Jeskyně Altınbeşik – Düdensuyu v západním Tauru

Ondřej Jäger

(Český kras 18; str.52; Beroun 1993)

(Poznámka MK: v místních názvech byla oproti originálu mírně upravena turecká diakritika.)

 

 

Na přelomu srpna a září roku 1992 navštívilo osm členů ZO 1-05 ČSS GEOSPELEOS krasové terény Západního Tauru. Na rozdíl od předcházejících dvou expedic do této oblasti, kdy se zpracovávala plošně rozsáhlá území, se letos účastníci zaměřili výhradně na jeden objekt. Byla jím jeskyně Altınbeşik – Düdensuyu. O této jeskyni se ve sborníku Český kras zmiňuje již Kadlec (1990).

Ústí jeskyně leží cca 150 m nade dnem kaňonu řeky Manavgat poblíže vesnice Ürünlü. Řeka Manavgat se vlévá do Středozemního moře asi 100 km východně od Antalye. Jedná se o vývěrovou jeskyni, u níž je předpoklad, že odvodňuje rozsáhlou část pohoří Taurus na pravém břehu řeky Manavgat. Hardcastle a Schmitt (1987) předpokládají její spojitost s poljem Kembos ležícím 40 km severněji u obce Derebucak. Celková délka jeskyně je necelé dva kilometry. Jeskyně je tvořena větvící se mohutnou až 35 m širokou chodbou. Typickým znakem Altın Beşiku je soustava jezer, které mají své hladiny v různých nadmořských výškách. Některá jezera jsou od sebe oddělena až několik desítek metrů vysokými sintrovými vodopády. Za vysokých vodních stavů vystoupá v jeskyni voda do takové výše, že je v celé své délce protékána. Tento poznatek nasvědčuje tomu, že za nižších vodních stavů tvoří jezera jen zavěšená voda v různých úrovních. Případné sifony by tedy neměly být „nekonečné“.

Jeskyni jsme navštívili již v roce 1989. Tenkrát jsme provedli několik speleopotápěčských pokusů o proniknutí do dalších prostor, bohužel bez větších úspěchů. Také jsme vytipovali několik dalších vhodných míst pro potápění. Vzhledem k velmi náročnému transportu materiálu jak k jeskyni, tak v jeskyni samé, jsme se rozhodli uspořádat samostatnou akci jenom na tuto lokalitu.

Letošní expedice strávila u jeskyně Altınbeşik celých třináct dní. První dva dny byly věnovány transportu materiálu k jeskyni a dále přes sedm jezer k závěrečnému sifonu, který byl naší největší nadějí. Dne 4. září se podařilo tento 100 m dlouhý a 15 m hluboký sifon překonat a dostali jsme se do nových suchých prostor. Následujících sedm dní jsme věnovali další prolongaci nově objevených prostor, jejich mapování a transportu dalšího a dalšího materiálu k jeskyni. Vzhledem k tomu, že jsme neměli dostatečné vybavení k vybudování bivaku za sifonem, museli být jeskyňáři zapnuti v neoprenových oblecích až 20 hodin v kuse. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo nové prostory zcela zdokumentovat. Nová zmapovaná část měří přes 2 km. To znamená, že se nám podařilo jeskyni Altınbeşik protáhnout na dvojnásobek. Nově objevená část směřuje souhlasně s dosud známými prostorami k SSZ, tj. směrem pod polje Kembos. Ale tam se letos již nedostaneme. Musíme transportovat veškerý materiál až do vesnice Ürünlü, kde stojí naše Avie. Zde nás také čeká poslední překvapení. Nějaký chtivý Turek nám za naší nepřítomnosti ulomil všechny čtyři přídavné světlomety. Ani tato příhoda nemůže pokazit naše uspokojení z nových objevů.

Podrobnější popis expedice i s mapovými podklady bude publikován ve sborníku Speleofórum.

 


Literatura: