Ivanova jeskyně ve Svatém Janu pod Skalou

Ivanova Cave in Svatý Jan pod Skalou (St.John Under Rock)

Václav Cílek

(Český kras 14; str.5—16; Beroun 1988)

 

Úvod

Na jaře 1988 jsem společně s J. Brožkem provedl důkladnější revizi jeskyně Sv. Ivana pod klášterem ve Sv. Janu včetně prolezení obou komínů, prostory nad kryptou a „zapomenuté“ prostůrky nad klenbou. Od samého začátku bylo zřejmé, že význam této krasové dutiny zdaleka přesahuje rámec speleologie, a proto se v tomto příspěvku zmiňuji o Ivanově osobě a ohlasech v literatuře, o historii Ivanova kultu a v menší míře i o dějinách obce. Cílem práce je i sjednocení názvosloví – Ivana nazývám svatým Ivanem, protože byl tak nazýván ve všech knihách, které o něm pojednávají (viz Koreis 1897), přestože na tento titul nemá „úřední“ nárok (není uveden v Martirologium Romanum). Analogicky hovořím o jeskyni jako o Ivanově jeskyni nebo o jeskyni Sv. Ivana a nepoužívám názvu „Skalní kostel“. Pramen v kostele nazývám „Jeskynním vývěrem“ a vyvěračce pod skalou ponechávám označení „Ivanka“. Jednotlivé části jeskyně označuji podle Kotrby (1944) jako Starý kostel, Kostel Panny Marie a Kryptu – viz popis jeskyně.

 

Místo

V Karlštejnské pahorkatině necelých 30 km od Prahy leží v údolí potoka Kačáku (též Kačice, Loděnice) krásně starobylé místo s kdysi pověstným kostelem a klášterem se skalní svatyní. Zdejší jeskyně má několik primátů – je nejmladší českou jeskyní zároveň naší největší jeskyní v travertinech. Přesto máme právě o ní nejstarší zprávu o jeskyních u nás – v darovací listině Přemysla I. z roku 1205, která potvrzuje nedochovanou listinu Břetislava I. z roku 1037. Zároveň o ní můžeme hovořit jako o první zpřístupněné jeskyni u nás – už v 11.stol. zde existovala „capella in spelunca sancti Johanni Baptiste ...“, tedy kaple v jeskyni. Jeskyně patřila společně se zaniklou jeskyní Sv. Prokopa u Prahy k nejvíce navštěvovaným. Dobové zprávy hovoří, že ivanských poutí 25.června se účastnilo až 5000 poutníků (Pavel Stránský 1633, O státě českém, Hostlovský 1790 in Kotrba 1944).

Žádná jiná česká jeskyně se tolikrát nevyskytuje v literatuře. O zdejším kostele se zmiňuje Dalimilova kronika. Ivanská pověst je zpracována neseriózním Václavem Hájkem z Libočan, který ji psal v místech, kde dnes stojí SÚPPOP, tedy na téměř stejném místě, odkud, skoro 500 let po Hájkovi, vyšel popis jeskyně z pera realistického Kučery, Hromase a Skřivánka. Hájkovo podání se v překladech rozšířilo do Polska a Německa. Jeskyněmi na Sv. Janu se zabývá B. Balbín (viz výběr Tiché 1986). Snad nejblíže atmosféře místa stojí vrcholný zjev české barokní meditativní lyriky Bedřich Bridel (1619—80), který vydává latinskou legendu „Vita sancti Ivani“ (1656, rozšířená verze 1657, české vydání Vašica 1936). Asketický misionář Bridel byl spolužákem Balbínovým a bylo by zajímavé vědět, kdo jim o Sv. Janu vyprávěl.

Zdejší jeskyně navštěvuje počátkem 18. stol. známý Mauritius Vogt a zaznamenává v knize „Bohemia Subterranea“. Podruhé sepsal dějiny kláštera zdejší farář Celestin Hostlovský (1790, první dějiny ztraceny). Romantický obrozenec Václav Krolmus věnuje Sv.Janu celou knihu (1850). Zdá se, že Sv. Jan navštívil i K. H. Mácha – věnuje mu dvě básně a jedna z nich je jeho první publikovanou vůbec. V. B. Třebízský literárně zpracovává ivanské pověsti v románu „Pod skalami“ (1908). A zatím naposledy vstupuje klášter ve Sv. Janu do krásné literatury v díle B. Hrabala.

Do botanického názvosloví vstupuje místo pojmenováním „Kavyl Ivanův“ který býval v barokní době prodáván poutníkům jako vousy sv. Ivana.

Obsáhlý by byl výčet slavných lidí, kteří jeskyni navštívili. Podle pověsti to byl kníže Bořivoj a kněžna Ludmila, téměř určitě byl návštěvníkem jeskyní Karel IV. a Václav IV. Poutí se účastnili vysocí církevní i světští hodnostáři; jmenujme císaře Matyáše s chotí Annou, Ferdinanda I. a II. a další. Rovněž vyobrazení sv. Ivana je mnoho. Za všechna uveďme Brokofovu sochu na Karlově mostě – to je ta socha na vrcholu sousoší se známým pražským Turkem nedaleko malostranské mostecké věže.

 

 

Obr.1: Klášter ve Sv. Janu pod Skalou v první polovině 16.stol. s renesanční zvonicí (dnes věží kostela) a kostelem tzv. Hasenburským, překresleno in Kotrba (1944) podle Bachmanova obrazu z roku 1960. Napravo od kláštera vidíme původní velký vchod do jeskyně (síňka s vývěrem).

 

 

Pověst

Obě dochované legendy o sv. Ivanovi jsou mladé. Autorem první z nich je Václav Hájek z Libočan. Druhá legenda tzv. Broumovská pochází až z konce 15.století. Její úplné znění zaznamenává Koreis (1898), lidové pověsti viz Čapek (1985).

Znění legendy: Ivan byl synem charvatského knížete Gostimysla (jedná se o severní Chorvaty, kteří sídlili v dnešním podkrkonoší a dále na východ a nikoliv o jižní Slovany,jak se ve válce pruské domnívali chorvatští vojáci, kteří pažbami pušek otloukali celé kusy travertinu a nosili je domů, do dnešní Jugoslávie). Okolo roku 880 odešel Ivan do pustiny. Usadil se u pramene v jeskyni, kde byl silně pokoušen zlými duchy, kteří jeskyni obývali. Odešel z ní, ale cestou potkal Sv. Jana Křtitele (dle lidového podání u kapličky nad klášterem), který mu daroval kříž. Pomocí kříže vyhnal všechny ďábly z jeskyně až na největšího, který ho chtěl pohltit. Hodil mu do tlamy kříž, ďábel prorazil strop jeskyně a zmizel.

Jednou na lovu pronásledoval kníže Bořivoj laň, která ho zavedla až k poustevníkovi. Pozval jej na královský Tetín a seznámil ho s kněžnou Ludmilou. Poustevník se pak vrátil do jeskyně. Před smrtí ho zaopatřil kněz Pavel Kaich (ten byl zpovědníkem Ludmily, pěstounem sv. Václava, vysvěcen byl sv. Metodějem). Po smrti poustevníkově zřídil Bořivoj v jeskyni kapli Jana Křtitele.

Kult svatého Ivana má zpočátku jen místní význam, hlavního rozmachu prožívá v barokní době a v minulém století. Koncem min. století pak téměř zaniká. Jména Jan a Ivan jsou synonyma, Ivanovi se zjevuje Jan Křtitel, protože je jeho patronem tj. ochráncem. Rovněž obci se někdy říkalo Sv. Ivan ve variantách „Pod skalami, Ve skalách, Skalka, Ve skále“. Legenda o sv. Ivanu má některé shodné rysy s prokopskými legendami, legendou o sv. Jiljí a sv. Jenovéfě, životem bl. Vintíře a proto je pozdějšími historiky odmítána (J. Dobrovský, F. Palacký). Na druhou stranu není doceněn význam zprávy v kronice opata Neplachy (1322—66), který již mluví o „heremum b. Ivani“ (viz Kotrba 1944).

 

Kostel a klášter

Kaple Jana Křtitele v jeskyni patřila klášteru Ostrovskému na ostrově sv. Klimenta, blízko soutoku Sázavy s Vltavou. Byla to velmi chudá, snad jen dřevěná stavba. Roku 1420 byl ostrovský klášter zničen husity. Mnichům, kteří katastrofu přežili zbyla jako poslední útočiště poustevna ve Sv. Janu, v té době příliš chudá, neznámá a ukrytá, než aby stála cílem husitské výpravy. Uprchlí mnichové zde pravděpodobně vybudovali první, velmi skromný konvent. Roku 1517 je zde zřízeno opatství a vzniká celý komplex, tak jak jej vidíme na obr.1. Pod pojmem opatství si představme jen velmi chudobný příbytek, ve kterém sídlil téměř celé století jen opat s 2—3 bratry a třeli bídu s nouzí.

Pro povznesení kláštera znamenal velmi mnoho nález ostatků sv. Ivana opatem Vilémem Hifftlem roku 1589. Klášter získal velmi na vážnosti a už od roku 1589 jsou sem pořádána mohutná procesí. Návštěvy císařských dvorů velmožů a cizích vyslanců propůjčují poutím honosný lesk, a tak není divu, že prelát kláštera uzavírá roku 1657 smlouvu s vyhlášeným stavitelem Karlem Luragem o novostavbě kostela. Základní kámen položil sám císař Leopold I. Stavba kláštera byla z finančních důvodů dokončena až roku 1731. Travertinová kupa však nesnesla tak velké zatížení, klenba kostela hrozila zřícením, takže povolaný Kryštof Diezenhofer ji roku 1710 musel nahradit dřevěnou konstrukcí vyplétanou rákosem. Stavba však sesedá až do dnešní doby.

7.listopadu 1785 je klášter zrušen dekretem Josefa II. Dál slouží jako jirchárna, textilní továrna, zámek, lázně, školský ústav, chorobinec apod.

 

Ivanité

K romantickým středověkým postavám patřili poustevníci, kterých sídlilo po Čechách několik desítek a byli vesměs více oblíbení než zbožní. K poustevničení se v nouzi uchylovali i kriminální živly, docházelo ke krádežím, pletkám apod. Pražský arcibiskup Ferdinand hrabě Khuenburk se proto snažil sdružit poustevníky do řádné organizace s dobrou kontrolou. Roku 1725 dosáhl povolení papeže Klimenta XII. i krále Karla VI. k založení řádu, v jehož čele stál Dominik Antonín Stey. Řád se jmenoval „Congregatio fraterum eremitarum divi Ivani et sancta Marie“.

Poustevníci nosili sukně hnědé barvy s kápí. U pasu měli škapulíř, kříž a růženec. Bez svolení vrchnosti nesměli opustit poustevnu. Neorganizované poustevničení bylo zakázáno. Poustevníci sídlili ve Sv. Janu, v prokopském údolí, na hradě Sloupu, v Přelouči, na Vyšehradě, v Chuchli a na řadě dalších míst. Poměrně záhy dochází k uvolnění mravů a „divokému, neorganizovanému poustevničení“. V roce 1768 je v řádu už jen 32 ivanitů. O tři roky později je z mravnostních důvodů nařízena revize řádu a 12.1.1782 je řád zrušen. Tím končí nepříliš slavná, ale o to poutavější historie spjatá s tradicí místa (viz Svátek 1891).

 

Jeskyně

Do podzemí se vstupuje po pěti stupních vchodem proraženým v jižní stěně kostela. Je to dnes jediný používaný vchod z pěti existujících (tj. dva vchody z kostela, zamřížované okénko nad pramenem a dva komíny). Ocitáme se v nejstarší, nejlépe zachovalé časti jeskyně tradičně zvané „Starý kostel“ nebo „Kostel Jana Křtitele“. Zde bylo jádro jeskyně, ve které podle pověsti sídlil sv. Ivan, a kde byl záhy snad již v 11.stol. ustanoven kostel Jana Křtitele.

U vchodu po levé straně kryje barokní mříž kámen s otisky nohou sv. Ivana. Vrátka v mříži umožňovala poutníkům pokleknout do důlků v kameni a čelem se dotknout jiného zahloubeného místa. Za mříží je výklenek se zbytky fresky „Křest Páně“. Napravo od vchodu je zachována travertinová stěna s 3 m dlouhým zbytkem původní krasové dutiny, která začíná asi 2 m nad dnem jeskyně. Je založena na tektonické linii. Klenbu jeskyně podepírá jeden přirozený a dva vyzděné pilíře. Držíme-li se pravé. tj. jz. stěny prostory, dojdeme k zamřížovanému okénku, které ústí k Jeskynnímu vývěru. Přímo před sebou vidíme neprůlezný trubicovitý 3,5 m dlouhý kanálek částečně vyplněný travertinem vzhledu jeskynního sintru.

Ve stěně pod kanálkem vystupuje nápadná puklina jz.-sv. směru a nad ní se zvedá 8,5 m vysoký komín kruhového profilu o průměru asi 1,4 m. Nahoře je zakryt prkny. Puklina pokračuje ve stropě nad cihlovou klenbou po celé délce Starého kostela. Dosahuje zde výšky až 1,7 m a, což je důležité, má přirozenou modelaci stěn. To svědčí o přirozeném původu této svatyně. Lidová pověst klade puklinu a komín do souvislosti s vypuzenými ďábly.

Přímo proti vchodu do starého kostela je mariánský oltář, který částečně zakrývá nejvnitřnější svatyni – lože sv. Ivana v místech, kde poustevník zemřel. Zde je umístěna rozpadávající se socha světce z 18. stol. Nedaleko hlavy je travertin otlučený pažbami chorvatských pušek.

Ze starého kostela můžeme vstoupit buď směrem na východ do Kostela Panny Marie nebo na jih do Krypty. Obě tyto prostory jsou silně poznamenány stavebními zásahy, Kostel Panny Marie je snad vytesán celý. Starý kostel je od mariánského kostela oddělen kružbou ve valené klenbě.

Krypta má rozměr 8×10 m a výšku asi 5 m. Hned za vchodem vpravo je jednoduchou zdí oddělena márnice. Na čelní východní stěně krypty je jednoduchý oltář, kde bývala sloužena mše za mrtvé mnichy. Vedle oltáře stojí na sloupu z místního růžového mramoru barokní andělíček. Sloupek byl využíván k předpovědi počasí. Byl-li orosen, znamenalo to déšť. Delší jižní stěna krypty je 2,3 m od okraje skály oddělena cihlovou zdí s umrlčími komorami. Několik komor je proraženo a umožňuje pohled na kostry mnichů. Těsně pod stropem krypty je ve zdi proraženo okénko o rozměrech asi 60×70 cm, které umožňuje průlez nad umrlčí komoru. Zde je dobře patrný odkryv travertinovou stěnou s četnými zkamenělinami. V nejzápadnějším výběžku krypty prostora přechází v hliněný dejekční kužel pod svislým komínem podobného typu jako je komín ve Starém kostelu.

 

 

Obr.2: Půdorys kláštera a kostela s jeskyní sv. Ivana (Kotrba 1944).

 

 

V Kryptě dosahuje podzemní dutina své největší denivelace – 11,5 m. V horní části komína existovala vyzděná kopule. Dnes je proražená a zakrytá prkny. Komín pravděpodobně vznikl vysypáním krasové výplně do uměle vytvořené prostory. Modelace stěn v horní jižní části krypty snad na existenci menší přirozené dutiny, kterými je travertin protkán. Soud je však nesnadný, protože skalní opad nebo vysypání nesoudržné polohy mohlo vytvořit zdánlivě přirozený povrch.

S Kryptou se pojí několik otázek. Kotrba (1944) i Podlaha (1908) konstatují, že Krypta byla vytesána „po barcelonském způsobu“ roku 1712.

Naproti tomu Koreis (1898) vztahuje tuto informaci ke kryptě údajně existující pod podlahou Kostela Panny Marie, tedy v blízkosti 9 renesančních náhrobků z let 1627—95. Stojíme tedy před problémem existence druhé krypty, která by však musela ležet v bezprostřední blízkosti vodní hladiny. Při rozšiřování dveří Krypty byly údajně nalezeny „velké hnáty“ (Koreis 1898), které byly později ztraceny. Z tohoto údaje jednak vyplývá, že dutina Krypty existovala už před úpravou 1712 a že byla buď paleontologickým nalezištěm nebo alespoň skutečnou starší kryptou, možná přirozeného původu.

Poslední nejvýchodnější prostorou je Kostel Panny Marie o rozměrech asi 8×10 m. Celá prostora je vyzděna jednoduchou valenou klenbou. V jejím čele stojí renesanční štukový oltář s karyatidami pořízený okolo roku 1655—60 (údaje o stáří přebíraný hlavně z Kotrby 1944). Klenbu zdobí štuková kartuš téhož stáří, která stylově odpovídá práci italských štukatérů z dílny Karla Luraga. Od oltáře vedou dveře do předsíně a odtud ke kněžišti a oratoři konventu.

Kostel Panny Marie leží v pokračování tektonické pukliny, kterou jsme sledovali za klenbou ve stropě Starého kostela. Tato puklina končí ještě před mariánským kostelem. Je pravděpodobné, že pokračovala dál, ale snižovala se. To je dnes nemožné určit. Z analogií např. se středověkými sklepeními víme, že tato umělá podzemní díla bývala často ražena podél přirozených puklin, které umožňovaly snadnější vylamování. A to je snad i případ Kostela Panny Marie.

Poslední prostorou je síň s Jeskynním vývěrem, která je od ostatní jeskyně oddělena zdí, aby kdokoliv mohl využívat pramene a přitom mohl být kostel zavřen. Zde pravděpodobně ležel původní vchod do jeskyně. Nedaleko pramene stávala křtitelnice a asi i původní předhusitský oltář. Na Bachmanově obrazu z roku 1690 (obr.1) vidíme nezastavěné ústí jeskyně a z ní vytékající potůček.

S touto prostorou se pojí jedna velká romantická otázka. Existovala zde svatyně už před příchodem křesťanství? Poloha místa, pramen v jeskyni je natolik sugestivní a zprávy o uctívání kamenů (Kosmas I,4) i hmotné doklady podobných kultů z jiných míst Evropy tak přesvědčivé, že odpověď zní: velmi pravděpodobně ano, ale neexistují pro to důkazy (Koreis 1898, Kotrba 1944, Sklenář 1984, Matoušek 1988 ústní sdělení). Dnes je prostora celá zastavěna.

Jeskynní vývěr je napájen převážně vodami, které si zkracují cestu meandrem severně od kostela. Druhý pramen – Ivanka – je skutečný krasový vývěr napájený z hluboce zkrasovělých struktur propasti Čeřinka a zřejmě i odjinud, ne však z blízké Arnoldky (Včíslová 1983). Za velké bouřky, při které došlo k pohlcování vod v Propadlých vodách, bylo bezprostředně po bouřce pozorováno středně silné zakalení Jeskynního vývěru. Při dlouhotrvajících deštích doprovázených povodní na Berounce (1.6.1986) došlo k jen velmi slabému zakalení Jeskynního vývěru. Jeskynní vývěr tedy nějakým způsobem souvisí s Propadlými vodami – voda zakalená bouřkou by z meandru dotekla podstatně později do vývěru než bylo pozorováno. Voda jeskynního vývěru však do pramene vystupuje ze sutí a štěrků, které tvoří podloží travertinů, a tak se zdá pravděpodobné, že krasové dutiny směřující do údolí Kačáku od Propadlých vod ústí v suti pod travertinovou kupou nebo v jejím okolí a zde se také mísí vody přicházející od meandru s přívalovými vodami Propadlých vod.

Celková délka podzemní části kostela, včetně síňky s vývěrem a prostorou nad Kryptou a Starým kostelem, je 50 m, z toho je asi 30 m přírodních prostor. Denivelace je 11,5 m.

 

Genetické otázky

Travertinová kupa, ve které je jeskyně vyvinuta, je středně holocenního stáří (epiatlantik). Zachycuje profil teplým a vlhkým obdobím. Sedimentace travertinu zde začíná asi před 6000 lety a končí na počátku našeho letopočtu (viz Jager, Ložek 1968). Roku 880, kdy má do Sv. Jana přijít poustevník Ivan už jeskyně existuje v obyvatelné formě. V té době a pravděpodobně už dříve je skončen přirozený vývoj jeskyně.

Dnes už je velmi obtížné rozeznat původ a vývoj jeskyně, která byla tak silně poznamenána stavebními zásahy, přesto se však vznik a vývoj travertinových jeskyní řídí určitými obecně platnými zákonitostmi, z nichž se ve Sv. Janu pravděpodobně uplatnily následující:

 

A) Syngeneze

Voda stékající po travertinových kupách si pravidelně vytváří „zkratky“, zanáší je a vytváří si nové. Extrémním případem takové „zkratky“ je podtékání kupy. Dutiny protínající kupu v různých místech a pod různými, vesměs příkrými úhly, mívají tvar nepravidelných (nebo naopak pravidelně kulatých) šikmých kanálků nebo puklin, jak je tomu např. u travertinového vodopádu v Lúčkách na Liptově. Relikt takového kanálku je zachován pod komínem ve Starém kostele.

Kalcit travertinu se sráží únikem CO2 rozpuštěného ve vodě vývěru do ovzduší. K nejintenzivnějšímu úniku dochází v místech, kde je vrstva vody nejtenčí nebo nejlépe zčeřená – to znamená na překážkách, které dají vznik hrázkám a v horní části vodopádových hran. Pod vodopádem často vzniká jezírko, kde se CO2 hůře uvolňuje a kalcit se sráží méně. Na řadě míst tak pozorujeme na bázi vodopádu horizontální dutiny, které jsou postupně dorůstající kupou vyplňovány hůře zpevněným provápněným rostlinným detritem a bahnem.

 

B) Podpovrchová eroze

Na průsečíku těchto porézních nebo i volných (sub)horizontálních poloh a syngenetických kanálků a zkrasovělých puklin dochází k vymílání tj. k podpovrchové erozi. Opadáním stropů dutin, a jejich následovná eroze vede ke zvětšování vzniklé jeskyně. Tato tvorba může pokračovat ještě dlouho po skončení sedimentace travertinu. Domnívám se, že syngenetická podpovrchová eroze je v rozhodující míře zodpovědná za vznik jeskyně Sv. Ivana.

 

C) Eroze

V mladém holocénu převládá v našich zemích eroze nad akumulací. Hladina potoka Kačáku dnes teče jen asi 1,5 m pod úrovní dnešního dna jeskyně. V době ukončení depozice travertinu asi před 2000 lety tekla pravděpodobně téměř na úrovni jeskynního dna. Záplavy jeskyně vodou z Kačáku jsou známy i z historické doby. Strmá jižní stěna travertinově kupy je nárazovým břehem Kačáku a právě v ní ležel velký původní vchod jeskyně. Byl to zřejmě Kačák, který se erozně i korozně podílel na rozšíření jeskyně.

Travertinová kupa je orientována asymetricky vůči suchému údolí, které směřuje od kostela směrem na Stydlé vody. Hlinité polohy v travertinu ukazují na uplatnění splachů hlin a přerušování sedimentace travertinu. Splachy se dostávaly na kupu právě z tohoto, dnes suchého údolí. Je pravděpodobné, že travertinová kupa zasahovala jižněji, na obě strany podél vyústění údolí, ale je denudována.

Představíme-li si travertinovou kupu zasahující na obě strany údolí, není nutné „hýbat“ s vývěrem Ivankou, o kterém se obvykle předpokládá, že pramenil výš, usazoval travertin, pak si našel nový vývěr pod kupou v údolí a tím zanikla sedimentace travertinu. Jager a Ložek (1968) však ukazují, že v tomto období dochází v celé střední Evropě k redukci tvorby travertinů nebo k jejímu úplnému zastavení z klimatických příčin. Je obvyklým zjevem, že travertinové kupy jsou napájeny zezdola. Ivanka mohla už v době tvorby travertinu vyvěrat na stejném místě a být spojena s vrcholem kupy vertikálním kanálkem v travertinu, který byl později společně s celou jižní částí kupy denudován.

Prostorová spjatost Jeskynního vývěru s jeskyní přímo ukazuje na jejich genetickou souvislost. Závažný poznatek Včíslové (1983) o zdroji vod Jeskynního vývěru ve vodách Kačáku nad meandrem však staví tuto souvislost do jiného světla. Jeskynní vývěr může být „obyčejným“ údolním krasovým pramenem, který ke svému výstupu pouze využil existujících krasových struktur. Tomu nasvědčuje i pozice v předpokládaném tektonickém uzlu.

 

Závěry

Pravděpodobně na starém kultovním místě u pramene v jeskyni se koncem minulého tisíciletí usadil křesťanský eremita, jehož památka zůstala zachována dlouhou dobu v paměti lidu. Sporný je jeho původ i jméno, protože Ivan je překladem jména Jan (Křtitel) a zasvěcení místa Janu Křtiteli mohlo být dáno zvláště vhodným místem ke křtu – křtitelnice stávala hned vedle Jeskynního vývěru (Kotrba 1944).

Sv. Ivan se neobjevuje v literatuře ani v zobrazeních starší doby. Pouze z kroniky opata Neplachy (14.stol.) známe zmínku o poustevně Sv. Ivana (Jana ?). Obě ivanské legendy jsou pozdního data a obsahují řadu prvků z jiných legend. Větší vážnost si získává svatyně až po zničení domovského Ostrovského kláštera husity r.1420. Skutečný přelom nastává až r. 1599, kdy byly nalezeny ostatky Sv. Ivana a v baroku již můžeme hovořit o nesmírně popularitě místa. Klášter byl zrušen Josefem II.

Nicméně duchovní atmosféra místa vyvolává řadu literárních reflexí (B. Balbín. B. Briedel, K. H. Mácha a další) a jeskyně se tak stává nejen nejmladší českou jeskyní, první „zpřístupněnou“ jeskyní v Čechách, jeskyní o níž máme nejstarší zprávu (1037 resp. 1205 resp. konec 13.stol.), ale literárně a výtvarně nejčastěji zpracovávanou českou jeskyní vůbec.

Jeskyně má 4 části: Starý kostel (zasvěcený Janu Křtiteli), Kostel Panny Marie, Kryptu a síňku s Jeskynním vývěrem Je dlouhá 50 m s denivelací 11,5 m. Přirozená část jeskyně je asi 30 m dlouhá. Jeskyně pravděpodobně vznikla syngeneticky, podpovrchovou erozí s rozšířením vstupních partií boční erozí Kačáku. Předpokládaný tektonický uzel u kláštera (resp. pod ním) způsobuje překrývání různých jevů a komplikuje hydrologickou situaci. V tomto uzlu se střetávají povrchové vody Kačáku, hluboké krasové vody z Čeřinky a okolí a příležitostně přívalové vody z Propadlých vod. Nejdůležitější byly vody vývěru Ivanka, které vytvořily travertinovou kupu a položily základ jeskyně. Eroze jižní části travertinové kupy zastřela původní morfologii terénu, nevylučuje však existenci původního vývěru v místech dnešního vývěru Ivanky a jejího spojení s vrcholem kupy vertikálním kanálkem v dnes denudovaných travertinech.

 


Literatura: