou vzpomínku.
Jarda Kadlec byl jedním z nejbáječnějších lidí, které jsem ve svém životě poznal. Svou opravdovostí, čestností a stáním si za svým slovem by mohl s úspěchem soupeřit i s Mirkem Dušínem. Tak ho zná ale asi spousta z těch, kteří se s ním potkali.
Své dětství a jinošství Jarda prožil v rodných Voticích. Já jsem se s ním seznámil na internátním pokoji na Svaté Hoře v Příbrami. Bylo to den před zahájením školního roku 1976 a oba jsme nastupovali svá studia geologie na průmyslovce v Příbrami. Po celé čtyři následující roky jsme spolu seděli v jedné lavici a prožívali všechny trable a slasti studentského života daleko od domova. Náš týden začínal v neděli v pět odpoledne, kdy nám oběma přijížděl autobus z domovů na příbramské náměstí. Cestou na intr jsme se pravidelně stavovali v některé z příbramských hospod a vždy bylo o čem diskutovat. Také na to padla často větší část našeho kapesného.
Už v Příbrami jsme začali pokukovat po jeskyních. Vždyť na škole mezi našimi mazáky bylo několik kluků, co jezdili o víkendech do jeskyní Na Zlatém koni u Koněprus. V Příbrami také žila známá jeskyňářská dvojka Bufalo s Kalíškem a poprvé jsme zaslechli jméno Saša Komaško. Dokonce byly snahy o pravidelné jeskyňářské tréninky v naší školní tělocvičně, ty ale neměly dlouhého trvání. Naše výpravy do podzemí se tenkrát prolínaly s vandry a sběrem minerálů či zkamenělin.
Po matuře skončila naše společná studia. Zatímco Jarda šel rovnou studovat geologii na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, já jsem měl nucenou roční přestávku, kterou jsem trávil na Ústředním ústavu geologickém. To posunulo naše jeskyňaření na vyšší úroveň. V ÚÚG jsem se seznámil s Lýsou a Pítrsem Hradeckým, kteří se zrovna připravovali na druhou expedici do Ekvádoru. To byl již jen malý krůček, a byli jsme s Jardou členy čerstvě založené České speleologické společnosti, a to její základní organizace Geospeleos. Toho samého Geospeleosu, kde se stal Jarda v roce 1989 předsedou, a byl jím po celý zbytek života. Jarda byl od začátku klubovou činností nadšen. Vybavuji si, jak po naší první výročce v hostinci U Hulanů byl unesen diapozitivy, které promítal Standa Kácha z jejich zimního přechodu Roháčů. Se zářícíma očima mně tehdy říkal: „To jsem si přál vždycky dělat“. A tak začala Jardova jeskyňářská kariéra. Začala studiem tektoniky Zlatého koně a přes akce v Českém a Moravském krasu postupoval na Slovensko, kde byl součástí týmu prozkoumávajícího a dokumentujícího tehdy čerstvě objevenou jeskyni Mrtvých netopýrů v Nízkých Tatrách. Zároveň se naše republika stávala pro jeho jeskyňařinu moc malou, a tak přišly na řadu krasové oblasti v Rumunsku a Slovinsku. Díky kontaktům Tondy Jančaříka a jeho mezinárodním symposiím „Nové směry ve speleologii“ jsme mohli poprvé vycestovat i do „kapitalistické“ ciziny. Jednalo se o pozvání speleologické skupiny CAI z Avellina v Itálii. V rámci této akce se Jarda účastnil i sestupu do propasťovité jeskyně Antro del Corchia, která svou hloubkou 1210 m byla tehdy asi desátou nejhlubší jeskyní na světě. Následovala řada speleologických výprav po celé Evropě, která vyvrcholila sedmitýdenní expedicí do jeskyní v Turecku v roce 1989. Jarda napsal za dobu studia celou řadu odborných a cestopisných článků týkajících se speleologické činnosti a krasu.
Jarda ale nikdy nebyl člověkem, který by se upnul zaslepeně na jedinou věc. Dokázal si užívat života v celé jeho rozmanitosti. Jezdil do hor, hrál na harmoniku a rád něco kutil. Když jsme se na začátku jeho druháku setkali na bramborové brigádě, odvlekl mě stranou k malému rybníčku, kde se na hrázi koupaly nějaké holky. Jednu z nich mi ukázal se slovy: „Ta by stála za hřích“. Byla to Renata, Jardova pozdější celoživotní partnerka a žena. Ještě před koncem brigády spolu chodili a dnes spolu mají již dospělé dcerky Báru a Vendulku.
Po ukončení školy s doktorátem přírodních věd se Jarda začal naplno věnovat vědecké činnosti, do které dokázal vždy zapojit jeskyně, které měl tak rád. Začal pracovat jako kvartérní geolog na Ústředním ústavu geologickém (dnes Česká geologická služba). Začal se věnovat jeskynním sedimentům a jejich výzkum zaměřil i na datování s použitím paleomagnetických měření. Postgraduální doktorandské studium ho přivedlo i do Moravského krasu, kde významně přispěl k poznání geneze střední části Moravského krasu. Vědeckou činnost rozvinul hlavně v paleomagnetickém oddělení Geologického ústavu Akademie věd České republiky, ze kterého v roce 2014 přešel do Geofyzikálního ústavu AV ČR. Jeho lektorská činnost na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy nakonec vyvrcholila habilitační prací a získáním docentury. Jardovy vědecké úspěchy, zahraniční odborné stáže a pobyty včetně seznamu vydaných prací již nejsou cílem mého vzpomínání, ani bych nebyl schopen je fundovaně prezentovat. Jen silně cítím, že nás opustil vzácný člověk, kamarád, který nikdy neměl mobil, a se kterým jsme si říkali Starý Chřestýši. Bude mi chybět.
Ondřej Jäger
ZO ČSS 1-05 Geospeleos
