Čeřinka (Palachova propast)

Evidenční číslo	24-020 (K112-87-24-J00020)
Lokalita	Český kras / Paní hora – lom Čeřinka
Datum objevu	9.2.1969
Souřadnice vchodu	Y=762 927,71 m; X=1054 276,71 m; H/Bpv=399,92 m n.m.
Délka chodeb	906 m
Vertikální rozpětí (denivelace)	87 m
Synonyma	Palachova propast, Propast Na Čeřince, Propast JP
Vápence	devonské (kotýské \ koněpruské \ slivenecké \ loděnické)
Aktualizace	25.9.2023 MK

Jako první z větších jeskyní v Paní hoře byla objevena propasťovitá jeskyně Čeřinka a zařadila tak tuto lokalitu ze speleologického hlediska mezi významná místa Českého krasu. Stalo se tak 9.února 1969 na západní druhé etáži lomu Čeřinka v místech probíhající těžby vápence (jedno patro pod vrcholovou plošinou Paní hory). Záznamy z lomu říkají, že vchod byl již částečně nastřelen o rok dříve. První sestup, ke kterému se váže zmíněné datum, uskutečnili Ivan Dvořák, Stanislav Kácha, Alena Kutíková, Miroslav Maněna, Zdeněk Řežábek a Ladislav Svoboda, kteří postupně objevili téměř celý dnes známý rozsah jeskyně. Pohnutá situace tehdejší doby vedla objevitele k jejímu pojmenování „Palachova propast“, které bylo záhy na to zakázáno. Ani „krycí“ označení „Propast JP“ nevydrželo dlouho a tak se k jeskyni na dlouhé roky přiřadil normalizační termín „Propast na Čeřince“. Dnes se jeskyně převážně označuje vžitým hovorovým jménem „Čeřinka“.

Jeskyně je tvořena souborem převážně strmě ukloněných chodeb a puklinovitých dómů, vázaných na téměř vertikální příčné tektonické poruchy a vrstevní spáry devonských vápenců. Jednotlivé prostory spojují svislé propasti a rozdělují tak jeskyni přibližně na tři horizonty. Celková její délka (po přičtení Sčítacího komínu v roce 2021, Butylky a Drakiády v roce 2022 a kompletního doměření všech známých prostor v roce 2022) činí 906 m.

Za současným a jediným vchodem se nalézá Vstupní šachta, která navazuje na příkrou Centrální chodbu a ta vyúsťuje v hloubce 20 m na První horizont. Zde se odbočuje klesající Žabí chodba s výskytem zemních pyramid, která se vrací zpět pod lom a tvoří tak paralelní variantu případného lokálního odvodnění svrchní partie jeskyně. Další pokračování Centrální chodby nejprve padá puklinovou propastí a poté svažitě vstupuje na druhý pomyslný horizont do Říceného dómu v hloubce 40 m. Dno dómu je tvořeno mohutnými bloky, které zčásti zakrývají šachtu směřující do jezerních prostor. Z dómu vychází hned několik chodeb a komínů. Především je to horizontální Krápníková chodba, dlouhá 40 metrů s místy bohatou sintrovou výzdobou (bohatá v měřítku Českého krasu). Závěrečný úsek chodby je částečně poškozen těžbou v lomu, neboť 4.etáž je odtud vzdálena pouhých 6 m. V roce 1970, kdy se zde těžilo, existoval plán prorazit krátkou štolku a zbudovat zde hlavní vchod do podzemí. Dnes je tato část lomu až do úrovně plošiny Paní hory zasypána odvalem.

Krápníková chodba spolu se spojnicí mezi Říceným dómem a Brčkovou chodbou je pravděpodobně vytvořena na neptunické žíle, velké rozsedlině vzniklé již v období devonu a následně vyplněné mladšími devonskými sedimenty. Po ní vzhůru z Říceného dómu stoupá komín až do úrovně „prvního“ horizontu. Zde se nachází 30 m dlouhá chodba Galerie (objevena 16.3.1969), která má téměř v celém svém průběhu počvu proříznutu ústím úklonné puklinové propasti padající zpět na „druhý“ horizont do již zmiňované spojnice. Zatímco všechny dosud popisované prostory jsou vytvořeny v masivních zrnitých organodetritických vápencích sliveneckých a koněpruských, prostory Galerie a přilehlých chodeb zasahují již do nadložních pestrobarevných loděnických vápenců, místy s typickou deskovitou skladbou a prostory svým vzhledem připomínají spodní jeskynní úroveň sousední Arnoldky. Nejvíce na západě na Galerii navazuje Brčková chodba s krápníkovou výzdobou a z ní vzhůru vystupující Strmá chodba s náznakem pokračování jihozápadním směrem pod plošinu Paní hory. Nejvíce se však plošině přibližuje Větrná chodba, v níž je v určitá období pozorován i slabý průvan, odtud jméno. Přímá vzdálenost od závěru chodby k povrchu činí 9 m, i zde byl v minulosti plánován vchod.

„Třetí“ horizont je v hloubce 60 m a skrývá další relativně velkou prostoru Čeřinky – puklinovitý Vodní dóm, zatopený jezerem s kolísající hladinou o výkyvu až 30 metrů. Ze stěn dómu vystupují tmavé křemité rohovce, typické pro podložní kotýské vápence. V okolí dómu je několik kratších chodeb a komínů. Od jihovýchodu do dómu vstupuje tzv. Zkracovačka, což je zprvu úzká svislá propast oddělující se od Centrální chodby pod Prvním horizontem a hlouběji pak přecházející ve velmi strmou rozšiřující se chodbu. Větší zájem speleologů však vzbuzuje pokračování dále do masivu, tedy dolů po sklonu vrstev směrem k jádru hostimsko-holyňské synklinály. Během abnormálního poklesu vody v lednu 1985 zde byla objevena klesající Italova chodba a bylo dosaženo celkové hloubky jeskyně 82 m (z původních 61 m). V prosinci 1994 klesla hladina natolik, že umožnila průnik závěrečnou plazivkou k ústí zatopené propástky v hloubce cca 87 m. Poté hladina opět vystoupila do Vodního dómu. Velké množství zvodnělých jílovitých sedimentů, které se tu nachází, však další průnik plazivkou v Italově chodbě nedovolilo i přes opakování poklesu hladiny pod úroveň dómu.

Kam je jeskyně odvodňována není doposud nijak uspokojivě prokázáno. Bubovický potok je sice od závěru Italovy chodby vzdálen jen 250 m, ale protéká o 42 m výš. V roce 1977 byl v jezeře uskutečněn stopovací pokus s použitím stopovače radioizotopu chromu (Cr⁵¹), který se ale ani v jednom ze sledovaných míst (Bubovický potok u Kubrychtovy boudy, prameny Ivan a Ivanka ve Svatém Janu pod Skalou) neobjevil, kromě jednoho zřetelně chybového odběru (Ivan). I přesto se zdá být pravděpodobné, že odvodnění směřuje právě do Svatého Jana pod Skalou.

V některých prostorách jeskyně překvapuje krápníková výzdoba. Hned na Prvním horizontu je to např. žlutohnědě zbarvený sintrový vodopád, dále pak brčka a hůlkové stalaktity, dlouhé až 30 cm (Brčková a Visutá ch., Zdobený komín), záclony (Krápníková a Brčková ch.), či různě zabarvené praménkové stalaktity a sintrové náteky (První horizont, Řícený dóm, závěr Krápníkové ch.). Poměrně vzácné jsou menší stalagmity (Komín nad výzdobou, Krápníková ch.) a excentrické útvary (několikametrové pásmo v Komíně na Galerii, Sčítací komín). Asi nejhojnější jsou nástřikové pizolity a keříčkovité výrůstky přecházející do krystalických kalcitových forem (spojnice Řícený dóm – Brčková chodba) a velké polokulovité pizolity (pod Pizolitovým komínem v Krápníkové chodbě). Většina útvarů je mléčně bíle až žlutohnědě zabarvena, vzácněji se objevují červené odstíny. Nejvzácnější jsou chemicky čisté formy z čirého sintru. Vznik výzdoby patrně umožnila stálejší komunikace Větrné chodby s povrchem, čímž docházelo k výměně vzduchu a ředění oxidu uhličitého jako produktu krasovění. Ze spodnodevonských zkamenělin lze ve stěnách vzácně spatřit např. ocasní štíty trilobitů (První horizont) a orthocery (Apsida).

Přestože charakter prostor je většinou puklinovitý, setkáváme se v jeskyni i s jinými morfologickými tvary. Jsou to např. zarovnané stropy a náznaky chodeb srdcovitého tvaru svědčící o dlouhodobé existenci vodní hladiny v určité výšce. Nejlépe je vyvinut v Brčkové chodbě, jinak obecně v úrovni „prvního“ horizontu. Zajímavé jsou rovněž stropní kopule v deskovitých loděnických vápencích, které díky tmavým jílovým vložkám dodávají konkávním tvarům zebrovitý vzhled (Apsida, Horizontální chodba).

V letech 1999—2000 byla část jeskyně vybavena ocelovými žebříky (ve Vstupní šachtě již v r.1997). Do úrovně druhého horizontu je tedy možné sestoupit bez použití speleoalpinistické techniky, která díky všudypřítomným řídkým jílům neplnila vždy svoji funkci nejbezpečněji. Tím také odpadl základní motiv budování nového vchodu. V roce 2008 se s vrcholící rekultivací přilehlé části lomu vchod ocitl na dně nálevkovité jámy.

Jeskyně je popisována mnoha statěmi, důležitá data postupně přináší Lysenko 1969, Hromas a Kučera 1972, Kácha 1983, Kácha 1987, Kolčava 1995, Bruthans 1999, Kolčava 2013, Kolčava, Vodička a Thinová 2015.

Jeskyně je ve správě ZO 1-05 Geospeleos.

Text: Michal Kolčava.

Fotografie: Michal Kolčava (1, 2, 3, 10, 16, 19, 20), Lukáš Němeček (9, 12, 13, 18), Daniel Šaroch (4, 6, 8, 15, 17) a Petr Vodička (5, 7, 11, 14).