Výsledky potápěčského průzkumu v Podtraťové jeskyni a problematika speleologického bádání v Českém krasu

Vladimír Lysenko

(Český kras 6; str.40—45; Beroun 1981)

V minulém sborníku jsem podal základní informace o průzkumu Podtraťové jeskyně (LYSENKO 1980a). Náročným systematickým průzkumem potápěčů z Kladna (ČSS ZO 1-05 „Geospeleos“) byl v r. 1980—1981 ověřen průběh jezerní pukliny v celém rozsahu.

Na obr.1 je znázorněna situace prostory při hladině (1a) a situace dna prostory (1b). Hlavní prostora pukliny klesá v. směrem až do hloubky 20 m. Zde ji protíná příčná puklina směru S—J, která je v délce cca 6 m rozevřená a pokračuje do hloubky. Sklon hlavní pukliny je 70° k S, úklon příčné pukliny je rovněž kolem 70° k V. Příčná puklina se do hloubky zužuje. V březnu 1981 zde J. Zapletal dosáhl hloubky −38 m, v průzračné vodě pak odhadl viditelné pokračování až do hloubky kolem 55 m. Pokračování pukliny západním směrem (k Tomáškově propasti) je sice cca 3 m pod hladinou volné, ale neprůlezné. Již dříve diskutované rozšíření pukliny v hloubce 7 m skutečně existuje, ale pokračování pod jižní stěnu nebylo prokázáno.

Na obr.2 je znázorněn podélný řez jezerní puklinou (plně) spolu a příčným řezem pukliny, tvořící nejhlubší partie jeskyně (tečkovaně). Obr.3 ukazuje geologickou situaci lokality v řezu sj. směru. Mocnost kvartéru odpovídá průměru, zjištěnému vrtnými pracemi v nivě Berounky u Srbska.

Podtraťová jeskyně je v podstatě propastí s hloubkou (od vchodu) přes 70 m. Do systému ústí z povrchu komíny vyplněné štěrkopísky. Částečně jsou odkryté ve stěně a na temeni skalního útesu. V tomto případě by denivelace činila kolem 110 m.

V podstatě od objevu jezerní prostory v Podtraťové jeskyni je diskutována hloubka zkrasovění vzhledem k erozní bázi Berounky. Teprve vrtné práce v nivě Berounky (VANĚK, VČÍSLOVÁ 1980) a důkladný speleopotápěčský průzkum Podtraťové jeskyně upřesnily tuto hloubku na stávajících 45—50 m.

Dosud známé zkrasovění na území Českého krasu má tedy vertikální rozpětí přes 300 m. Nejde však o souvislé zkrasovění, ale o neotektonicky rozčleněné bloky se souvisle zkrasovělými úseky a max. dosud zjištěnou denivelací 110—115 m (Čeřinka, Arnoldka, Podtraťová jeskyně). Co do morfologie těchto zkrasovělých úseků převládají vertikální nebo svažité prostory. V analogii s fázovitým vývojem sledované západní části Českého krasu (LYSENKO 1980) lze obecně vyčlenit čtyři základní stupně podzemního zkrasovění. Jsou to:

1.stupeň: Krasové komíny a svažité oválné chodby (paleoponory), původně otevřené na povrch, dnes vesměs dokonale vyplněné více či méně přeplavenými terciérními, event. i křídovými uloženinami. U pokleslých ker docházelo k vymytí těchto starých prostor a vyplnění kvarterním materiálem (terasy). Naopak v blocích neotektonicky vyzdvižených jsou tyto prostory zachované v reliktech. Tyto prostory tvoří svrchní bázi zkrasovělých úseků (lomy Na Parapleti).
2.stupeň: Rozsáhlé prostory, chodby a náznaky původní horizontální modelace, často zaplavované stagnující vodou (jezera). Tvoří nejvíce rozvinuté střední části zkrasovělých úseků s častými výskyty prokřemenění (opálová mineralizace – LYSENKO, SLAČÍK 1978). Příklady: Koněpruské jeskyně, Martina, Srbské jeskyně, jeskyně v údolí Berounky pod Tetínem, obě Aragonitové jeskyně na Parapleti.
3.stupeň: Vertikální komíny, rozevřené pukliny s náznaky, krasového rozšíření v několika úrovních. Tvoří spodní partie zkrasovělých úseků. V asymetricky sníženém pásmu Berounky (tektonický příkop) mezi Berounem a Karlštejnem mohou být ponořené pod erozní bázi Berounky (Podtraťová jeskyně).
Prostory 2. a 3.stupně mohou být vyplněny v převaze autochtonními rezidui zvětrávání, event. přemístěnými sedimenty z prostor 1.stupně.
4.stupeň: Druhotná modelace stávajících prostor, drobné kanálky, náznaky krasovění v úrovních, odpovídajících výškově kvarterním terasám Berounky, u prostor 1.stupně a v menší míře i 2.stupně tvorba stropních koryt v návaznosti na zaplňování prostor sedimenty.

Tento stručný nástin prostorového uspořádání krasových dutin je pochopitelně značně schematický. V návaznosti na úvahy, uvedené v minulém sborníku (LYSENKO 1980c) se však snažím poukázat na zásadní rysy problému a z toho vyplývajících následných výzkumů. Jsou to:

a/ Stanovení mechanismu neotektonických pochodů na území Českého krasu, jejich vliv na morfologický vývoj území.
b/ Stanovit prostorové uspořádání krasových dutin v jednotlivých neotektonicky aktivizovaných krách se závěry, které umožní stanovit původní rozsah souvisle zkrasovělých úseků.
c/ Zpřesnění fází krasovění a jejich stáří ve vývoji Českého krasu. S tím souvisí paleontologický, sedimentologický a geochemický výzkum výplní.
d/ Stanovení perspektivních lokalit (regionů) pro speleologický průzkum (prolongaci).
e/ Současné funkce zkrasovělých úseků na území Českého krasu a cirkulace krasových vod.

Literatura:

Lysenko V. (1980a): Neznámá Podtraťová jeskyně. – Český kras, 5: 73—75. Beroun. [P3]
Lysenko V. (1980b): Fázovitost vývoje jeskyní v Českém krasu. – Referát Geomorfologické konference Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Praha. (Tč. v tisku.)
Lysenko V. (1980c): Perspektivy speleologického výzkumu v Českém krasu. – Český kras, 5: 37—40. Beroun.
Lysenko V., Slačík J. (1978): Výskyt opálu v Českém krasu. – Český kras, 3: 23—37. Beroun. [A19]
Vaněk V., Včíslová B. (1979): Nové vrtné práce v siluru a devonu Barrandienu. – Český kras, 4: 7—18. Beroun. [C23]

Obr.1: Plán Podtraťové jeskyně: a – pozice jezerní pukliny; b – plán jezerní pukliny (dna); A—A' – podélný řez.

Obr.2: Řez jezerní puklinou (plně) a situace příčné pukliny (tečkovaně).

Obr.3: Pozice jezerní pukliny a příčné pukliny v geologické situaci lokality – řez ve směru S—J:
1 – kotýské vápence, 2 – slivenecké vápence, 3 – kvartér Berounky, 4 – dislokace, 5 – jeskyně (hladina označena čárkovaně).