Krasové jevy povodí Bubovického potoka v Českém krasu

Ivan Turnovec

(Československý kras 16 /1964/; str.7—15; Praha 1965)

 


Abstract:

In this work a review of the geological relations and descriptions of the caves of the river basin of Bubovice brook in Bohemian Karst is given. Prospectirng was done in the years 1960—63, by the members of the Karst section of the Association of the National museum in Prague.

 

Ve své práci podávám přehled geologických poměrů a výčet krasových jevů povodí Bubovického potoka v Českém krasu. Průzkumem se zabývali v letech 1961—63 členové Krasové sekce Společnosti Národního musea v Praze. První zprávy o jeskyních povodí Bubovického potoka jsou v pracích J. Petrboka, který popisoval malakofaunu z krasových dutin na katastru obce Srbsko v údolí potoka. Podrobnější výzkum zde provedl V. Homola (1947). Ve své disertační práci rozdělil Český kras na 21 oblastí. Povodí Bubovického potoka vymezil jako samostatnou jednotku proto, že jde o celek mající svůj vlastní vodní režim. Později se výzkumem zdejších jeskyň zabýval též J. Kukla.

Povodí Bubovického potoka má rozlohu kolem 12 km2. Náleží do katastru obcí Srbsko a Budňany. Popisovanou oblast lze zhruba vymezit linií Srbsko – Králova Studně – východní okraj těžebního pásma Ameriky – Bubovice – Vysoká Stráň (422,1 m) – Srbsko. Na rozdíl od V.Homoly řadím ke krasové oblasti povodí Bubovického potoka všechny lomy těžebního pásma Ameriky. Lomy jsou na krasové jevy poměrně bohaté. Pouze čtyři jeskyně na popisovaném území nebyly objeveny při těžbě. Linie lomů, v současné době již opuštěných, leží v jižním křídle antiklinály Ameriky. Odsud také dostala celá těžební oblast svůj název. Těžba byla vedena zjz. směrem v pruhu 1200 m dlouhém a kolem 100 m širokém. Většina lomů byla spojena štolou. Hlavní lom, označovaný též jako nákladový, se nalézá 3000 m zsz. od kostela v Mořině. V lomech se dobývaly devonské vápence stupně prag a zlíchov. Pouze v z. části se na několika místech dobývaly i silurské vápence budňanské.

Bubovický potok na svém horním toku od pramene u Bubovic až ke Kodskému přesmyku u Velké hory protéká napříč vrstev antiklinálního pásma Ameriky a vytváří zde epigeneticky zaříznuté údolí. Teprve za Kodským přesmykem mění svůj směr a dále pokračuje ve směru vrstev. Spádová křivka potoka se během toku několikrát prudce mění. Každá porucha spádové křivky odpovídá některému stupni říčních teras. Stáří jednotlivých stupňů však nelze určit, neboť se nezachovaly žádné akumulační zbytky.

Geologii a tektoniku této oblasti studoval zejména J. Barrande, později B. Bouček, J. Svoboda a F. Prantl. Nejnovější výzkumy prováděl I. Chlupáč a R. Horný. Celé území je budováno silurskými a devonskými horninami. Silur zastupují vápence budňanské, v nichž lze rozlišit vápence kopaninské a přídolské. Devonské vrstvy spočívají na siluru souhlasně, jejich ohraničení je však ostré. Nejstarším souvrstvím jsou zde vápence stupně prag, které nejlépe krasovějí. Na stavbě studované oblasti se podílejí antiklinály Ameriky, Doutnáče a synklinála Chlumu.

 

Vodopády Bubovického potoka.

Foto I. Turnovec.

 

V popisovaném území se zachovaly v reliktech třetihorní uloženiny. Jde o zbytky původně celistvého pokryvu, tvořeného štěrkovito-písčitými a vzácněji i jílovitými sedimenty. Vystupují v několika výškových úrovních a nejsou tedy jednotného stáří. Barva uloženin je žlutá nebo slabě růžová. Nejlépe jsou sedimenty zachovány v krasových kapsách. Paleontologicky je však materiál sterilní. Není tedy určeno přesné stáří výplní. Na základě petrografických výzkumu se předpokládá, že jsou oligocenní. Ze čtvrtohorních uloženin jsou zde zastoupeny štěrkovité a hlinité svahové sutě na úpatí Velké hory, Doutnáče a Boubové. Do opuštěných lomů bývá dešťovým ronem splavován červenohnědý jílovitopísčitý materiál, který pak tvoří až 1 m mocné polohy. Horizontální dutiny mívají výplň jílovitopísčitou nebo písčitou s vápencovým detritem. Ve vertikálních prostorách (krasových komínech) převládá výplň jílovitá.

 

Krasové jevy

Povrchové krasové jevy jsou poměrně vzácné. Patří sem menší škrapové žlábky vytvořené na osamělých balvanech a útesech v údolí potoka, dále drobné nálevkovité závrty. Nalézají se na svazích Doutnáče a pak v oblasti těžebního pásma Ameriky. Mají v průměru 3—5 m, jejich max. hloubka je 1,5 m. Bývají většinou zaplněny svahovými hlínami. Ve stěnách lomů jsou odkryty četné krasové kapsy. Mnohdy je nelze rozlišit od geologických varhan, neboť jejich výplně, přestože vznikaly různým způsobem, jsou si velmi podobné. Největší krasová kapsa se nalézá ve východní stěně opuštěného lomu, ve kterém je jeskyně č. 15, asi 700 m vsv. od hájenky u nákladového lomu. Kapsa je 7,5 m vysoká, široká je maximálně 4,5 m, do hloubky se klínovitě zužuje.

Vyplněna je:

Voda Bubovického potoka má jen malý obsah CaCO3, proto dochází k nepatrnému usazování travertinu. Mocnější travertinové kůry (až 3 mm), střídající se s tenkými vrstvičkami jemného šedého jílu, jsou na středním toku v oblasti zvané U vodopádů. Zde se také ztrácí voda Bubovického potoka. V předposlední tůni vodopádu (ve směru toku) se část vody ponořuje do sutí. Je-li malý stav vody, stačí tento ponor odbírat všechnu přitékající vodu. Kapacita je asi 0,5 l/sec. Další ponor je pod jeskyní č.2 asi 100 m východně od silniční kóty 282 m.

Podzemní krasové jevy jsou ve většině případů vázány na průběh puklin. Nejčastěji vznikly jeskyně na mladších příčných poruchách severojižního směru. Sintrová výzdoba je chudá. Nejvíce se vyskytují pisolitické tvary. Sintrové polevy a drobné krápníky jsou na stěnách štoly, která spojuje většinu lomů Ameriky.

 

Vchod do jeskyně č.1, Pod skalou.

Foto V. Stehlík.

 

Jeskyně č.1 – Pod skalou, 260 m n.m., na úpatí strmé skalní stěny z šedých vrstevnatých sliveneckých vápenců (stupeň prag), na pravém břehu potoka, 700 m západně od bodu 299,9 m. Jeskyně by se správně měla jmenovat „Pod silnicí“. J. Petrbok ve svých pracích (1930, 1935) zaměnil názvy. Jeskyně je na styku vrstevní spáry sz. směru a stejnosměrné poruchy. Směřuje k severozápadu. Je 2,5 m dlouhá a 1 m široká. J. Petrbok zde vyhloubil sondu a zjistil, že vrstva černé jeskynní hlíny odpovídá stupni würmských spraší. Kontrolu profilu nelze provést, protože byla vybrána celá jeskynní výplň.

Na vrstevní spáře oddělující polohu hlíznatých a celistvých vápenců je několik dalších jeskyněk, které vznikly vyvětráváním podél pukliny. Maximálně jsou 1 m veliké. Jejich stěny jsou ohlazeny a pokryty slabými povlaky sintrů. Jeskyně jsou většinou bez výplně.

 

Jeskyně č.2 – Pod silnicí, 258 m n.m., na pravém břehu potoka, v šedých celistvých vápencích stupně prag, 300 m zsz. od bodu 299,9 m a 700 m jv. od hostince u kóty 277,9 m, asi 8 m nad hladinou potoka. Vstupní část je 2 m široká, zužuje se v 1 m veliké okénko, kterým ústí do obdélníkové prostory 3 m dlouhé a 1,5 m široké. Severozápadní stěna jeskyně přechází do dvou komínů. Severnější z nich je 5,5 m vysoký, 0,5—1 m široký, svislý. Z jeho úpatí odbočuje k SSV 20—30 cm úzký kanálek. Jižní komín je šikmý. Směřuje k jihozápadu, je 4 m vysoký a 0,8—1,3 m široký. Zdobí jej krápníky 3—5 cm veliké. J. Petrbok (1930) udává následující profil jeskynní výplní:

 

Jeskyně č.3 – Krystalová, 304 m n.m., ve stráni 100 m ssv. od Kubrychtovy boudy (označována též jako Králova studna), na levém břehu potoka. Jeskyně má společný 2 m široký vchod. Za ním směřují k severozápadu dvě malé prostory oddělené od sebe skalním žebrem. Celková délka jeskyně je 3 m. Jeskyně vznikla vyvětráním vápence podél dvou puklin.

 

Jeskyně č.4 – Nad vodopády, 309 m n.m., na pravém břehu potoka nad prostředním stupněm vodopádu, asi 400 m severozápadně od Královy studny. Ústí jeskyně je 2,2 m široké a 1,2 m vysoké. Podle V. Homoly jde pouze o zbytek rozsáhlejší jeskyně vytvořené v místech nynější soutěsky potoka. Tomuto názoru nasvědčují převislé a opracované stěny soutěsky. Hlavní část existující jeskyně tvoří prostora 3,3×2 m veliká a 2—2,5 m vysoká. Dále k západu pokračuje šikmá chodba. Jeskyně je asi 10 m dlouhá. Dno pokrývá červenohnědý středně písčitý jíl a balvany spadané se stropu.

 

Všechny další popisované jeskyně byly objeveny při těžbě v lomech. Známé z nich jsou pouze jeskyně Amerika I a II v opuštěném lomu u kóty 420,7 m. Ostatní jeskyně č. 7—16 jsou přístupné ze štoly spojující hlavní lomy Ameriky.

 

Jeskyně č.5 – Amerika I, 398 m n.m., ve střední části krátké štoly spojující opuštěný lom s těžební jámou, asi 600 m zsz. od hájovny u nákladního lomu, na jižním úbočí kóty 420,7 m. Vznikla ve světle šedém jemnozrnném vápenci s lasturnatým lomem stupně prag. Ústí jeskyně je 0,7 m široké a 1,2 m vysoké. Za ním následuje nízká chodbička v ssz. směru, která ústí do rozlehlé prostory (20×15 m), maximálně 3 m vysoké. V jejím středu je 8 m hluboká dvoustupňová propast založená na puklině sz. směru. K jeskyni Amerika I náleží dále krasový komín, 3 m vysoký, a menší prostora odkrytá slepou štolou jjv. směru, ležící 7 m severozápadně od popisované hlavni prostory, od které je oddělena pouze vrstvou jeskynní výplně. Vstupní síňka je 3 m široká a 4 m dlouhá a je vydřevena. Dále následuje 7 m dlouhá a 6 m vysoká puklinová chodba, která vede do prostory 10×5 m, jejíž závěrovou stěnu vyplňuje mastný modrobílý jíl. Výplň jeskyně Amerika I tvoří písčitý jíl. V hlavní prostoře jsou ve výplni vyhloubena 70 cm hluboká koryta směřující k propasti ve středu dómu. V současné době dochází k odnosu jeskynního materiálu do níže ležících prostor. Na několika místech jsou zemní pyramidy. Jílovitopísčitá výplň jeskyně je poměrně mladá, jak lze pozorovat na stojkách ve vstupní síňce druhé jeskynní prostory. Stojky jsou až do své poloviny, 1,2 m, zakryty písčitým jílem. Jeskyně Amerika I je pravděpodobně částí rozlehlejšího systému, ke kterému náleží též Amerika II. Všechny prostory jsou však z větší části zaplněny jeskynními sedimenty.

 

Zemní pyramidy v sedimentech jeskyně č.5, Amerika I.

Foto V. Stehlík.

 

Jeskyně č.6 – Amerika II, 396 m n.m. Vchod do jeskyně má tvar gotického oblouku 2,7 m vysokého a u dna 1,5 m širokého. Leží ve východní části opuštěného lomu na jižním úpatí kóty 420,7 m. Jeskyně má dvě patra, spojená puklinovou propastí. Ke svrchnímu patru patří dvě chodbičky. První, 4,5 m dlouhá, vede k východu, druhá, 6 m dlouhá, vede k severozápadu. Spojovací propast je na poruše jjv. směru. Výškový rozdíl mezi oběma patry je 10 m. Celkově je však komín 20 m vysoký. Šířka propasti kolísá mezi 0,7 až 1 m. Ke spodnímu patru náleží chodba směřující od západu k východu. Na západě končí zvýšením dna jeskynní výplně. V tomto směru je pravděpodobné pokračování k jeskyni č.5. Východní část chodby je 1,5—3,5 m široká a 25 m dlouhá. Její strop přechází místy do komínů až 10 m vysokých. Chodba se na konci rozšiřuje až na 8 m a tvoří prostorný, 10 m vysoký dóm. Pokračování směrem k východu je zavaleno sutí. Dno pokrývá jílovitopísčitá jeskynní hlína, místy též řícené balvany.

 

Jeskyně č.7, 384 m n.m., ve stropu krátké odbočky, která od hlavní těžné štoly vede k severozápadu do malého opuštěného lomu pod kótou 405,7 m. Jeskyni tvoří úzký krasový komín, 1,2 m vysoký, se sklonem 75° JJZ. Je založen na poruše ssv. směru a jeho světlost kolísá mezi 0,5—0,8 m. Přesto, že byl komín zapažen, došlo k vysypání jeho výplně do štoly.

 

Jeskyně č.8, 384 m n.m., 40 m jjv. od jeskyně č.7 v severovýchodní stěně štoly. Je to 5 m vysoký krasový komín, který vznikl na poruše severojižního směru. Průměrně je 70 cm široký.

 

Jeskyně č.9, 388 m n.m., v západní stěně malého opuštěného lomu jižně od kóty 405,7 m. Vchod do jeskyně je oválný, 1,2 m široký a pouze 0,3 m vysoký. Jeskyně je založena na poruše sv. směru. Nejnižší části bočních stěn na styku s jílovitou výplní zdobí drobné, mléčně bílé pisolity.

 

Jeskyně č.10, 50 m severovýchodně od jeskyně č.9, v záhybu odbočky vedlejší štoly, která spojuje opuštěný lom s hlavní těžnou štolou. Vznikla na poruše sv. směru. Většinou je vyplněna jílovitopísčitým materiálem. Část výplně se vysypala do štoly a tím se uvolnila chodba 7 m dlouhá a 4,5 m široká.

 

Jeskyně č.11, ve stropě odbočky vedoucí od hlavní štoly k severozápadu. Je to 15 m vysoký a 1,5 m široký krasový komín, volný. Stěny jsou ohlazeny. S ním byla pravděpodobně spojena 1,5 m dlouhá chodbička směřující k severovýchodu do propasti 3 m hluboké. Na dně propasti je 0,8 m hluboké jezírko. Teplota vody je 8,5 °C (měřeno 12.5.1963). Severní stěna propasti je dána poruchou ve směru Z—V.

 

Jeskyně č.12, v jižní stěně hlavní těžné štoly východně od nákladového lomu. Je to 5 m dlouhá šikmá komínovitá prostora, jejíž jílovitá výplň se vysypala do štoly.

 

Jeskyně č.13 a 14, v krátké odbočce hlavní štoly východně od nákladového lomu. Od sebe jsou vzdáleny 25 m. Jeskyni č.13 tvoří 7 m vysoký komín, který ústí do štoly otvorem 1,5×1 m. Jeskyně č.14 je 4 m vysoký a 0,8 m široký krasový komín.

 

Jeskyně č.15, 374 m n.m., v opuštěném lomu vsv. od kóty 371,3 m. Vznikla v bílých, středně zrnitých vápencích stupně prag na poruše ssv. směru. Vchod je 2 m široký, 1,3 m vysoký a leží v ssz. stěně lomu. Jeskyni tvoří 20 m dlouhá, 1—2 m široká a téměř 1 m vysoká chodba. Dno je v první části mírně skloněné (5°), v druhé části prudčeji stoupá (25°). Stěny jsou ohlazeny. Ústí do nich řada drobných krasových komínů maximálně 30 cm širokých. Na některých místech pokrývají stěny slabé sintrové polevy, ve vstupní části se vytvořily pisolitické tvary zbarvené do růžova až červena. Na stěnách závěrečné prostory jsou drobné (2—3 mm), žlutě zbarvené krystalky kalcitu. Výplň jeskyně tvoří červenohnědý slabě písčitý jíl a balvany odlomené se stropu. K jeskyni náleží též malá prostora ležící 1 m nad jejím vchodem. Prostora je 2 m dlouhá, 0,8 m široká a stejně vysoká. Směřuje k severu.

 

Jeskyně č.16, v odbočce, která spojuje hlavní štolu s lomem vsv. od kóty 371,3 m. Je to mohutný krasový komín, ležící na poruše v ssv. směru, zaplněný jílovitým materiálem a velkými bloky vápence. Část výplně je vysypána do štoly, a tak lze proniknout do prostory 4 m dlouhé, 2,5 m široké a 2 m vysoké. Stěny komínu jsou ohlazeny.

Jeskyně v povodí Bubovického potoka: A – jeskyně č.1, Pod skalou; B – jeskyně č.2, Pod silnicí; C – jeskyně č.3, Krystalová; D – jeskyně č.5, Amerika I; E – jeskyně č.6, Amerika II; F – jeskyně č.11; G – jeskyně č.15; H – situační náčrt hlavní štoly lomového pásma Ameriky.

Vysvětlivky: 1 – propast; 2 – skalní dno; 3 – převis; 4 – erozní rýhy v jeskynní výplni; 5 – písčité nánosy; 6 – štěrkovito-písčité nánosy; 7 – balvany; 8 – voda; 9 – lomy; 10 – zavalená štola; 11 – ústí štoly; 12 – slepé komíny; 13 – vchod do jeskyně.

I. Turnovec 1961—63.

 

Jeskyně v povodí Bubovického potoka jsou různého stáří. Nasvědčují tomu jejich rozdílné nadmořské výšky. Vznikaly ve třech výškových úrovních. Nejstarší kolem 390 m n.m., další okolo 300 m n.m. a nejmladší 258 a 260 m n.m. Nejvýznamnější jsou nejstarší jeskyně.

Největšími jeskyněmi popisované oblasti jsou jeskyně Amerika I a II (označené č.5 a 6). Jejich vchody jsou ve výšce 398 a 396 m. Obě jeskyně jsou zbytkem rozsáhlejšího podzemního systému. Během svého vývoje prošly několika vývojovými fázemi. Nejprve vznikly puklinové chodby na poruchách ve směru SSV—JJZ a Z—V. Tyto chodby vznikaly korozí prosakující vody. Po vytvoření prvních prostor se začala projevovat vodní eroze. Krasové dutiny byly však již během vývoje zaplňovány jílovitopísčitým materiálem. Občas docházelo k prudkému přeplavování materiálu do nových prostor, a proto také nevznikla větší krápníková výzdoba. V současné době dochází k odnosu jeskynní výplně. Materiál je z přístupných prostor splavován do propasti ve středu jeskyně č.5 a odtud do neznámých prostor.

Podobně jako jeskyně Ameriky vznikaly i jeskyně č.9 a 10 ve výšce 388 m. Obě jsou založeny na jedné tektonické poruše a jsou pravděpodobně zbytkem rozsáhlejšího jeskynního systému. Na styku stěny s jílovitou výplní v jeskyni č.9 jsou drobné pisolity, což nasvědčuje tomu, že už delší dobu nedošlo k přemístění výplně. Další krasové dutiny ve výšce okolo 380 m (patří sem jeskyně č.7, 8, 12, 13, 14, 16) prošly jen korozním stadiem vývoje. Na tektonických poruchách různého směru vznikly krasové komíny. Stěny těchto vertikálních dutin bývají charakteristicky ohlazeny. Vzniká na nich jakási síť tvořená polohami odolnějšími vůči větrání. Velmi často jsou tyto dutiny zcela vyplněny jílovitým materiálem. Přechodnou formou mezi korozními dutinami a jeskyněmi typu Amerika I a II představuje jeskyně č.15. V ní probíhala korozní fáze velmi rychle, takže nedošlo k zaplnění prostory materiálem. Rozšíření chodby pak způsobila eroze. Samostatné místo ve skupině nejvýše položených jeskyní zaujímá jeskyně č.11, která vznikla na mohutné poruše korozí jejích stěn. Zajímavostí jeskyně je jezírko.

Do druhé skupiny jeskyní s nadmořskou výškou kolem 300 m patří jeskyně č.3 a 4 (Krystalová a Nad vodopády). Jeskyně Krystalová vznikla vyvětráváním materiálu podél dvou poruch. Skalní žebro rozdělující jeskyni ve dvě menší prostory je vlastně zbytkem méně tektonicky porušené horniny. O genezi jeskyně Nad vodopády se zmiňuje V. Homola. Je pravděpodobné, že je to zbytek průtokové jeskyně.

Nejmladšími jsou zde nejdéle známé jeskyně č.1 a 2 (Pod skalou a Pod silnicí) ve výšce 260 a 258 m. Jeskyně č.1 vznikla na vrstevní spáře. Jeskyně č.2 je nejníže nad úrovní hladiny potoka (8 m).

Všechny jeskyně studované oblasti jsou z větší části vázány na průběh tektonických poruch a vznikaly korozí prosakující vody. Většina dutin je zcela zaplněna jeskynními sedimenty. Jsou zde jen dva větší podzemní celky. K jednomu patří jeskyně č.9 a 10, ke druhému jeskyně Ameriky. Povrchové krasové jevy jsou řídké, protože povrch byl původně překryt třetihorními sedimenty.

Krasová sekce Společnosti Národního musea v Praze.

 


Literatura: