Íránský deník      4.část

závěr Expedice Namak 2004

sepsal Michal Kolčava, tak jak to viděl

tento deník nepostihuje veškeré dění expedice a není vědecky zaměřen !

co předcházelo v minulých částech ?

- 18.1.2004 šťastný let Praha - Moskva - Teherán

- v 1.části jsme přelétli na pobřeží Perského zálivu a přeplovali

  na ostrov Qešm s prožraným solným tělesem Namakdán

- ve 2.části byly naše stopy vtištěny do slaného povrchu ostrova

  Hormoz; navštívili jsme také město Šíráz a trosky Persepolis

- ve 3.části jsme bádali v solné hoře Džahání v pohoří Zagros,

  avšak ozbrojené přepadení změnilo naše plány; po ohlášení aktu

  na policii bylo vysláno do hor komando, které naviguje Brutus .....

** čtvrtek / 12.únor 2004   ***   pandž-šambe / 23.bahman (11.) 1382 **

děkujeme doktore, čili z Fírúz Ábádu do Šírázu

            Večeře s dozajista věhlasným fírúzábádským učitelem byla za námi (mňam) a my jsme šli nočním městem k našemu přechodnému nocležišti. Přemýšleli jsme, co asi dělá hrdinná výprava za ukradeným majetkem. Avšak hned, co jsme dorazili do školy, koho nevidíme? Brutus! Ha, (!) neohrožené komando vzdalo cestu na peň, srabi:‑))

            Je ráno, probouzíme se ve štole, pardon ve škole. Přichází učitel a brzy nato jdeme do areálu vojenské posádky k dalšímu řešení našeho případu. V útvaru samém je cítit síla, opakují se stále tytéž otázky. Z chapadel prozelenalého organismu nás vysvobozuje až profesor Záre. Sledujeme, jak tento usměvavý hrošík trůní na prvním sedadle univerzitního mikrobusu, který vjíždí do ozbrojenci střežené brány. Hurá! Z veřejné telefonovny voláme na náš konzulát. Když tady chce člověk telefonovat musí najít takovéto zařízení, u pultíku zaplatit a v kukani počkat až se jim to podaří spojit, jako kdysi u nás, za hlubokého bolševika. Hlas ve sluchátku tvrdí: Nové pasy nebudou problém, sežeňte co nejvíce papírů s razítky, jakých to nejde přesně specifikovat. Tak uvidíme.

            Odjíždíme mikrobusem do Šírázu, svítí slunce a náš kolektiv zachvátila prudší konfrontace na odborná témata. V Šírázu nejprve zastavujeme u úřadu cizinecké policie, kde ohlašujeme situaci a žádáme o pomoc při získání nových pasů a víz. Znám mnoho příjemnějších situací. Šíráz je správní město provincie Fárs, ve které leží i hora Džahání, zde nám tedy určitě pomůžou. A vypadá to, že ano; na vše se s úsměvem vyptávají, také proč jsme se neohlásili před tím než jsme tam jeli (to byla největší legrace) a další a další byrokratismy. Budou to řešit, máme přijít opět pozítří, připraví nám dokumenty pro teheránské úřady. A je to.

            Jízdu končíme v malé uličce ve vilové čtvrti severně od usychající řeky, kousek od svahů suchopárných hor, ve kterých je město schováno. Ve vile reprezentativního charakteru budeme nyní bydlet. Na stromě na dvorku visí mandarinky. Po letmém zabydlení jdeme s profesorem do žrádelny na skvostně velké hamburgery íránského typu.

            Opět sedíme ve vile a tu přichází náš starý známý Násir, vida ho, a vítězně mává krabicí prášku na praní. Je to jasné, aby nás civilizace přijala, musíme se vyprat. Je tu od toho pračka a koupelna.

            Společně s Michalem a Násirem pak jedeme pro věci, které jsme před cestou na Džahání důmyslně ukryly na univerzitě. Afšín nás dva potom veze do ulice, kde jsou kumulovány fotografické ateliéry. Na nový pas nové fotky! Zbytek večera se odehrává ve smyslu procházení se městem, po bazáru a konzumace nesčetných pochoutek místních rychlých občerstvení. A ani žádná zdravotní příhoda se neudála, kupodivu. Lahodná sprcha před spaním je příjemnou tečkou za méně příjemným dnem.

íráníček: štola ráh-rou-e zír-zamíní;  zelený sabz;  hroch kargadan;  špulka píčak;  páchnout bú-je zohm dádan,  jeskyně ghár

** pátek / 13.únor 2004   ***   džom’e / 24.bahman (11.) 1382 **

Šíráz - den volna

            Ne každá mandarinka ze stromu utržená musí být dobrá. Ta, co jsem snědl, byla dost příšerná, asi křížená s grepem a citronem a kdo ví s čím ještě. Dnes je pátek, v Íránu svátek. K snídani máme nan s mrkvovým džemem.

            Budeme se potloukat ulicemi města. Nepředstavujme si žádné velké činžáky jako na Vinohradech, ale tak jednopatrové, někdy dvoupatrové domy, jen na důležitých třídách uvnitř města jsou vyšší. Zjišťujeme také, že letenky domů již lacino přehodit nejdou (za 150 dolarů jedna). Máme totiž vážné obavy, že nám do neděle nové dokumenty nikdo nevystaví. Nějakému poutníkovi z Čech to trvalo prý dokonce tři týdny.

            Na ulicích míjíme prodejny s obnošenými hadry, knížky psané od zadu do předu, úžasné pistácie mnoha typů, oblíbenou dýmkárnu před citadelou, koktejly (už jsme pili lepší), pirohy horké a syté, koule plněné šlehačkou (kupujeme na kila). Brutus si koupil zdejší uniformu. Bude jí u nás nosit ve výjimečných případech jako komický převlek.

            Odpoledne nás čeká nevšední zážitek. Půjdeme do zdejšího kina na film ze zdejšího života. No, těšil jsem se až hanba.

            Rozlehlý ponurý kinosál je téměř prázdný, dva malí kluci si tu hrají na vojáky. Film se jmenuje „Joreš“, tedy napadení, a je to pravý íránský akčňák. Jeho výroba však stála asi pramálo peněz. Námětem je irácko-íránská válka z let 1980 až 88, na kterou tu asi jen tak nikdo nezapomene. Děj je poměrně jednoduchý. Na íránské město dopadne nějaká bomba, Íránci se naštvou a pošlou do Iráku svoje elitní (asi) komando, které má za úkol zničit tamní základnu. Dosti přímočaře je však komando postříleno. Zde nutno připomenout dojemně křečovité scény z lesního bojiště - popraviště, které „herci“ patrně nemysleli úplně vážně, narozdíl od scénáristy, ale protože byl nízký rozpočet, nic se nepřetáčelo. Byli postříleni, až na jednoho, jak už to ve správném akčním snímku bývá. Tento hlavní „hrdina“ lstmi největšími postupně zničí celou nepřátelskou základnu a všechny Iráčany, dokonce i levné gumové dělo, které bylo velmi nebezpečné. Ze všech účinkujících nezbude nikdo kromě hlavního hrdiny mnohokrát prostřeleného. Doufám, že nás něco takového nepotká:-)

íráníček: Jak se máte? Hale šoma četor ast?  Máme kočku! Gorbe daram!

** sobota / 14.únor 2004   ***   šambe / 25.bahman (11.) 1382 **

policie v Šírázu a konzulát v Teheránu

            Ráno jedeme s Michalem opět na cizineckou policii (taxíkem), zase se na všechno ptají, zase proč jsme tam byli sami a zase a zase, jé. Zase volají doktora Záreho, a ten zase přijíždí, usměvavý hrošík. Policisté jsou přívětivý, ale nebystří. A vida, dostáváme obálku pro šírázské letiště, to aby nám umožnili vnitrostátní let i bez dokladů, a druhou pro teheránské úřady. Obálka pro Teherán je zapečetěna a nesmíme jí rozbalit, co se tam asi píše? Co, když je tam třeba: Uplaťte je, kolik si řeknou, ale ať mlčí! (míněno v Evropě). Nebo: Ihned po příjezdu popravit!? Do Teheránu také cosi faxují, to prý nám pomůže a vše urychlí. Jak později uvidíme tento fax tam nikdy nedojde, asi je to jen atrapa faxu, nalezená kdesi na šírázském smeťáku.

            Spolu s profesorem jedeme na univerzitu, kde se bude odehrávat Brutusova přednáška na solné téma. U univerzity se však odpojuji (sorry Brute) a jdu se ještě potoulat po městě. Starý most přes řeku (odpadní stoku) musí při povodních úpět v základech. Je sice macatý, ale světlost oblouků je malá. V blízkosti se tyčí pěkná mešita s velkou modrou bání. Jdu kolem citadely se šikmou věží, také zakupuji knížku o íránské architektuře (viz obrázek), je sice ve fársí (v perštině), ale je v ní spousty skic a plánků a to je něco pro mne. Také mě bere, že jejich knížky začínají na konci a čtou se od zadu dopředu a zprava doleva, titulák je vzadu a hřbety knih na pultě jsou vpravo. Jů, to je skvělý. Završuji to nakoupením jogurtu a různých koláčků, které v centrálním parku na trávníku za hlaholu polední modlitby hrozně sežeru půjčenou lžící.

            Ve vile opět kreslím mapu Fátimy, zhruba si pamatuji, jak plán této hormozské jeskyně vypadal na papíře, než nám ji odcizil ten džaháníjský zbojník. Tak ať máme aspoň nějaký výsledek.

            Balíme a pak odjíždíme taxíky na šírázské letiště. Je to pěkná moderní stavba mezi palmami, ale let má zpoždění; místo našeho TU 154 z letiště startují samé vojenské speciály. Proč? V hale je poprvé k vidění visící obraz prezidenta (pan Cháttamí) vedle všudypřítomné dvojice duchovních vůdců (pánové Chomejní a Chámeneí). Odlétáme o hodinu později v 18 hodin. Právě zapadá slunce a oranžově přisvětluje zasněžená horstva pod námi. Některé z kopců přesahují výšku 4000 m n.m. Zagros jsou hezké hory, sice holé a vyprahlé, ale hezké. V denním tisku luštíme informace o pádu letadla při přistávání na lince Teherán - ostrov Kiš - Šardžá v Emirátech. Hmm. Letíme nad Isfahánem, jehož historické jádro je součástí světového kulturního dědictví, ale odtud jsou vidět jenom světélka. Než stačíme smlsnout palubní občerstvení, letadlo začíná klesat, a již je vidět milióny světel a auty zacpané ulice Teheránu.

            S Michalem jedeme taxíkem z letiště rovnou do čtvrti Kámráníh v horním Teheránu na naše velvyslanectví (ulice Lavásání 199, u křižovatky s ulicí Sonbol). Taková vyhlídková projížďka večerním velkoměstem, mnohaproudé magistrály, estakády, věžáky, svítící věže.

            Jsme přivítáni paní konzulkou, vypisujeme papíry a pro nové pasy se máme stavit ráno. Odjíždíme na Ubytovnu.

íráníček: dobrou noc! šab bechejr;  ovečka gúsfand kúčak;  mešita masdžed;  popelář zabále-keš;  sežrat bal‘ídan;  datle chormá;  oranžový porteqálí

** neděle / 15.únor 2004   ***   jek-šambe / 26.bahman (11.) 1382 **

Teherán - poslední den?

            S Michalem jedeme ráno opět na velvyslanectví, kde dostáváme pasy a auto s řidičem Albertem. Jedeme zpět do centra na cizineckou policii, kde však narážíme na byrokratické vojsko uředníkovo a natvrdlého šimla se lstivýma očima a ten ne a ne zařehtat. Dopis ze Šírázu je nějak k ničemu (slušně řečeno), pasy z naší ambasády se jim nezdají pravé a chtějí spoustu papírů.

Takže opět Ubytovna, opět konzulát. Bude také nutné za 340 $ předělat letenky na Aeroflotu, neboť dnes asi domů nepoletíme. Jedeme na ministerstvo zahraničí a dlouho čekáme na papír z konzulátu, který tu musí potvrdit na n‑tou. Tak bude podloženo, že jsme si pasy nevytiskli sami. Vízové oddělení nemůže jednat s ambasádou přímo, neboť je to „území“ jiného státu, proto se to řeší přes ministerstvo zahraničních věcí. Musíme ještě vyměnit peníze a v jiné bance zaplatit vízový poplatek 100 tisíc rijálů za každého.

            Jsme opět na vízovém oddělení. Albert krčí rameny, že už daný úředník odešel a že až zítra. Hmm, loučíme se a vedle v cukrárně kupujeme šlehačkové koule (nim kilo!). Potom se rozmýšlíme a valíme opět na vízové do 2.patra, kde se setkáváme s oním nepříjemným úředníkem, který se stal mezitím příjemným a společně vyplňujeme dokumenty; on píše zprava, my zleva, ale všichni velmi rychle, lepí fotky, ale na závěrečné razítko do pasů je opravdu již pozdě. Dnes tedy neodletíme :-(

            Společně couráme po městě. Vínečko z golestánské révy se v kraji perském popíjí zcela tajně. Večer odjíždí Lukáš, Martin, Ondra, Azadí, Zdéňa a Brutus na letiště, no a pak přes Moskvu do ČR. Dobrou noc.

íráníček: razítko mohr;  úředník kár-mand;  kráva gáv;  šlehačka cháme;  neschopný ná-taván;  černý sijah;  půl nim

** pondělí / 16.únor 2004   ***   do-šambe / 27.bahman (11.) 1382 **

místo Prahy Teherán

            V půl desáté jsme opět na vízovém, chlapík se dnes usmívá, prý jsme tu moc brzy, asi se aparát ještě nevyspal. Časovou výplní je dlouhá diskuze a obecná konverzace. Kár-mand nám vypráví o Íránu, zatímco se kdesi připravují papíry (snad). Co na tom ještě pořád připravují? Prý zbývá jen vydat víza. Platnost víz je však omezena na 5 dní, musíme proto nejprve znát termín odletu, pak nám je teprve vydají. A proto jdeme zase na Aeroflot, abychom tam zjistili, že páteční let je obsazen a že poletíme až v pondělí, tedy za týden, ach jo. Kupujeme jídlo a jdeme na Ubytovnu, kde smolím tyto řádky. Pokus o netovou komunikaci. Prý umřel Šimek, i takové informace prosáknou do věžáku na Blízkém východě. Dnes je divnej den.

íráníček: 10 dah;  9 noh;  8 hašt;  7 haft;  6 šeš;  5 pandž;  4 čahár;  3 se;  2 do;  1 jek

** úterý / 17.únor 2004   ***   se-šambe / 28.bahman (11.) 1382 **

Teherán - splynutí s místním obyvatelstvem

            Dopoledne jdeme do kanceláře Aeroflotu, jako jestli se něco nezměnilo. A hleďme, je pro nás místo v pátečním letu. Tak to je skvělé! Prohlížíme obchody, to mě u nás nebaví, ale tady docela jo. Kupuji autoatlas celého Íránu na křídovém papíře (hmm) a je jen ve fársí :‑) no, ale abecedu už skoro umím, tak snad si z něj něco přečtu. Mimochodem z něho jsou použity výřezy v tomto deníku.

            Zajímavé je, že kam až oko po ulicích dohlédne, nejsou nikde vidět žádní pejskaři. Asi se to tady nepěstuje, také tu asi proto nebudou ani spousty kňučících dveří na patrech činžáků, za kterými se krčí tito údajní miláčkové a doufají, že si jich někdo všimne, jako je tomu u nás :‑(

            Nakupujeme jídlo, pro nás netradiční mrkvový džem a jiné lahůdky. S taškami v ruce, s pórkem a novinami v druhé se prodíráme v tekoucí řece aut a soutěskách křižovatek a stejně jako místní chodci i řidiči ignorujeme semafory. Splynuli jsme s místním obyvatelstvem, dokonale. Už po nás nikdo nekouká, neciví, už nikdo nevolá „Hallo, mister!“. To je pozitivní. Ještě zajímavost, pokud Íránci znají Českou republiku, tak často jen ve spojitosti se jménem Pavel Nedvěd, které se snaží lámavě vyslovovat. Írán žije fotbalem. Divný.

            Z novin se dovídáme o zemětřesení 4,3 stupně u města Džam, 85 km jižně od „našeho“ Džahání (pak mají ty jeskyně držet pohromadě), také o větrné smršti v Astaře u Kaspického moře, střechy a kamiony létaly vzduchem. Inu, jiný kraj, z tohoto hlediska trochu smolný. Večer se snažíme poslat mail domů, ale ani žádnou lstí se to nedaří.

íráníček: žlutý zard;  pes sag;  zemětřesení zelzele;  hučet húhú kardan;  propast varte;  odporný kasíf;  srnec šuká;  pomník hejkal

** středa / 18.únor 2004   ***   čár-šambe / 29.bahman (11.) 1382 **

Teherán - průzkum metra a bazaru

            Jdeme známou trasou k vízovému oddělení do horní části ulice Valiasr. Jdeme kolem ocelové konstrukce, která prý stojí v jámě, kam v období irácko-íránské války dopadla raketa; hm, docela díra. Jdeme kolem špinavých paneláků, ale i čistých vil, také kolem volebních slavobrán z citroníkových haluzí s vlaječkami. Jsme na místě, které už dobře známe. Chaotický úřad.

            Anglicky hovořící úředník jde s námi za šéfem, který vědoucně kýve hlavou a pak se půl hodinky nic neděje. Sedíme v hale až na nás pokynou z přepážky. A vida, okénko č.10 a víza jsou na světě! :-)

            Jdeme zpět po Nedžatollahí dolů a ve smluvený čas jsme v kanceláři Aeroflotu a skutečně získáváme nové letenky na pátek časně ráno. Cena: 2.970.000,- rijálů za dvě (tj. cca 9350,- Kč). Tak tedy na Ubytovnu, oběd z konzervy a pak na metro do stanice Haft-e-Tír. Jedeme na výlet.

            Metro se v Teheránu začalo stavět poměrně pozdě, ale zato rychle. První linka pod městem začala jezdit v roce 2000 a každý rok přibývaly další úseky. Kupříkladu hned po našem odjezdu zprovoznili již šestý úsek (linka 2 z centra k východu). Celkem tu dnes fungují dvě klasické trasy a jedna povrchová rychlodráha z Teheránu do Karadže (linka 5). Vstupujeme do uklizeného podzemí, podlahy i stěny se lesknou novotou. Koleje jsou v tunelech i ve stanicích u sebe a většina stanic si je dosti podobná. Vykládané jsou různými druhy obkladového kamene a keramiky, v průchodech jsou umísťovány všemožné islámsko-světské mozaikové výjevy, cena lístku 650,- rijálů. Nejprve jedeme 5 stanic nahoru na konečnou linky 1 Mírdámád. Z povrchu je tady dobrý výhled na zasněžené hory Elborz, které se zvedají přímo z města a táhnou se od východu na západ do nedohledna, město valí také do nedohledna a ve smogovém škraloupu se na východním obzoru tyčí vyhaslá sopka Damávand 5671 m n.m., nejvyšší hora Íránu. Hlahol a šustění letáků upozorňuje na blížící se „demokratické“ volby. Pro zajímavost, kandidáti přihlášených stran musí být schváleni nejvyšší islámskou radou a pak jsou teprve připuštěni k volbám. To je príma demokracie.

            Vracíme se do metra a tentokrát chceme jet dolů až do stanice Moulaví k bazáru. Nastupujeme do čekající 7‑vagónové soupravy čínské výroby (stanice jsou tady delší než u nás), ale zřízenec nás nutí k výstupu. Proč? Aha, všude samý ženský v čádorech. První dva vagóny jsou totiž jen pro ženský a my můžeme nastoupit až do zbytku soupravy, kde jsou zahalené ženy vidět jen v doprovodu svého manžela. Jiné než zahalené na veřejnosti nejsou vidět vůbec.

            Pouštíme se do „peřejí“ bazáru. Zmatek, tlačenice, motorky prodírající se davem lidí - odolnou řekou, sortiment všeho druhu, hliněné a záplatované cesty a voňavá kořenářství. O něco dále jsou uličky plné dílen a dílniček a prodejen se železem. Hned nato nás polyká složité bludiště s hadrama, kde není problém zbloudit i s kompasem v ruce. Pěkné mešitové nádvoří v areálu bazáru je oázou klidu sice se zákazem focení, ale sezení u vodní nádržky je tu povoleno. Jedna ze dvou mešit nese opět jméno imáma Chomejního. Stejné jméno nese zatím jediná přestupní stanice podzemní dráhy, ze které přejíždíme dvojkou do stanice Hasan Ábád. Směřujeme k divadlu a volební kampaň vrcholí. Obloha potemňuje, rozsvěcejí se neony a barevné fontány. Stovky kamelotů rozdávají letáky a cosi drmolí. Jeden je už ani nerozdává lidem, hází je po zemi, kde stejně skončí, a hlasitě provolává asi líbivá hesla. V předvolební tlačenici i my získáváme mnohé propagační materiály s kandidujícími ksichty. I ty však končí na nerovném teheránském chodníku.

            Denní zprávy jsou i dnes „lahůdkové“. U města Nejšábúr u Mašhadu dnes došlo k výbuchu vlaku vezoucího cisterny s benzínem, poté co vykolejil a začal hořet. Snažili se to uhasit, ale nějak se jim to vymklo. Vzniklý výbuch zlikvidoval 5 vesnic v okolí, zahynulo asi 350 lidí, včetně hasičů a záchranářů. Špatnej den. Na vině nehody je prý zemětřesení, které v té době v místě proběhlo (3,3 stupně), alespoň je to na něj sváděno. Tato zpráva doletí do Evropy.

            Okolí Nejšábúru je světově proslulé těžbou tyrkysů. Kromě hlubokého činného lomu je tu prý také rozsáhlé podzemí starých opuštěných dolů. To by byla akce, co?

íráníček: modrý ábí;  tyrkys fírúze;  pohorky putin;  mrav chúj;  důl ma’den;  korupce fasád;  šašek dalqak

** čtvrtek / 19.únor 2004   ***   pandž-šambe / 30.bahman (11.) 1382 **

Teherán a betonové veledílo

            Nastal den předvolebního půstu, kampaň je zastavena a většina očekává zítřejší volby. Zdá se, že zprávy o zemětřesení jsou tu na denním pořádku, jako zprávy o počasí. Takže dnes bylo kupříkladu severovýchodně od města Kazeroun (3,9 stupně, 85 km Z od Šírázu).     A nyní omluvte drobnou retrospektivní dilataci příběhu, neboť ve chvílích, kdy přepisuji tyto řádky doma v Praze do počítače a nutím mé nesouvislé klikyháky k alespoň nějaké čitelnosti, se opět v Íránu zatřásla země tak, že to zasáhlo i zprávy v ČR. Otřesy o síle 6,3 proběhly 70 km severovýchodně od Teheránu v horách Elborz. Kusy skal se sesypaly na auta jedoucí po hlavní silnici ke Kaspickému moři. Tato událost určitě podpoří myšlenku na přesunutí metropole dále k východu, jak se spekuluje, neboť se tamní vláda obává až milionu obětí v případě, že bude epicentrum otřesů přímo pod Teheránem. Nevím, jak se dá takové mnohamilionové město přestěhovat, ale budiž.

            Pokračujeme v potulkách městem. Z oblasti krámů s neslýchaně levnými cédéčky a s programy snad všeho druhu kráčíme ulicí dolů západně od Valiasru, v cestě je však parlament se zahradami a mnoho vojáků. Z domu přes ulici vyšel houf děvčátek zahalených do bílých šátků. Musíme to obejít oblastí krámů s hadrama a botama.

            Vstupujeme do stanice metra Madžles (parlament). Jedeme. Na Imáma Chomejním již zkušeně přestupujeme ze dvojky na jedničku, která nás veze jižním Teheránem do stanice Šahr-e-Rej, současné prozatímní konečné; metro jezdí dál do polí (rozestavěným úsekem) jen párkrát za den. Nacházíme se na začátku náhorní roviny (cca 1000 m n.m.) pod horami, která daleko k jihovýchodu ústí do Velké solné pouště (Dašt-e Kevír). Mimochodem většina íránských řek teče právě do slaných bezodtokých jezer v těchto pouštích a polopouštích, kde se jejich vody pozvolna odpaří.

            K velké stavbě, pozlacené mešitě, čili hrobce imáma Chomejního musíme pokračovat taxíkem. Míjíme rafinérie, také hřbitovy bez stromů kam až oko dohlédne s několika právě konanými pohřby a již se před námi rozprostírá obrovské parkoviště u megalomanského betonového objektu, ze kterého trčí minarety a jeřáby. Stále se tu staví.

            Zlatá kopule a čtyři minarety, také čtyři modré kopule, zdobená průčelí na nádvořích a vyčuhující betonový skelet nepůsobí na mně nijak přívětivě. Myslím, že to trochu přeťápli. Spíše než svatostánek mi to připomíná Temelín. V hale pod zlatou kopulí je hrobka vedoucího islámské revoluce v roce 1979, jdeme dovnitř. Zout boty je povinnost, vstup je možný pouze bez foťáku. Na podlahách jsou perské koberce, spousta věřících a moc krásné zelenočervené mramory, po nichž dělníci (stále to není dostavěné a od pohřbu je to již 10 let) beze studu šoupou lešenářské trubky a vznikající šrámy jim vůbec nevadí.

            Zahalené ženy vypadají jako černé kuželky a školní výlet malých děvčátek zase jako bílé, ale menší. Lustry a mozaiky jsou docela přepychové a zdobená budka s rakví je nacpaná penězi, to jak je tam lidé prostrkávají otvory. Jdeme ven a v krámku hledíme na upomínkové předměty s podobiznou pana Chomejního. Asi největší úcta se prokazuje, když si s islámskou osobností zamícháte kafe či připálíte cigáro. Připnut na klíčích vám stále připomíná odkud jste a jeho přísný pohled vás odrazuje od veškerého smilství.

            Taxíkem se vracíme do Šahr-e-Rej a podzemní dráhou ujíždíme vzhůru do centra. Od stanice Haft-e-Tír je to na Ubytovnu již poměrně kousek. Kupujeme pytlíky pistácií, je třeba něco dovést domů, a také naposled šlehačkové koule, neboť na let domů je třeba pořádné posilnění.

            Poslední hodiny v asijské metropoli trávíme balením věcí a tvořením pořádku v obývaných prostorách Ubytovny. Po jedenácté večer přijíždí objednaný taxík a my se loučíme s rusky mluvícím domovníkem. Poslední adrenalinové prožitky v zácpách Teheránu, poslední pohled na obloukový monument svobody a již jsme na letišti v Mehrabádu. Vstupujeme do terminálu číslo 2.

íráníček: pistácie peste;  pytlík páket;  letiště forúd-gáh;  zácpa jabúsat;  vodní dýmka ghalján;  výtržnost hejáhú;  hovno madfú

** pátek / 20.únor 2004   ***   džom’e / 1.esfand (12.) 1382 **

chodá háfez!

            V Íránu dnes začíná poslední měsíc roku 1382, je džom’e a to je svátek. Také jsou volby a možná bude mela. Třeba někdo dostane po papule.

            Mám pocit, jako kdybychom v hale čekali na stroj času, za chvíli se totiž přeneseme na konec února o 622 let dále, do roku 2004. Fantastické. Bude tam sníh, v tak daleké budoucnosti?

            Odbavení jde jako po másle, odlétáme z teplých krajin strojem TU 154 společnosti Aeroflot ve 3:30 íránského času. Noční cesta trvá 4 hodiny a v 7:00 ráno času moskevského přistáváme u terminálu 2 v Moskvě na letišti Šeremetěvo. Čekání v tranzitu netrvá dlouho a v 9:00 pokračujeme letadlem Airbus A 320. Je ráno a pod námi ubíhá zasněžená ranvej. Je to dobrý, v budoucnosti ještě sněží! Je jasno a tak z okénka pozoruji ruskou krajinu, vesnice, klikatící se potoky, také sídliště a pompézně čoudící komíny. Letíme nad Běloruskem s širými zasněženými lány. Náhle malá políčka upozorňují na překročení polské hranice. Jů, Varšava na Visle je jako na dlani, velké město. Následuje Lódž a pak řeka Odra. Letadlo zpomaluje, klesáme. Sněžka, Luční bouda, Labský důl (skoro to nestíhám), Josefodolská přehrada (tam pojedeme na běžky, už se těším), Liberec, Ještěd - jen se ho dotknout. A vida Mácháč má úplně temný vody a támhle je mělnická elektrárna! Naše země je ňáká malá. Vlétáme do mraků, mezi nimiž se na chvíli mihne Křivoklát. Přistání v Ruzyni se zdařilo, je 10 hodin dopoledne a my jsme po 33 dnech v Praze. Už se těším do pravého lesovatého lesa.

Chodá háfez !

Také v této části jsem použil 2 Ondrovy fotky:

jednak mešitu v Šírázu, a sebe v pustině nad Šúrem na závěr

díky

Literatura:

Atlas-ráhí Írán 1:1000 000 (2003): 3.vydání, Gítášenásí Teherán

Jan Rypka (1946): Íránský poutník, Vydavatelstvo Družstevní práce Praha

Darina Vystrčilová (2002): Příruční slovník persko-český, PCHE-PetroCHemEng Praha

Bedřich Bouček, Odolen Kodym (1954): Geologie, ČSAV Praha

Stanislava Brůhová, Jiří Brůha (2003): Krásy osy zla, Jiří Brůha A+U DESING České Budějovice

Luboš Pohnert (2004): Metro v Teheránu, Dráha 2, 30-32, Praha