Íránský deník    2.část

Expedice Namak 2004

sepsal Michal Kolčava, tak jak to viděl

tento deník nepostihuje veškeré dění expedice a není vědecky zaměřen !

co předcházelo v minulé části ?

- překvapivý chaos v teheránských ulicích

- cesta na ostrov Qešm v Perském zálivu a solný peň Namakdán

- marné pokusy o propojení Třech naháčů s Horním vchodem

- solankové koupele v trochu morbidních lázních

- rabování jeskyní a smrt za oblečky, jak je to možné ?

- průzkumné výpravy na sever za krasovým dobrodružstvím

- temperamentní mraveniště Bandar Abbás, čili návrat na pevninu

** pátek / 30.leden 2004   ***   džom‘e / 10.bahman (11.) 1382 **

někdo na Hormoz - někdo na Gačín

            Za ranního pařáku opouštíme prostory hotýlku. Lukáš, Michal a Azadí mají namířeno na solné pně při pobřeží: Gačín a Chamír. Jejich zamýšlený mineralogický a speleologický průzkum však nepřinese očekávané výsledky, naopak - pně jsou z těchto hledisek spíše „mrtvé“.

            My ostatní odcházíme pobřežní ulicí za vydatného pokřiku místních obyvatel (nejčastěji „Hallo mister!“). V přístavu se pustili do oprav, no bylo to už potřeba. Zdá se, že dnešní odjezd „neckama“ nebude jednoduchý. Sice poměrně hbitě vyplouváme, ale jen na konec hráze, kde lodník zastavuje protijedoucí loďku a na moři nás nutí přeložit sebe a bágly z „necek“ do „necek“.

            Jsme vráceni zpět. Už to vypadá, že pojedeme jiným člunem, ale opět nás nutí k přelezení a přeskládání do dalších „necek“. Konečně odjíždíme. Čeká nás 18 kilometrů po klidném zálivu. Moře je tu mělké, místy z vody čouhají dokonce jakési kmeny, či co. Kromě místních s námi cestuje geolog z Teheránu (jak zjišťujeme) se dvěma malými kluky. Jak se později ukáže, seznámení s ním je pro obě strany celkem přínosné.

            Dojíždíme na Hormoz. Ostrov září relativním klidem a jediná obec, která tu je, je taková vesnická pohoda po íránsku. Na špici vybíhající do moře jsou vidět rozvaliny pevnosti a od nich se táhnou nízké „bezstřechové“ domky, většinou hlína-beton. Sem tam badgir (věžovitá stavba sloužící ke klimatizaci domků v letních pařácích) či nehezký plechový vodojem. U hřbitova - velmi nezávazného - prodávají děcka škeble zavinutců, jsou nádherné a my si je nekupujeme, neb nám přijdou drahé, ale nejsou:

10 tisíc rijálů = 31,⁵⁰ korun.

            Zjišťujeme, že nemáme potřebné papíry ze šírázské univerzity a těžko se tak budeme prokazovat v místě zamýšleném k ubytování, kdo jsme a proč jsme tady. V tuto chvíli nám pomáhá onen geolog z „necek“. Stopuje korbičku a již jedeme přes vesnici do ubytovny při lomovém provozu. Geolog ví, co komu kde má říci. Zda je však pravda, co říká, je pro něj kapánek vedlejší. Jsme tedy přivítáni díky malé lži o naší pomoci při bamském neštěstí. Marně geologovi vysvětlujeme, že lež má krátké nohy. Brutus však tvrdí, že peníze jsou taky pomoc a ty jsme poslali, tak o co jde. Takže nakonec bydlíme.

            S geologem jedeme na exkurzi do lomu na červené hematitové hlinky na jižní straně ostrova. Těšíme se na íránskou technologii těžby. Ten lišák geolog však přijel se synky na šutry, takže pouze z auta ukazuje: „Tohle je lom“ a jede se dál.

            Brutus ví, kde je naleziště apatitů, a přebírá velení. Geolog je nadšený Brutovými znalostmi. Obcházíme tedy celý ostrov.

            Ostrov o rozloze 8 x 8 km je vlastně solným pněm čouhajícím z moře. Má nádherně barevný terén, červené srázy, černé blyštivé hematitové písky, šedivé či pruhované solné jehly a bílé štíty ryolitů. Nejvyšší bod je 186 m n.m. (pro porovnání ostrov Qešm má nejvyšší bod 398 m). Povrch je téměř bez vegetace, tu a tam se krčí oschlá akácie.

            Apatitů nacházíme spousty. Místy jeho drobné krystalky tvoří žlutozelené písčité plochy. Jdeme dál po vachrlaté silničce kolem ostrova do prostoru největší hormozské jeskyně Dánešdžú, (čili Studentská, objevena našima na minulých akcích). U jeskyně Portál sbíráme osmistěny fluoritů, které tu tvoří čepičky zemních pyramidek. Čas se nachýlil, v Íránu to slunce pobíhá nějak rychleji, a my zase spěcháme. Na pobřežních pláních pobíhají áhú - gazely (antilopy) a my pospícháme po prašné komunikaci západního pobřeží k přístavu. Jsme poněkud upajdaní, zejména synci. Do

přístavu dorážíme včas a tak se noví přátelé v klidu dostanou zpět na pevninu.

            Stmívá se, je nutno zavolat Afšínovi, který sem měl za námi dnes přijet a nepřijel. Pak jdeme do hamburgrárny, čili žrádelny. Po nákupu potravin a holo-ovoce se vracíme do těžařské ubytovny; ostrov jsme obešli - kruh se uzavřel. Spíme na zemi v malé místnosti s koupelnou v nízké přízemní budově.

** sobota / 31.leden 2004   ***   šambe / 11.bahman (11.) 1382 **

peň Hormoz - jeskyně Fátima

            Dnes brzo ráno jdeme k jeskyni Za ubytovnou I. Brutus a Geršloň pokračují dále do centra ostrova na kontrolu kolíků. Ty jsou zavrtané v soli od minulé akce a Brut na nich zkoumá, kolik že soli bylo deštěm rozpuštěno a odplaveno.

            S Ondrou a Martinem mapujeme jeskyni, kterou přejmenováváme na Fátimu, aby nám práce šla lépe od ruky.

            Jeskyně je rozložena pod solným hřebenem mezi Malým poljem, kde je ponorový portál, a pobřežní plání, kde je vývěr, kterým jsme vstoupili dovnitř. Je protékána pouze za větších srážkových událostí. Pouštíme se do díla. Náš polygon brzy dosahuje délky 660 m, neprolezli jsme však do ponoru Malého polje. Jeskyně má mnoho vyzdobených síní a úseky, kde je nutné se plazit.

            Také je tu přítomno nespočet čilých netopýrů a není tu takové vedro jako v Namakdán Highway (Jeskyně Tří naháčů), naštěstí. Uf ! Mapovací práce nám trvají do 16.hodiny.

            Po práci se narychlo vydáváme přes solný hřeben do Malého polje mrknout se na situaci kolem ponoru. Kousek od vchodu nacházím na zemi skvělý kousek krystalů hematitu. Na bedlivé hledání dalších však není čas, neboť chceme doběhnout do polje ještě za světla, což se daří.

            Malé polje je prosolená „placka“ obstoupená hradbou solných hřebenů a štítů. Kolem plochy je několik vstupů do podzemí. Jukáme tedy do vývěrové jeskyně Za ubytovnou II, která valí z Malého polje na opačnou stranu než Fátima. Myšlenka na zmapování obou jeskyní za jeden den, jak je vidno, nevychází. Budeme pokračovat zítra.

            A co Zdéňa? Ten dnes celý den hlídal výškoměr v prostoru ubytovny a zapisoval důležité údaje. Ale zítra již bude moci do terénu.

            Večer máme sraz s Brutem a Milanem v hamburgrárně. Cestou tam se seznamujeme s místním šerifem, usměvavým vousáčem v uniformě, který zjevně dává přednost dobrému jídlu před honičkou za lupičem. Vstupujeme do žrádelny (takovej bufet). Je tu příjemné posezení po celkem náročných akcích. Velké hamburgery jsou mňam, mňam. Skutečně mňam je také program státní televize s vojenskými reklamami na válku a ještě lepšími reklamními klipy na duchovní režim. :-( Sledování televize a pojídání hamburgerů, asi je to všude stejné, i v Íránu.

            Jsme opět na ubytovně. Náladu z výborné sprchy v koupelně kazí naštvaný závodní, který bydlí za vetchou stěnou. Ráno to tu prý musíme vyklidit, neboť přijede německá výprava. Ale skutečnost je asi ta, že tu od začátku řveme jako paviáni a jim to začalo vadit (slušně řečeno). Samozřejmě žádní Němci nepřijeli.

** neděle / 1.únor 2004   ***   jek-šambe / 12.bahman (11.) 1382 **

peň Hormoz - jeskyně Leila

            Jdeme fotit a filmovat na Fátimu (tým: Zdéňa, Martin, Ondra, Mayk). Zdéňa proplazuje závěrečný úsek z jeskyně do Malého polje. My jsme se zde včera smířili s tím, že vidíme světlo. Takže teď už to máme prolezlé komplet.

            Pak přecházíme do Malého polje a mapujeme větší část jeskyně Za ubytovnou II, kterou křtíme poetičtěji Leila. Mapujeme prostory až po Střapaté dómy. Vyčerpaní (hlavně já - kreslič ten tvrdý chleba má) jdeme zpět k lomovému zázemí, kde vyzvedáváme batohy z kanclu a vyrábíme provizorní bivak na terase další zchátralé budovy (zemětřesení v minulosti, či co).

            Brutus s Milanem stále nepřicházejí. Dnes opět vyrazili kamsi za obzor na kolíky. Místo nich však přichází stařík s turbanem, říkáme mu důvěrně mušlička; má v ruce škeble a nějak se mu nelíbíme. Nevrle huhňá. Nebo nás zve na oslavu desetidenních svátků 25.výročí islámské revoluce (1979), které dnes propukli? Těžko říct. Po delší době odchází. A my se raději budeme tvářit mnohem nenápadněji než před tím.

            Vegetíme na betonu s výhledem přes zátoku zálivu na městečko Hormoz, vlastně v tomto místě je to spíše Hormozský průliv. Je odtamtud slyšet oslava, souvisle znějí modlitby a zpěvy muezínů, všude vlajky, ze školy hučí odbojné zpěvy sborů (školáků nebo vojáků?). Zvukový kolorit vhodně dotváří šplouchání moře za osamělým člunem. Pěknej výhled ze spacáku.

** pondělí / 2.únor 2004   ***   do-šambe / 13.bahman (11.) 1382 **

peň Hormoz - Leila a moře

         Kameru má dnes sebou Brutus s Milanem, kteří se nakonec včera pozdě v noci přece jen vrátili z pustiny na náš příjemně zabydlený beton. Milan šel trochu nakřivo, za to Brutus je stále svěží, nejí, nepije, asi je to mimozemšťan, nebo ho drží při životě ty kolíky?

            Nakonec se tu spalo dobře a ani muezíni příliš nevyrušovali:-) Nutno podotknout, že i když jsme byli mistrem závodním doslova vyhozeni na dlažbu, zase jsme se tak dostali mnohem blíže islámské atmosféře:-)

            Ve stejné sestavě dnes jdeme domapovat a nafotit Leilu, která je rozložena pod dalším solným hřbetem (od Malého polje směrem do centra ostrova, tedy na jih od Fátimy). Také mapujeme Náhradní ponor, krátkou jeskyni s aktívkem, který odvádí vodu z Leily a „placky“ Malého polje směrem kamsi k moři.

            Po akci jdeme k moři i my. Vidíme tu malou mešitku s palmami a opodál z vody tyčící se ryolitovou horu (moc fotogenické - škoda, že se mi odtud nedochovaly žádné fotky, ale o tom až ve třetím dílu).

            Stmívá se a ve vlnách pereme jeskynní vybavení, také hledáme nějaké zbytky mořských tvorů. Kromě torza želvy nacházíme jedovatého vodního hada vlnožila, je podobně jako ta želva pošlý, naštěstí. Kolem objíždějí rybářské čluny. Na koupání to příliš není, sem tam zavane studenější vzduch. Do tmy již zbývá málo času.

            Při návratu procházíme kolem jakési drtírny, co by součásti lomového provozu. A náhle nás kdosi zve na čaj (divné v lomu, že?) do takové malé budky s jednou postelí a jedním vařičem. A vida, dva Afghánci od Kábulu a jeden Peršan. Dobrý čaj (oni ho cedí přes kostku cukru, jež si dají mezi zuby - brr!). Kreslíme vzájemně mapky států z nichž jsme, oni však vše píší ve svých znacích, ach jo. Vyměňujeme si adresy. Takže až v létě navštíví Ondru tlupa Afghánců, víme odkud přicházejí :-)

            Vracíme se na „naší“ terasu, kde budeme opět spát. K jídlu spořádáváme dobré jogurty (persky mast), které Zdéňa koupil kdesi ve večerních uličkách Hormozu. Nadchází poslední noc na ostrově na naší akci. Netušíme, že druhý tým, který nenalezl žádné zajímavé lokality na Gačínu a Chamíru, se přesunul na Hormoz a tady nás marně hledal, ale jenom chvíli.

** úterý / 3.únor 2004   ***   se-šambe / 14.bahman (11.) 1382 **

přesun do Bandar Abbásu a dále do vnitrozemí

            Balíme věci v našem improvizovaném bivaku na terase. Následně odjíždíme od lomové budovy na korbičce a řidič souhlasí s drobnou projížďkou po městečku. Vidíme a natáčíme rybářské nábřeží, rybí trhy, rozbořenou pevnost ze 16.století (postavena Portugalci) a nakonec přijíždíme do přístavu.

            Je tu příjemně a tentokrát kultivovanými „neckami“ s patrně výše postavenými občany odjíždíme zpět do Bandar Abbásu. Přemísťujeme se opět do „našeho“ hotýlku; hallo mister thank you! zase otravujou :-)

            Druhá skupina tu ještě není, má několikahodinové zpoždění, co se asi děje? Přebalujeme tedy věci a připravujeme se na cestu do Šírázu. Druhá skupina přichází (naštěstí); byli na Hormozu, ale nenašli nás u Jeskyně Dračího dechu, kde jsme měli teoreticky tábořit. Našli však spoustu židovských hvězd - netypických srostlic dolomitu.

                        Počítám polygony až se z kalkulačky kouří. Zvolna se setmělo a v ulicích se rozblikaly nevkusné neony. Odjíždíme ve dvou korbičkách temperamentním městem na autobusové stanoviště. To, že tam propukne hádka o prachy s taxikářem, ještě netušíme. Chce nás pěkně natáhnout, prevít.

            Na nádraží panuje naprostý chaos, nikde cedule, nikde nástupiště, nikde řád, natož jízdní. Jen plocha, autobusy a lidi, a lákači do svých vozů, zkrátka autobusové tržiště. Máme lístky do lepšího stroje, ale nakonec nás umísťují do jakési plečky. Jeho řidič musí každou chvíli zastavovat a něco někam dolévat.

            Po sedmé večer se bus dává do pohybu, čeká nás noční přejezd do Šírázu. V autobuse je televize, v níž dávají pohádku, ale všechny její postavy jsou podivné příšery, bejt dítě schovám se hluboko pod sedačku a ani nedutám. To jsou teda večerníčky! Kromě řidiče je ve voze další personál, který podává pití, vonědlem se snaží provonět autobus a některé členy naší expedice přesvědčuje, aby se raději obuli.

            Jedeme ven z města po víceproudé obousměrné silnici a nejen kamioňáci se s tím nemažou. Tu a tam stojí vrak, hned za městem je zácpa, kdesi před námi je bouračka, něco hoří, nikdo to nehasí. Dojíždíme k jakési celnici, musíme ven a po nejasné prohlídce zase dovnitř. Cesta měsícem přisvětlenými horami (keřovitá pustina) je zajímavá, ale chce se mi spát, škoda.

            Provoz je velmi silný a silnice se zúžila, v horách je dosti odvážná. Ani tunely nejsou široké a jsou obousměrné, bezpečnost asi nic moc. Zase zastávka, tentokrát „motorest“. Všichni ven, najíst, vyčůrat, dolít a odjezd. Na další stanici mě vytahují ven, něco furt chtějí vědět, nakonec jim musí stačit, že jsem z ČR. Víc ze mě nedostanou. Jedeme přes města Dáráb a Fasá a kolem slaného bezodtokového jezera Maharlu. Konečně svítá.

** středa / 4.únor 2004   ***   čár-šambe / 15.bahman (11.) 1382 **

Šíráz

Cesta autobusem končí kolem sedmé ráno; přijíždíme za světla do Šírázu a vítají nás paneláky, vzhledem připomínající podobně „dobře“ řešené sídliště Černý Most I v Praze. Přeci jen je tu menší rozdíl - úhledně vysázené palmy v okolí, konkurence Rajské zahrady. V autobusovém terminálu si dáváme polévku áš (zelená hustá z luštěnin a zeleniny) a rádi se setkáváme s Násirem. Pod stromy ověšenými mandarinkami se cpeme do 3 taxíků a jedeme do univerzitního hotelu - celkem nóbl, to si snad ani nezasloužíme. Oběd - praní - deratizace. Organizátoři expedice jdou k profesoru Zaremu na kobereček, ale v dobrém.

            Společně s Ondrou, Milanem a Martinem tedy jdeme na zdejší bazar, máme již řádnou průpravu z Teheránu a těšíme se, jaké to bude zde. Prohlížíme různé hedvábné textilie a ochutnáváme medo-ořechové jakoby-koláče.

            Nedaleko od bázáru je čtvercová citadela s válcovými věžemi v nárožích, jedna z nich je dost odvážně nakloněná. Uvnitř je prý nepříliš zajímavé muzeum. Nedalekou oblast mešit navštěvujeme pouze okrajově; je tu příliš moc lidí a chaos. Přesto musím konstatovat, že po Teheránu a Bandar Abbásu se Šíráz tváří zatím nejseriózněji. V ulicích je převážně uklizeno a domy jsou architektonicky pohlednější, jsou patrové s vyšší četností obchodů než u nás. I zákoutí mimo hlavní třídy jsou pěkný. Samozřejmě, že je tu k vidění i dům s porušenou nosnou zdí a prasklým překladem, kde se normálně prodává. Hmm.

            Potkáváme krám s moc dobrými perníčky. Ondra chce koupit 4 kusy, ale oni jsou zde zvyklí na kilogramy a tak jich dostává podstatně více - 4 kila, no aspoň se pořádně nacpeme. S plnými teřichy vzpomínáme na „marsovské“ příděly na Namakdánu. Obchůdky jsou narvané ukázkovými grepy, pomeranči a granátovými jabky, co do velikosti i chuti. Mňam.

            V půl páté máme sraz v hotelu a řešíme další plány. Večer pak jdeme do žluté hamburgrárny - žrádelny na jedné z hlavní tříd centra, já se pak vracím kreslit mapu Fátimy na hotel, většina jde k citadele na šíšu.

** čtvrtek / 5.únor 2004   ***   pandž-šambe / 16.bahman (11.) 1382 **

Persepolis a okolí - příjemný výlet

            Za tání sněhu v horách (až 3000 m n.m.), kterými je Šíráz obklopen, protéká centrem řeka. Teď je to ovšem pouze říčka tak trochu zasviněná odpadkama, které pozvolna odplouvají za město do jezera Maharlu. Ráno jedeme na návštěvu Muzea a sbírek Šírázské univerzity. Nepříliš setříděné exponáty, ale pěkné, asi si toho celkem váží. Je tu také sbírka techniky se starými i novými foťáky či televizemi. Co je překvapivé, je vystavování děcek naložených do nálevu, či zvířátka, která nenarostla, tak jak by měla. Pět nohou, dvě hlavy, více ocasů. Konečně vidím unikátní kozičku - třívočáka.

            Cestou z muzea na oběd do hotelu se stavujeme v různých obchodech a nakupujeme zásoby na akci na poslední solný peň naší výpravy - na Džahání. Kupujeme ovoce a cibuli, konzervy a nové kanystry. Také tu mají suvenýry a tak přišel pravý čas napsat nějaké pohlednice domů (do ČR šly více jak měsíc). Cesta probíhá univerzitním mikrobusem. Kromě Násira a Afšína je tu s námi také jistý íránský speleolog. V mezičasech pochopitelně kreslím Fátimu, jak jinak.

            Odpoledne vyrážíme s Afšínem do Persepoli (Tacht-e Džamšíd).

            Navštěvujeme kolosální zbytky starověkých paláců a také exteriéry dvou hrobek (vlevo ležel Artaxerxes II, vpravo Artaxerxes III). Veliké město s královskými paláci založil Dareos I zhruba 500 let př.n.l. Ani ne 200 let na to ho však vypálil Alexander Veliký, neboť peršáci zase vypálili Athény. Zub za zub.

            Dnes je fajn, že tu prakticky nikdo není a je možné se nerušeně procházet mezi prastarými sloupy a fotit všemožnou atmosféru. Mocný výstřel z nedaleka přerušuje rozjímání a ukazuje všudypřítomnost vojenského smýšlení.

            Nasyceni památkou se v rámci setmění jedeme podívat ještě na jednu - Naqš-e Rostam. Jde o pískovcovou (asi) skálu, do níž jsou vytesány 4 velké členité portály hrobek perských králů (zleva: Dareos I, Artaxerxes I, Xerxes I, Dareos II). Jsou ve stěně, nedá se k nim dostat.

            V okolí jsou různé reliéfy a na ploše před hrobkami stojí hranolovitá stavba z období Zarathuštrovy vlády hluboko před naším letopočtem.

            Nastala noc a my se musíme vrátit zpět do Šírázu, po holodálnici je to zhruba 70 kilometrů.

            V univerzitním hotelu propuká naše společná večeře s Násirem - sultán kebab - a je to také taková rozlučka s Milanem, který zítra jede do Teheránu a odtamtud do ČR.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI       

příště:

- cesta na solný peň Džahání

- v kraji štírů, dikobrazů, leopardů a oslů

- budou odhaleny zatuchlé hlubiny Kozí díry?

- toulky prosluněnými kaňony divokého východu

- objev velkých jeskyní s vodopády po rudicku

- ozbrojené přepadení po íránsku

- hořící overal a utajený přesun po lišácku

- Fírúz Ábád, město s chytrými i nechytrými lidmi

- cizinci bez pasů osvobozeni profesorem v mikrobusu

- příjemné šírázské zevlování

- místo Prahy Teherán, neboli pět dní v Teheránu

- metrem do Šahr-e Rej, aneb poznáváme město

fotografie z města Šíráz pořídil kolega Ondra Jäger,

fotografii hematitu pak David Kaifoš na špalku

v Solvayových lomech,

autorem pohlednice je fotograf Afšín Bachtiar

(není to ten náš Afšín),

a tak podobně...

děkuji

Mayk