Výsledky měření radiotestovou metodou v jeskyni Martina (Český kras)

Jeroným Zapletal, Vladimír Lysenko

(Český kras 16; str.15—18; Beroun 1990)

 

 

Po objevení jeskyně Martina (reg.č. 1309 – poznámka MK: v roce 1988 došlo k revizi evidence jeskyní Českého krasu – nové ev.č. Martiny je 15-005) v Kodském polesí u Tetína následoval systematický průzkum a dokumentace (Plot 1975, 1977; Lysenko a Plot 1977). Souběžně probíhal archeologický (S. Vencl) a kvartérní (V. Ložek) výzkum sedimentů ve vstupní části jeskyně. Geologickými poměry a vývojem jeskyně se zabývali Lysenko a Slačík (1979). Zajímavý svažitý systém je zakončen nejnižšími prostorami jeskyně – Obřím dómem, bez výraznějších náznaků pokračování. Proto v letech 1986—90 speleologové přistoupili k ověřování charakteru zkrasovění a event. možnosti pokračování systému pomocí různých geofyzikálních metod. Pro ověření tektonických a krasových poměrů mezi jeskyní a povrchem s cílem lokalizovat místa nadějná na existenci neznámých prostor, nebo na povrchu překrytá vyústění komínů a chodeb jsme použili radiotestovou metodu ve vysokofrekvenčním pásmu 80, 28 a 3,5 MHz.

 

Radiotestová metoda

Radiotestová metoda využívá zvláštnosti šíření vysokofrekvenčního signálu v různém prostředí. Pokud umístíme vysílač v jeskyni, jeho signál prochází přes kompaktní horninu k měřícímu přijímači v určité síle. Je-li tato hornina směrem k přijímači zkrasovělá nebo jinak porušená je zachycený signál silnější. To znamená, že vysokofrekvenční signál je méně tlumen vzduchem nebo jeskynní výplní než horninou. Velikost a směry intenzity signálu pak vyznačují sledované místo a použitím různých kmitočtů se přibližně určuje způsob zkrasovění. Podrobnější popis radiotestové metody podávají Gregor a Princ (1976). V Českém krasu jsme metodu použili již na lokalitách: Koněpruské jeskyně, Barrandova jeskyně, Palachova propast na Čeřince (Sluka, Jäger a Zapletal 1982; Zapletal 1983).

Pro oboustranné spojení jeskyně – povrch jsme použili občanské radiostanice 27 MHz 1 W, 3,5 MHz vysílač 1 W anténa 2×5 m, přijímač ROB (Hon na lišku), 28 MHz vysílač 0,1—1 W anténa 2/4 tyč, přijímač 28 MHz „S“-metr, 80 MHz vysílač 1 W anténa 2/4 prut a přijímač VXW010.

 

Výsledky měření

M1 – Obří dóm. Ve spodní části Obřího dómu, která je dnes uzavřena sedimenty se dá předpokládat, že dříve zde pokračovalo odvodňování jeskyně do dalších prostor. Pro objasnění situace zde byl umístěn vysílač 3,5 a 28 MHz tak, aby maximální signál procházel sledovanou částí. Měřením na povrchu jsme zachytili jen signál 3,5 MHz nad střední částí dómu. Zóna příjmu je protažena ve směru 230° s maximem nad Říceným dómem. Pro zpřesnění výsledku jsme vysílač přemístili do střední části dómu pod zónu příjmu (M1/2 1987, M1/3 1990). Výsledek měření byl opět stejný. Podle způsobu, jakým se signál šířil, předpokládáme, že se jedná o rozevřenou puklinu směrem k povrchu, kterou lze sledovat na východní stěně Říceného dómu při stropu, v Obřím dómu jako nevýrazné pukliny shodného směru, ale příkřejšího sklonu.

M2 – Řícený dóm. Vysílač jsme umístili ve spodní části dómu. Zachycený signál 3,5 MHz tvořil na povrchu protáhlou zónu příjmu ve směru 115°. Maximum 3,5 MHz je asi 10 m východně od konce Hlinité chodby směrem na Kajdovu chodbu. Hlinitá chodba průběh signálu 3,5 MHz neovlivnila. Pokud existuje pokračování jv. od Říceného dómu, podchází Hlinitou chodbu a vystupuje k povrchu mezi Hlinitou a Kajdovou chodbou. Spíše než pukliny se zde uplatňují úklony vrstev, resp. průběh mezivrstevních spár. Na výstupu signálu 28 MHz je podstatná přítomnost S—J (170°) a V—Z (80°) puklin, které jsou v této části chodby hojné (měřické body 106 a 107).

M3 – Hlinitá chodba. Zde byl vysílač umístěn na konci horní části. Výstupy signálů 80, 28 a 3,5 MHz vycházejí v jedné zóně příjmu v jv. pokračování směru této chodby. Podle posunutí maxim usuzujeme:

 

 

M4 – Rotunda ve východní části Obřího dómu. Zde se na výstupu signálu 28 MHz uplatnily opět pukliny paralelní s vrstevnatostí (70—80°), ale zóna maximálního příjmu není totožná s maximem na 3,5 MHz, kde signál pravděpodobně vystupuje jinou cestou (komín?).

M5 – Kajdova chodba. Vysílač byl umístěn v jižní větvi chodby asi 6—7 m pod povrchem. Podle tvaru zóny příjmu na 28 MHz a blízkosti povrchu, procházel signál zakrytými paleoponory. Uplatňují se zejména V—Z směry (mezivrstevní spáry, pukliny) a S—J pukliny.

M6 – Pohádková plazivka. Vysílač byl umístěn ve střední části plazivky se snahou vytipovat možnosti dalšího pokračování plazivky. Výsledkem je úzká zóna příjmu 28 MHz, která má směr 130°, paralelní s dislokací Vesmírné chodby.

 

Závěr

Výsledky radiotestové metody naznačily spojení horní části Hlinité chodby a Kajdovy chodby s povrchem. Z toho usuzujeme, že i tyto části původně plnily funkci paleoponorů. Kromě již popsané možnosti pokračování jv. od Říceného dómu, lze jako další možnost nových neznámých prostor uvažovat úzkou zónu příjmu východně od Pohádkové plazivky. Výsledky měření nepotvrdily pokračování jeskyně v Obřím dómu.

Obecně výsledky radiotestové metody určují vcelku přesně výstupy tektonických poruch, komínů nebo chodeb překrytých na povrchu, ale nedá se přesně určit o jaký průběh těchto prvků jde. Proto nemohou být brány jako konečný výsledek, ale jen jako součást dalšího pozorování a geofyzikálního měření.

 


Literatura:

 


Příloha:

 

 

 

 

Speciální barevná příloha pro tuto webovou verzi: originální pracovní náčrt.