R o m â n i a

Retezat  2006  Mehedinţi

            Po snídani pokračujeme v cestě: Zam – Ilia – tep.el. Mintia – Deva – Hunedoara, kde mezi starými domky a fabrikami hledáme „Tajemný hrad v Karpatech“ Castelul Corvineştilor (Korvínův hrad), nacházíme a navštěvujeme (studentský lístek díky Petrovi jen za 4 lei). Hrad stojí nad potokem Zlaşti, je to pohledná mnohavěžová stavba s vysokými střechami, decentně zchátralá. Hrad je ze dvou plošně nestejných dílů oddělených sevřeným příkopem, vstup z boku po mostě. Na hradě (střiženým novogotikou) je volná prohlídka prostor, Rytířský sál, výzbroj, schodiště, studna, truhly, výstava pohlednic, kachle, ochozy, prodejní krámky s šutry, obrázky a tak, voskový Usáma bin Gates, voskoví fotbalisti, vosková .....

            Jedeme dále: Ticor 487 m n.m. (vyhlídková hřebenová silnice) – Haţeg (ulice městečka zcela rozkopané) – Sântamaria Orlea – Baru – Petroşani – Aninoasa – dále proti proudu řeky Jiu de Vest přes Vulcan s tepelnou elektrárnou – Lupeni – Uricani (ve městech těžba černého uhlí, věže, dopravníky, lanovka, apod) – Valea de Brazi (nová těžní věž; u pramene v místě Topliţa bereme vodu) – Câmpu lui Neag (kolem zatopeného uhelného-? lomu k Terase - nákup chleba) – po rozestavěné silnici soutěskami řeky Jiu de Vest k tábořišti u lovecké chaty Câmpuşel (1180 m n.m.).

            Konec jízdy; budujeme tábor v lesíku na břehu potoka (budoucí řeka Jiu), víno, večeře během první bouřky, která odnáší piva a slivovici, jež se chladily v potoce. Pracné rozdělávání ohně z mokrého dřeva, pomocí rezervního benzínu nakonec úspěšně. Druhá bouřka však záhy kazí večerní posezení a zahání nás do stanů spát. V noci se podle některých kolegů přehnaly další 4 bouřky. Pěkný začátek......

            Počasí se zdá být slunečné, jen vrcholky kopců jsou v mlze. Odcházíme po červeném trojúhelníku, zatímco auta zůstávají na tábořišti. Značka stoupá strmě lesem, poté klečí, místy po hraně vápencového kotle Cheia Scocului s jeskynními otvory. V pásmu lučin ční do výše první cíl Piatra Iorgovanului (2014 m). Luki, Petr a Mayk vystupují na vrchol vápencové skály.

            Další náš postup je již po hřebeni Malého Retezatu (Retezatul Mic čili Munţii Piule‑Iorgovanu) po červeném pruhu. Pod horou Albele nás na čas obklopuje mlha. Jdeme kolem mělké propasti Avenul lui Kis (cca ‑15 m, snad je to ona) a pak kolem vydatného pramene s únikem bublin Izvoru la Balboroşi (cca 5 l.s^‑1) a strží ve fylitech opět s vývěry vod. Na lukách hřebene Drăgşanu potkáváme baču s ovcemi, fotíme. O něco výše je drobné jezero, asi nivačního původu. Dále traverzujeme hřeben až do sedla Plaiul Mic (1879 m). Scházíme pod dvě menší jezera (Lacurile Păpuşii), podobného vzhledu jako předchozí a v boční lučinaté kotlince budujeme tábor (prameniště pitné vody se nachází ~150 m sev. od tábora), večeře, výhled na Retezat a spánek po namáhavé cestě.

            Ráno se Retezat noří do šedivé mlhy, a proto trochu měníme plány; nepůjdeme hřeben, ale spíše do kotlin s jezery. Po snídani vyrážíme. Klesáme po pěšině (modrý pruh) do lesnaté doliny Lapuşnicu Mare. Cesta připomíná tatranskou magistrálu, především frekvencí slovensky mluvících výletníků. Jednoduchým mostkem překračujeme říčku (s protrženou dřevěnou hrází) a v protisvahu vylézáme na tábořiště Poiana Pelegii (1670 m). Zde se dělíme, Ivoš, Láďa, Kamča, Kuba a Čajda míří dále po „magistrále“ k největšímu jihokarpatskému ledovcovému jezeru Bucura (2041 m), dolinou stejnojmenného potoka. Luki, Mayk a Petr tento potok u poiany přecházejí a neznatelnou pěšinou značenou mužíky míří do karu pod horou Slăveiu. Na horní hranici lesa stezka mizí a nezbývá než přelézat porost kosodřeviny.

            Po sutích vstupujeme do karu, za hustým klečovým pásem je čelní strana (hráz) jezera Slăveiu (1930 m). Obejitím po suťových svazích přicházíme na rašelinné loučky u zadního břehu plesa. Koupání, focení, čaj. Dále traverzujeme suťáky jezerní stěny až na hřeben s cestou (žlutý puntík). Po ní se dostáváme k plesu Lacul Ana (1990 m) a pak k Bukuře, kde se setkáváme s první skupinou, již zatábořili.

            Na břehu jezera je více jak 100 stanů; útulna je obsazena, patrně členy Salvamontu. Za nedalekým kamenem je poměrně velké množství exkrementů. Obloha je bez mráčku, ale fouká silnější studený vítr. Večeře a spát.

O viděných jezerech:

Lacul Bucura (rozloha 8,86 ha, 10.největší v Karpatech, větší než Bucura jsou jen ve Vysokých Tatrách; hloubka ‑15,7 m, 27.nejhlubší v Karpatech a 4.v Retezatu); Lacul Slăveiu (rozloha 3,27 ha, hloubka ‑6,1 m, 25.největší v Karpatech, 5.v Retezatu); Lacul Ana (26.nejv. 3,13 ha, ‑11,6 m), Lacul Peleaga (asi 2 ha) a Tăul Custura Mare (2,78 ha, ‑9 m). Celkem jezer, jezírek, ples a ok v Karpatech je cca 720, v Retezatu přes 120.

            Vstáváme brzy ráno, bohužel ostatní výletníci také. Postupujeme ve dvou skupinách; v první je Láďa, Kamča, Čajda, Kuba a Ivoš; druhá skupina je opět fotící. Kolem jezera Bucurelu vystupujeme do sedla Curmătura Bucurei (2206 m); hurá, je tu signál – radostné zvolání moderní doby. Pokračujeme po ostrém „kozím“ hřebeni (zn.červený pruh) přes vrchol Custura Bucurei (2370 m) na nejvyšší retezatský štít Peleaga (2509 m) s pamětní „hornickou“ cedulí na vrcholu, a pak opět dolů do sedla Şaua Pelegii (2285 m). Ve stržích mezi „špičáky“ v SZ rameni Peleagy dosud leží sníh. Následuje výstup na druhý nejvyšší vrchol v pohoří – Păpuşa (Loutka, 2508 m, o necelý metr nižší). Je z něho pěkně vidět na sever do Zlého údolí (Valea Rea) s jezery, na východě na jezero Adânc (Hlubina) a na jihozápadě k plesu Peleaga (též Ghimpelui – Trnové jezero). Na vrcholu je mnoho kamenných mužíků spíše mužů. První skupina se snaží horu obejít traverzem po suťovém poli, skalní žebra je však vyhánějí téměř k vrcholu.

            Dále sestupujeme do sevřeného sedélka před Malou Loutkou, kterou traverzujeme, a strží, kde se žuly postupně mění ve svory a fylity, scházíme do sedla Şaua Custurii (2205 m). Ještě výhled k jezeru Peleguţa a okolí pomalu mizí v oparu a chuchvalcích mlhy. Před námi je poslední hora naší cesty Custura (Hřeben, 2457 m), v jejím karu jsou ještě viditelná obě jezera Malé i Velké (v nadm.výšce cca 2190 m), pak vše upadá do mlhy. Značku žlutý kříž (od Peleagy) „měníme“ za červený pruh a souběžně s hádajícím se rumunským párem scházíme pohodlnou hřebenovkou zpět do sedla Plaiul Mic (1879 m).

            Dnešní den zakončujeme u chaty Buta (1580 m), kde se se slovenskými spoluvýletníky občerstvujeme pivy a sýrovou omeletou. Přespáváme na tábořišti pod chatou.

            Dnešní den je první věnovaný čistě jeskyním. Připravujeme vercajk a poté se přepravujeme k ústí suché levostranné soutěsky Cheile Scorota v úbočí Malého Retezatu. V plánu je navštívit jeskyni Zeicu (D 260 m, Dn 70 m).

            Místo, kde se jeskyně nachází, jsme nejprve výrazně minuli. Poté se někteří vydávají do strmých strání hledat toužebný otvor; to se nakonec daří Lukimu. Jeskyně je nalezena, ale výstup k ní vede poloskalnatým zarostlým velmi strmým bezcestným svahem; portál se nachází cca 260 m nad údolím a má pěkné rozměry 6x8 m. Vstupní dóm je 50 m dlouhý, 10-15 m široký a 20 m vysoký. Končí strmým svahem, spíše stupněm vzhůru, kde jsou opřeny dva stromy. Nad jejich špičkou (až sem jsme se dostali) je převislá štrbina, v níž visí něco jako prádelní šňůra. Výstup po ní zavrhujeme, bohužel okolní hornina je značně zkorodovaná, místo vápence je všude kolem nickamínek, takže se nedaří ani zasekat spity. Lákavá vidina 65 m hluboké dómovité šachty s výzdobou a jezerem na konci horního patra tak zůstává nenaplněna. Třeba někdy příště s ňákým dobrým nápadem....

            Vracíme se zpět k autům a Láďa ještě dohledá jeskyni Peştera cu Corali v pravobřežní již vâlcanské stráni. Dnes táboříme opět u dřevěného odpočívadla na Câmpuşelu, mimo jiné provádíme debordelizaci a přípravu na přesun do dalších rumunských lokalit.

            Po snídani se vozmo vracíme k ústí soutěsky Scorota a navštěvujeme jeskyni Peştera cu Corali (Korálová jeskyně, D 83 m, Dn 10 m); leží asi 110 m nad cestou, otevřená vrátka, kyjovitá výzdoba, nickamínek, slanění 5 m – jde to i bez lana, spousta koralitů. Leží již v pohoří Vâlcan, neboť řeka Jiu de Vest je geografickou hranicí.

            Po koupeli v řece odjíždíme zpět přes podhorskou průmyslovou zónu Uricani – Lupeni – Vulcan – Aninoasa – pak dlouhým kaňonem (průlomem) celkem divoké řeky Jiu (Defileul Jiului; WW3), s železnicí s mnoha tunely a se stavbou velmi dlouhého tunelu silničního; průlom odděluje Vâlcan od Parângu (â = y); dále Bumbeşti Jiu – Târgu Jiu (dokupování zásob potravin; târg = trh) – Peştişani (dokupování zásob melounů a zeleniny) – Baia de Aramă (česky Měděný Důl; menší zbloudění) – Ponoarele (nabíráme vodu) – Valea Borloveanu, potok u silničního mostu. Táboříme, večeříme, pozorujeme vážku (páskovec dvouzubý?, délka 8 cm, rozpětí 10 cm). Celou noc je z nedaleké hospůdky slyšet reprodukovaná hudba rumunské folklórní zpěvačky jménem Angela Magheru.

            Všichni mimo Petra a Kamči navštěvujeme areál velikého krasového jezera Lacul Zăton (Zătonul Mare, Velké Sádky), o rozloze několik hektarů a délce až 2 km. Dnes je ale vyschlé; plní se nejspíš jen po velkých deštích či tání, kdy nestačí odtok do jeskyně Bulba. V čele jezera je jeskyně Peştera de la Zăton (malý oslizlý portálek na plazení nad ponorem potoka Valea Mare; tato jeskyně nejspíše tvoří „přepad“ jezera). O něco výše je portál jeskyně Peştera de la Podul Natural (též Peştera Ponoarele, Mostová jeskyně, D 734 m, Dn cca 30 m). Vstupujeme dovnitř: chodba je až 10 m vysoká, ve spodních částech občasně zaplavovaná v závislosti na jezeře Zăton, boční Fosilní chodba s výzdobou a zimovištěm netopýrů, komíny, odbočky – Čajda dokonce prolézá skoro všechny odbočky, nalezena propast na aktiv a jedna škvíra, kde je aktiv slyšet. Jeskyně je průchozí, druhý portál se otevírá do takového „dvora“, v pokračování jeskyně je oblouk skalního mostu, po němž vede silnice – Podul Natural (Přírodní most), nazývaný též Podul lui Dumnezeu (Boží most), nebo Podul Uriaşilor (Obří most). Popíjení v hospůdce pod slunečníkem, kde se schováváme před nesnesitelném poledním žárem (k tomu opět hraje Angela Magheru); přechod přes hřbet nad jeskyní zpět k jezeru (přes Afroditino škrapové pole (Câmpul Afroditei)) zpět k místu táboření, někdo však po silnici.

            Poobědváme u Valea Bordoveanu a přejíždíme opět k hospůdce u Božího mostu, tentokrát Petr a Kamča jdou nakouknout do jeskyně, zbytek se v hutném vedru občerstvuje (zase Angela). Další přesun je do údolí mezi vsí Ponoarele a Měděným Dolem k potoku Valea Bulba.

            A nyní akce do jeskyně Bulba (D 5160 m, 24.nejdelší v Rumunsku). Nejprve jde Láďa s Čajdou okouknout, jaká je situace ve vstupních polosifonech (Galeria cu Sifoane), asi hodinu za nimi jde 1.družstvo Kuba s Ivošem, kteří pronikají za polosifony do Šatny (Vestiarul) a odtud jdoucí Terasové chodby (Galeria Teraselor, říční „rudický“ charakter), kde je vidět vysoká hladina občasného zaplavení v době, kdy polosifony nestačí „protahovat“ vodu z jeskyně ven do údolí. Procházejí Dómem Soutoku (Sala Confluenţei) a dále až k přítokovému sifonu. Další pokračování do nitra kopce je již bez aktivu, je tu vysoký, poměrně čerstvě řícený dóm, kterým se přechází do subfosilního patra, brzy na to se 1.družstvo vrací zpět.

            Po jejich příchodu do tábora (již se setmělo) odchází 2.družstvo Luki, Petr a Mayk (foťáci) a asi hodinu po nich jde i 3.družstvo Láďa, Kamča a Čajda. V Dómu Soutoku se 2.družstvo snaží vyškrábat do fosilního patra, ale uvízlý kmen v tom zabraňuje.

            Subfosilní patro pokračuje dále Chodbou s Jedlí (Galeria cu Brad), místy se objevuje výzdoba, především stalagmit Jedle; také je tu Aktivní okno (Fereastra Activului) odkud je slyšet hučení vody. Zde se obě družstva potkávají a díky focení se dopředu dostává družstvo 3. Následuje poměrně chaotické víceúrovňové pasáže s plazením, blátem a dómky. 3.družstvo se tak ocitá u „hnědých“ jezírek na prahu Chodby Křišťálových Závojů (Galeria Vălurilor de Cristal), zatímco 2.družstvo prostupuje dlouhou plochou Bahnitou plazivkou (Târâşul Nămolos) do velkého dómu Čekárna (30x80 m, Sala Paşilor Pierduţi). 3.družstvo prolézá velké zavalované prostory a část povodňového řečiště, poté se „bludištěm“ a Chodbou s Jedlí vrací zpět do tábora.

            2.družstvo pokračuje z Čekárny Chodbou Fakírů (Galeria Fachirilor) kolem propástky kamsi a „stolku s tatrankou“ na povodňové řečiště (zde počká Petr), pak 50 m dlouhou plochou Plazivkou Fakírů (Târâşul Fachirilor), za níž jsou chodby se dvěma čerstvými závaly (dost „richardiózní“) až ke stupni v sedimentech (‑3 m), jež brání v dalším postupu. Jdeme zpět do Čekárny a pak přes velké prostory, kde ještě před chvílí bylo 3.družstvo. Kolem výzdoby a „hnědých“ jezírek pokračujeme do další ploché plazivky dlouhé asi 50 m, teď již směrem k táboru. Valíme Chodbou Křišťálových Závojů (dlouhá 1 km) fosilním patrem, fotíme záclony a jiné sintrové nádhery. Následuje průlez ve vodě se stalagmity, množství sintrových hrází a jezírek a poté Síto (Ciurul), což je zatopená chodba se stalagnáty v délce asi 15 m. Po „vynoření“ pokračuje chodba mezi krápníky již s vyšlapaným chodníčkem.

            Konečně stojíme na balkóně Dómu Soutoku, teď ještě slézt dolů (‑15 m) skrz Obří průsmyk (Pasul Uriaşului); díky smyci slézáme první schod a navštěvujeme boční přítokové řečiště (Slepičí potok) se Slepičím dómem (Sala Găinii, je tu množství naplaveného dřeva a hlíny; blízko odtud je na povrchu ponor). Pak odsunujeme zmiňovanou kládu a slézáme i druhý stupeň a jsme zpět na aktivu. Ještě polosifony (je jich 9, úsek je dlouhý 180 m a nejméně vzduchu bylo asi 20 cm). Do tábora přicházíme po 3.hodině ranní. Bivak je tak trochu mezi odpadky.

O viděné zvířeně:

v jeskyni velká pijavice koňská a neznámé stopy neznámého zvířete.....

            Ráno se rozdělujeme. První družstvo Kuba, Čajda, Ivoš sestupují do jeskyně Topolniţa (D 20,5 km; Dn 118 m; 4.nejdelší jeskyně v Rumunsku, po apusenských Vântului, Humpleu a Hodobaně) vchodem Prosăcului (obrovský ponorový portál 15x67 m). Vysoko nad vyschlým řečištěm (Galeria Prosăcului) jsou vidět chodby středního patra (Skrytá, Zavěšená a Staikova); Skrytá chodba komunikuje s jeskyní Femei (svrchní patro), do žádné však nelze jednoduše vylézt. Jediné, co z řečiště odbočuje a kam lze proniknout je Culoarul Vidrelor (Vydří chodba; ze které patrně odbočuje Balkónová chodba vedoucí kamsi do stěny Galerie Prosăcului – nelezli jsme).

            Vydří chodba reprezentuje povodňové patro, je prostorná a vede klikatě do masivu, zvolna stoupá, proudí v ní průvan,. V místě „Hučení“ (Vâjâitoarea) je cca 15 m hluboká puklina dolů na aktiv (potok Ponorăţ od jeskyně Epuran); následuje překonání obřího erozního hrnce s vodou (La Marmită – U Hrnce) a již je tu Sochodolské rozvodí (Bifurcaţia Sohodolui). Chodba k SV je horizontální a jmenuje se Diaklasová (Culoarul Diaclazelor); stejně jako další části povodňového patra je pěkně erozně modelovaná, sintrová výzdoba je jen na několika místech; při různých povodňových stavech jí může voda nejspíše proudit oběma směry, od Găurinţi, či Epuranu. Po jejím projití následuje Jezerní rozvodí (Bifurcaţia Tăului) s odbočující Jezerní chodbou a Propastné rozvodí (Bifurcaţia Prăpastiei) s odbočkou do středních pater. Přímé pokračování jest Propastná chodba (Culoarul Prăpastiei), kterou navštěvuje jen 1.družstvo až do míst vyschlého aktivu od Epuranu.

            Cesta do středních pater je za mříží s průlezem, je tu pěkná výzdoba, ale je možné jít někam k Bílé plazivce (Târâşul Alb), kde je betonový špunt. Cesta do jeskyně Femei je uzavřena.

            Ze Sochodolského rozvodí k západu vede Chodba Překvapení (Culoarul Surpizelor), jež pozvolna stoupá až do Dómu s Bloky (Sala cu Blocuri). Přímý směr míří dále k Săritoarea Neagră (Černý vodopád, též Černý skok), zde 1.družstvo končí. Odbočný směr (Krátká chodba – Culoarul Scurt) míří dolů k sifonu, jenž lze přelézt až k bahnitému polosifonku, kam to vede dál, nevíme. Nahoru z dómu vede chodba se zajímavými puklinami, jak zjistil Čajda.

            První družstvo se poté vrací Vydří chodbou do hlavní chodby Galerie Prosăcului, řeka Topolniţa teče kdoví kde. Po imaginárním proudu brzy dosahují jezera a přítoku z Černé chodby (Culoarul Negru), potoky Ponorăţ (Epuran) a Găurinţi. Na mapě Sifonul Înămolit (Rozbředlý sifon). Odtud valí „tunel“ již s vodou, jsou tu peřejky a jezera, které jsou postupně hlubší a delší, jsou v nich ryby. Místy je nutné plavat. Celá Galeria Prosăcului je dlouhá 770 m, vysoká až 80 m, široká 12-15 m, ústí v soutěsce portálem Gaura lui Ciocârdie. Moc pěkný, ale studený.

            Mezitím Luki, Petr a Mayk konají „povrchovku“; navštěvují právě výtok říčky Topolniţe Gaura lui Ciocârdie se zelenými jezery. Poté jdou suchou roklí Sohodol (značka červený trojúhelník) až k závěru poloslepého údolí, kde v ponorech mizí potok Găurinţi, nad ponory je další vchod do jeskynního systému. Luki a Mayk podnikají průzkum Vodopádové chodby až po stupeň Černého vodopádu. Poté se vrací zadem do tábora.

            Během oběda přichází do tábora i první družstvo. Mayk a Luki poté pokračují v „povrchovce“ (po modrém pruhu) po hřebeni Cornetu Jupineştilor s výhledem do „kráteru“ Gura Prosăcului, přes loučky s ostružinami a lesíky se závrty až k dalšímu slepému údolí s vápencovými skalami. Zde se propadá potok Ponorăţ (též Valea Ponorăţului), ve skalách nad ponorem je jeskyně Epuran (D 3604 m; Dn 75 m). Vstupujeme dovnitř: Dóm Archeologů (Sala Arheologilor), řícená nepřehledná prostora, zejména se špatnou mapou v ruce – Klikatá chodba (Galeria Cotită), pěkná ale dobitá výzdoba – Úžiny Naděje (Strâmtoarea Speranţei), ocelová vrátka ve výzdobě, cesta k propastem a pokladům končí.

            Vracíme se údolím vyschlé řeky Topolniţa (od skály Piatra Pârciului prý v suchých obdobích teče jen podzemní cestou, kudy?); vinou nepřesné mapy míjíme „Cheile Topolniţa“. Ještě fotíme v giga-portálu Gura Prosăcului a pak kolem jeskyně Femei v ponorové stěně (značka žlutý puntík) jdeme do tábora. Láďa, Kuba a Ivoš jeli mezitím do hospy a pro vodu (Cireşu).

O viděné zvířeně:

opět pijavice

            Balíme tábor a odjíždíme Cireşu – Bunoaica (nechtěná zajížďka) – Cireşu – Bahna – podél Dunaje – Orşova – Bârza (zmrzlina, chleba) – Băile Herculane – hotel Dumbrava, kde zastavujeme a Kamča, Čajda, Luki a Mayk jdou po modrém trojúhelníku navštívit soutěsku Cheile Ţăşnei. Pěkná krasová soutěska výše nad údolím, než se dalo čekat, kolem borovice černé, ve stržích kaskády, vodní mlýnek u vodopádu – Čajda ho rozchozuje a Kamča si umele kukuřičnou mouku. Ostatní u hotelu řeší ucházející kolo u Felície.

            Láďa a Čajda jedou k pumpě do Herculane dofoukat rezervu, neboť pumpička je již vyřízená.

            Večer pokračujeme kaňonem řeky Černé (Cerna) – potok u silnice, nabíráme vodu - Cheile Bobotului – sedlo Pasul Godeanu 1050 m n.m (u stánku za sedlem kupujeme pivo a víno). Táborák v sedle, večeře, spánek, v noci chvílemi prší.

            Pokračujeme – Sânnicolau Mare – Cenad // Kiszombor (a jsme v Maďarsku) – Szeged (Mayk musí zaplatit pokutu na zdejší poště) – po M5, M0 a M1 a na starý přechod Rajka // Rusovce do Bratislavy, dále po staré: Stupava - Malacky – Brodské // Lanžhot – Břeclav – Valtice – Mikulov (obří večeře v restauraci u benzínové pumpy non-stop, vínečko, spánek na parkovišti....).