Stručná historie jeskyňářského klubu GEOSPELEOS

Česká speleologická společnost

Jaroslav Kadlec, Vladimír Lysenko, Stanislav Kácha
a další členové jeskyňářského klubu Geospeleos

Praha 2013

Jeskyně Altinbeşik Düdensuyu v Turecku (Foto: Evžen Janoušek).

 

 

Obsah

 

0. Úvod

Jeskyňářský klub GEOSPELEOS je organizací České speleologické společnosti. Oficiální označení klubu je Základní organizace České speleologické společnosti 1-05 „Geospeleos“ Praha. Počet členů klubu se v průběhu jeho historie pohyboval mezi 30 a současnými 57 (k roku 2024). Členové klubu GEOSPELEOS operují hlavně na domovských lokalitách v Českém krasu, soustředěných kolem údolí Kačáku a Bubovického potoka a v Solvayových lomech u Bubovic (obr. 1). Převážná většina členů klubu je z Prahy a středních Čech (Beroun, Řevnice, Benešov, Mníšek pod Brdy apod.), významnou skupinu tvoří jeskyňáři a speleopotápěči z Kladna.

Činnost členů se soustřeďuje hlavně na objevování a dokumentaci krasových systémů ale i historických důlních děl. Od počátku založení klubu GEOSPELEOS bylo jedním z cílů přispívat k vědeckému poznání procesů v krasových oblastech Československa i za jeho hranicemi. Řada členů klubu je zaměřena na geologii, hydrogeologii a paleontologii ať už profesně nebo jako studenti.

Obr. 1: Geologická mapa pražské pánve (Cháb et al. 2007) s krasovými oblastmi ve správě klubu Geospeleos (červená kolečka).
Zjednodušené vysvětlivky: O23 – ordovický mořský jílovec a pískovec; S – silurská břidlice, vápenec, bazalt; D1 – devonský vápenec; D2 – devonská mořská břidlice a pískovec; Kce – křídový mořský jílovec, pískovec a slepenec.

 

 

1. Období před rokem 1978

„Před vznikem České speleologické společnosti“

 

1.1 Vzpomínky na počátky jeskyňaření (I)


Sepsáno Vladimírem Lysenkem

Počátky mladého adepta jeskyňařiny v padesátých letech minulého století se příliš nelišily od počátků současných jeskyňářů. Setkání s Peterem Droppou – jedním z objevitelů Demänovských jeskyní a prohlídka i veřejnosti nepřístupných částí této jeskyně v 11 letech, či vyprávění mého učitele zeměpisu L. Letošníka o průzkumu nově objevených jeskyní v Koněprusích, to vše dalo podnět k akci.

Poté, co jsem se doma zmínil o objevu v Koněprusích, otec rozhodl, že tudíž ty Koněpruské jeskyně navštívíme. Spolu s mým spolužákem a kamarádem Kardamem Ovčarovem jsme vedeni otcem odjeli do Koněprus. Zde se potulovala parta zablácených lidí, která byla ochotna nás jeskyněmi provést. Přivedli nás ke komínu do Hlavního (dnes Proškova) dómu. Otec, který trpěl závratěmi, pohlédl dolů do tmy a prohlásil, že tam tedy nepolezeme. A tak až příští týden, již sami s Kardamem, se slovy, že jedem na haldy do Příbrami sbírat minerály, jsme odjeli do Koněprus. A tím to všechno začalo. Psal se rok 1954.

Obr. 2: Záběr z průzkumu Hlavního dómu (dnešního Proškova dómu) v Koněpruských jeskyních (Český kras) v roce 1957 (foto V. Stárka).

S Kardamem jsme začali svůj volný čas trávit „bádáním po jeskyních“ v hlubočepských lomech. Když jsme jednoho dne zůstali trčet v lomové stěně a nemohli se hnout nahoru ani dolů (bez lana a přileb) a nakonec jsme s vypětím všech sil lomovou stěnu vylezli, usoudili jsme, že asi bude lepší se připojit ke zkušeným jeskyňářům, které jsme poznali v Koněprusích (obr. 2). A tak jsme začali téměř pravidelně jeskyňařit, což také znamenalo seznámení se s badatelem Jaroslavem Petrbokem, který nás po jedné z návštěv v jeho pracovně ve sklepení Národního muzea poslal do hospody „U tří bojovníků“, kde se tehdy velevážená společnost Krasové sekce Společnosti Národního muzea každou středu scházela. Psal se rok 1957. 11. června jsme s Kardamem odmaturovali a 12. června jsme oficiálně vstoupili do Krasové sekce Společnosti Národního muzea. Legitimaci jsem obdržel až v příštím roce – po dovršení 18 let.

Činnost Krasové sekce se v prvé polovině 50. let soustřeďovala zejména na oblast Zlatého koně u Koněprus – od roku 1950 do nově objevených Koněpruských jeskyní, ale např. v roce 1955 zahrnovala také průzkum krasových jevů u Prachovic a ve Vápenném Podole, propasti v Tomáškově lomu u Srbska nebo pseudokrasových jeskyní u Lokte.

Na Slovensku jsme se věnovali geologickému a geomorfologickému výzkumu Muráňského krasu, výzkumu sedimentů Jasovské jeskyně (ve spolupráci s Geologickou službou) a krasových jevů v Zadielském kaňonu. Ve sborníku Československý kras lze z této doby dohledat řadu článků a zpráv autorů, z nichž mnozí vedli prvé kroky našeho začínajícího jeskyňaření. Byli to zejména Jiří Kukla, František Prošek, František Skřivánek, František Králík a Vojen Ložek a při aktivitách vázaných na v té době ještě nezpřístupněné Koněpruské jeskyně pak zejména Jan Budák a Zdeněk Březina.

Obr. 3: Jemná průzkumná práce v Tetínské vyvěračce (Český kras) v roce 1967 (foto V. Lysenko).

Výjimečné byly tábory ve Slovenském krasu, pořádané každé léto pod vedením Ferryho Skřivánka – v roce 1957 v jižní části Silické planiny (propast Malá Žomboj), v letech 1958 a 1959 pak propast Velká Bikfa na Silické planině a propasti v jižní části Plešivecké planiny a na Dolném vrchu.

V letech 1958—1959 probíhalo zpřístupňování Koněpruských jeskyní pro veřejnost a tak se naše rozrůstající se krasová parta pozvolna přesunula do dalších částí Českého krasu. Z různých akcí zmiňuji např. prolongace jeskyně v uzávěru Císařské rokle, otevření nového vchodu do Srbských jeskyní, zahájení dokumentace „traťových jeskyní“ na pravém břehu Berounky mezi Berounem a Karlštejnem, v údolí Bubovického potoka jeskyně v lomech Amerika (Amerika I a II).

V těchto letech, po objevu Nových jeskyní v Bozkově, jsme se také podíleli na jejich průzkumu a dokumentaci, práce vedl Ferry Skřivánek.

V naší postupně se vytvářející, generačně blízké skupině nebylo tehdy „vůdce“, prostě kdo přišel, tak se zúčastnil a dokud jej jeskyňařina bavila a měl čas, tak jezdil. Z těch, kteří pak po letech spoluzakládali GEOSPELEOS, to kromě mě byli bratři Ovčarovové Kardam a mladší Irnik a Ivan Turnovec.

V 60. letech se situace rychle měnila. Omezené možnosti cestování – celostátní snaha ideologicky svázat veškeré kolektivní mimopracovní aktivity přiváděla řadu mladých lidí do organizací, které se alespoň částečně vymykaly tomuto dobovému trendu. A jeskyňaření – to byl návrat k přírodě, romantice, svobodě projevu. Byl to vlastně skutečný underground ve smyslu prostředí i filosofie. Podstatná část nových členů Krasové sekce se rekrutovala ze studentů geologické průmyslovky nebo Přírodovědecké fakulty UK, ale samozřejmě škála profesí nově přicházejících byla bez ohledu na vzdělání pestrá (obr. 3).

V roce 1962 Jaroslav Hromas, v té době technik v Koněpruských jeskyních, inicioval vznik Speleologického kroužku „Český kras“ v Berouně, který spoluzakládali i členové Krasové sekce. V témže roce se k nám připojila skupina trampů z Českého krasu a do Krasové sekce vstoupil Miki Erdös z Rožňavy, dokončující v Praze studia na Stavební fakultě. U známých jeskyní se dolézají komíny, dokumentují a prokopávají jeskyně v opuštěných lomech u Berounky (Kavčí lom, Chlum) a v pásmu Amerik (obr. 4), dokumentují se jeskyně na Mramoru a Šamoru. V Podtraťové jeskyni se v roce 1965 podaří konečně rozšířit neprůleznou puklinu a proniknout do jezerní prostory, která je dosud nejhlubším známým podzemním jezerem v Českém krasu (obr. 12).

Obr. 4: Sestup do nově objevených prostor v jeskyni Amerika II (Český kras) v roce 1967 (foto V. Lysenko).

Ve Slovenském krasu pokračuje průzkum jeskyní a propastí – s Jaroslavem Hromasem průzkum a mapování Brzotínské vývěrové jeskyně, dokumentace propastí na Plešivecké planině a na Dolném vrchu (20 propastí v roce 1963).

V letech 1962—1964 organizoval Ferry Skřivánek speleologické akce v Itálii, v roce 1963 jsem se jako nejmladší člen zúčastnil sestupu do tehdy třetí nejhlubší propasti světa Antro del Corchia.

Obr. 5: Mapování v propasti Diviačia na Plešivecké planině (Slovensko) v roce 1965 (foto V. Lysenko).

V roce 1964 s Mikim Erdösem v několikačlenné skupince za doprovodu místních polovníků dokumentujeme 12 propastí a jednu jeskyni na Plešivecké planině. V Diviačiej priepasti se prokopáváme do dalších pokračování, která vedou přes členité a výzdobou bohaté prostory až na dno v hloubce 118 m (obr. 5). Průzkum či prosté speleoalpinistické sestupy do všech nejhlubších propastí Slovenského krasu pokračují po celá 60. a 70. léta minulého století.

Z původního vrátkování a sestupů po žebřících postupně přecházíme na lanovou techniku, kterou jsme převzali od kolegů z Polska. Pro kvalitnější zdolávání lezecky náročných stěn a komínů v propastech uskutečňujeme řadu cvičných akcí s horolezci.

Obr. 6: Pozvánka na 10. ročník cyklistického závodu Memoriál Jaroslava Petrboka (kreslil V. Stárka).

Jako vzpomínku na Jaroslava Petrboka a v duchu známého rodokrasu Vladimíra Wabiho Stárky jsme dne 9.5.1966 uskutečnili 1. ročník velocipedového závodu Praha – Amerika – Zlatý kůň (obr. 6).

V této době se objevuje skupina mladých adeptů speleologie vedená učitelem Zdeňkem Valešem z Řevnic, z nichž mnozí se posléze stávají členy Krasové sekce podobně jako mnozí členové Speleologického kroužku Český kras z Berouna a okolí. V roce 1969 jsou to právě speleologové z Řevnic, kteří objevují v lomové stěně na Čeřince Palachovu propast (viz dále).

V Krasové sekci postupně vzniká řada pracovních skupin vázaná na určité lokality Českého krasu, či soustřeďující se na specifickou formu aktivit v krasu (speleoalpinismus, krasová turistika, odborně zaměřený výzkum). Činnosti jednotlivých skupin se vzájemně prolínají a obvykle vrcholí na společných akcích – krátkodobých návštěvách podzemí Moravského krasu, sestupech do propastí Slovenského krasu, či akcích v zahraničí (Rumunsku, Maďarsku, Polsku).

V závěru 60. let završujeme s Petrem Hradeckým svá studia geologie diplomovými pracemi ve Slovenském krasu (Horný vrch a severní část Plešivecké planiny) doprovázenými dokumentacemi jeskyní a propastí. V letech 1966—1967 se díky Miki Erdösovi rozvíjí spolupráce s Východoslovenským muzeem v Košicích. V roce 1966 probíhá průzkum jeskynního systému Čertova diera – Liščí a Domica v návaznosti na připravovanou stavbu suchého poldru, v roce 1967 průzkum a dokumentace Silicko-gombasecké jeskynní soustavy zaměřené zejména na revizi starých Majkových objevů. Na to navazuje zajišťování skupiny britských potápěčů, která za doprovodu Jiřího Kukly uskutečnila průzkum nejvýznamnějších sifonů v jeskyních a propastech Slovenského krasu.

Dne 15.11.1969 se uskutečnil v Národním muzeu ustavující sjezd TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny. Řádnými delegáty bylo i vedení Krasové sekce SNM (byl jsem delegát reg. č. 125) a následně se Krasová sekce Praha stala 5. základní skupinou TISu.

Poté, co se nám nepodařilo v roce 1968 uskutečnit s francouzskými speleology připravovaný sestup do tehdy druhé nejhlubší propasti světa Gouffre Berger (nedostali jsme výjezdní doložky i devizové přísliby), připravili jsme, již pod hlavičkou TISu vulkanologickou expedici zaměřenou na geologické mapování vulkánu Cotopaxi (5897 m) v Ekvádoru, v oblasti která byla zamýšlena pro vyhlášení národního parku. Jedním z cílů expedice byl sestup do 334 m hlubokého kráteru této sopky, která v té době byla považovaná za nejvyšší aktivní vulkán světa. Sestup jsme připravovali s využitím lanové techniky. Pro méně zkušené kolegy jsme pořádali cvičné sestupy do Čertovy diery na Horném vrchu, do Velké Bikfy na Silické planině a Zvonici na Plešivecké planině.

V roce 1972 se expedice na Cotopaxi uskutečnila jako společná československo-polská akce (Klub wysokogórski, sekcja taternictwa jaskinowego z Krakowa). Expedice úspěšně splnila zadané cíle včetně vůbec prvního sestupu na dno kráteru Cotopaxi. V rámci geologického mapování byly v areálu Cotopaxi dokumentovány neznámé jeskyně ve vulkanických horninách.

V roce 1973 se konal v Olomouci VII. Mezinárodní speleologický kongres, kterého jsem se zúčastnil referátem, a v rámci Krasové sekce jsme spolupracovali na jeho organizaci. Na kongresu jsme se seznámili s Josefem Slačíkem z příbramských Rudných dolů a speleology z Oddělení pro výzkum krasu Moravského muzea v Brně. Se Slačíkem jsme se v následujících letech zaměřili na výzkum minerálních výplní v krasových oblastech – hlavně pak v Českém krasu. Studovali jsme vztah mezi chemismem a fotoluminiscencí vápenců a jeskynních minerálů. Dne 15.3.1974 byla ustavena pracovní skupina pro speciální fyzikální výzkum krasu TARCUS. Autory názvu byli moravští speleologové, zakládajícími členy byli V.A. Gregor a M. Princ z Brna, V. Lysenko z Berouna a J. Slačík z Příbrami (členové Krasové sekce Praha) a A. Pakr z Ostravy. V červnu byl o ustavení a programu skupiny zpraven A.E. Romero, předseda komise UIS pro studium fyzikálně-chemických pochodů v krasu. Předseda program zařadil do plánu činnosti komise UIS a členové skupiny TARCUS se stali členy komise. V následujících letech se na programu TARCUSu podílela řada dalších speleologů, vysokoškolských studentů z Čech a Moravy (Jančařík 1976, 1977, 1978, 1979, 1980 a 1982; Botur a Jančařík 1980 a 1981; Lysenko a Slačík 1977 a 1978; Slačík 1976 a, b, 1977, 1982 a, b, 1984 a, b; Slačík a Schlemmerová 1975).

Vznik TARCUSu neznamenal přerušení obvyklé jeskyňářské činnosti v Českém a Slovenském krasu. V roce 1974 jsme uskutečnili hydrogeologický průzkum propastí na Dolném vrchu (vedoucí V. Lysenko) pro IGHP Žilina, a to včetně sestupů do propastí Almásy (−103 m) a Vecsembükk (−243 m) v Maďarsku. V roce 1975 jsme organizovali vyčištění propasti Barazdaláš na Silické planině. Vedoucími této akce byli Martin Sluka a Petr Hradecký. Akce se zúčastnilo 25 jeskyňářů.

V roce 1973 jsme absolvovali sestup na dno Mientusiej jeskyně (−220 m) v Západních Tatrách v Polsku v součinnosti s polskou horskou službou, která akci pojala jako cvičnou akci). V roce 1977 jsme podnikli samostatný český sestup na dno Sniežnej propasti (−620 m) za zvýšeného vodního stavu a záplav v oblasti Zakopaného. V roce 1978 pětičlenná skupina prošla napříč Banátem v Rumunsku a zároveň navštívila řady jeskyní a propastí včetně známé Avenul din Poiana Gropii (−235 m).

 

 

1.2 Vzpomínky na počátky jeskyňaření (II)

Obr. 7: Záběr z průzkumu Krápníkové jeskyně (Český kras) v roce 1965 (foto Z. Valeš).

Sepsáno Standou Káchou a Zdeňkem Řežábkem

Vše začalo na ZDŠ Řevnice, pan učitel Valeš tu založil Řevnický speleologický kroužek, pravděpodobně s přispěním Vl. Stárky. Oba byli členy Krasové sekce Praha. Naše první návštěvy krasu a jeskyní proběhly v roce 1964. To nám bylo 13 let (obr. 7—8). V Českém krasu jsme prolézali např. jeskyně Na Chlumu, spodní patro Koněpruských jeskyní, Podtraťovou jeskyni, Tomáškovu propast – zde poprvé na dvoustopém lankovém žebři, jištěni zkušenými borci.

Nezapomenutelné byly několikatýdenní výpravy na Slovensko, poprvé v roce 1965, vždy se začínalo ve Slovenském krasu asi týden, pak přesun do Slovenského ráje – kaňony a nakonec Vysoké Tatry. V tom roce 1965 jsme navštívili Plešiveckou planinu, kde právě Krasová sekce Praha prováděla průzkum a dokumentaci nově objevené Kančí propasti. Poprvé jsme viděli tábor jeskyňářů a drsné zjevy výzkumníků. S některými se potkáváme dodnes.

Obr. 8: Pohlednice ručně kreslená V. Stárkou se vzkazem (opačná strana) o následující víkendové speleologické (a možná i paleontologické) výpravě do jeskyní v Českém krasu (10.3.1966).

Ve Slovenském krasu jsme působili především na Dolném vrchu. Tady jsme pod vedením Valeše a Stárky prováděli povrchový a podzemní průzkum včetně mapování. Vše potřebné, především jídlo, kromě chleba, a materiál pro jeskyňaření jsme posílali vlakem z Řevnic do stanice Hrhov. Po příjezdu do Hrhova jsme si hezky rozdělili materiál a vynesli ho na Dolný vrch na obvyklé tábořiště (obr. 9). Na Dolném vrchu působila také parta ze Speleologického klubu Praha.

S Valešem a Stárkou jsme tyhle náramné akce absolvovali v letech 1965, 1966, 1967; samozřejmě, že jsme navštívili řadu zpřístupněných jeskyní – Domicu, Gombaseckou, Jasovskou, a taky Zádiel, Turňanský hrad, Betliar, Krásnou Hôrku, Silickou planinu, Horný vrch.

V tom roce 1967 jsme se přihlásili do Společnosti Národního muzea Sboru ochrany přírody – Krasové sekce. To už jsme měli ZDŠ Řevnice za sebou. V tomto čase jsme se seznámili s jeskyňáři, kteří působili tehdy pod Okresním muzeem v Berouně. A začali jsme se nesměle zúčastňovat známých středečních schůzek Krasové sekce Praha. Dlouhou dobu to bylo v restauraci hotelu Koruna v Černé ulici. Postupem času jsme se seznámili s řadou dnes již legendárních krasových dědků.

V květnu roku 1968 jsme se poprvé zúčastnili velocipedového klání Praha – Amerika – Zlatý kůň neboli Memoriálu Jaroslava Petrboka. Jel se 3. ročník se startem v Jaromírově ulici v Nuslích. Tehdy nás jelo asi 15 a oheň po závodě byl ještě u staré boudy nedaleko komína do Mincovny a dřevěný sud piva z hospody v Koněprusích.

V těchto letech jsme se už trochu snažili kopat v Českém krasu, např. sonda v Tetínské rokli, Tetínská vyvěračka, Jezevčí jeskyně na Mramoru, jeskyně Peklo u Srbska, od února 1969 Palachova propast (Čeřinka). Velmi zdařilé byli akce na velikonoční a květnové svátky do Slovenského krasu, většinou to byly sestupy do těch hlubších propastí Silické a Plešivecké planiny a Horného a Dolného vrchu.

Obr. 9: Transport materiálu z železniční stanice Hrhov do jeskyňářského kempu na Dolném vrchu (Slovensko) v roce 1967 (foto Z. Valeš).

Od roku 1970 se ze Společnosti Národního muzea stal TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny – Krasová sekce. Poznali jsme další krasové oblasti Čech, okolí Bozkova a tamní skvělé jeskyňářské bály, Ještědský hřeben a Pochod kolem Ještědských děr s pěkným táborovým ohněm. Velmi zajímavé byly výjezdy do Moravského krasu ke skupině Cerberus do Veselice nad Pustým žlebem.

V roce 1972 byla objevena jeskyně Arnoldka, kde jsme zpočátku pomáhali při prvních akcích přes objevný vchod. V létě 1974 jsme se zúčastnili velké akce na Dolném vrchu nejdříve na maďarské straně – propast Vecsembükki a pak na slovenské opět s Valešem a jeho hošíky. Rok 1975 byl pro nás zajímavý účastí na úklidové akci do tehdy nejhlubší propasti Československa – Barazdaláše, které se zúčastnila řada známých českých a moravských jeskyňářů (obr. 10).

Obr. 10: Záběr z čištění propasti Barazdaláš na Silické planině (Slovensko) v roce 1975 (foto V. Lysenko).

Rok 1977 byl bezesporu pro nás bývalé členy speleokroužku Řevnice vrcholem co se týká sestupu do hluboké propasti. Pod velením Lýsy jsme se podíleli na sestupu do propasti Velká Sněžná v polských Tatrách. Přes nepřízeň počasí a nedostavivší se Poláky se nám podařilo podkopat firnem pod vchodovou mříží a sestoupit společně se členy skupiny Specialisté cca 500 m ke koncovému sifonu. Jak jsme se pak všichni shodli, větší zimu a promočení se nám dosud nepodařilo zažít – 31 hodin v kuse.

 

 

2. Období 1978—1989

„Za starých politických časů“

 

2.1 Průzkum a výzkum v ČSSR

Památného dne 12.12.1978 se ve Vladštejnském paláci v Praze uskutečnila ustavující konference České speleologické společnosti. Byl to počátek nové etapy v rozvoji speleologie v České republice. Za Krasovou sekci se konference zúčastnili kromě členů výboru i zástupci některých pracovních skupin, ze kterých posléze byly ustaveny samostatné základní organizace České speleologické společnosti.

Krátce na to 21.1.1979 se sešla ustavující schůze ZO ČSS Geospeleos. Schůze se zúčastnilo 18 lidí, kteří do té doby působili v Krasové sekci Praha a v pracovních skupinách TARCUS, Kačák a Speleoalpinistická. Schůzi předcházela diskuse v hospodě o názvu klubu a nakonec byl přijat návrh Irnika Ovčarova – GEOSPELEOS. Do ZO se v době jejího vzniku přihlásilo celkem 30 jeskyňářů. Vedení ČSS schválilo ustavení základní organizace 1-05 ČSS „Geospeleos“ Praha na svém jednání dne 6.2.1979.

V roce 1982 získal klub terénní základnu lokalizovanou v našem krasovém teritoriu u Bubovic. Byla to bývalá trafostanice, ale v žalostném technickém stavu. Mnoho následujících stavebních a rekonstrukčních prací provedených členy klubu vytvořilo ze základny příjemné místo, které je využíváno během víkendových prací v krasu dodnes (obr. 11).

Obr. 11: Terénní základna jeskyňářského klubu Geospeleos v Českém krasu (foto J. Zapletal).

Obr. 12: Podtraťová jeskyně. Obtížný sestup potápěče v úzké Jezerní puklině (foto J. Zapletal).

Významných úspěchů dosáhli jeskynní potápěči klubu v Podtraťové jeskyni, kde se jim podařil sestup na dno jezera do hloubky 67,5 m. Bylo tak objeveno nejhlubší přirozené podzemní jezero v Čechách (obr. 12). Po prokopání sedimentární výplně ve vertikální šachtě v suché části Podtraťové jeskyně činí dnes celkové převýšení mezi horním vchodem do jeskyně a dnem jezera 107 m (obr. 13) (Zapletal 1989 a 1990); (více informací.).

V roce 1983 prováděli členové klubu průzkum a mapování dutin v křídových pískovcích v hoře Děčínský Sněžník u Jílového u Děčína v severních Čechách. Postupně bylo zmapováno 12 dutin, vzniklých většinou na zlomové tektonice (obr. 14). Největší je dlouhá 158 m, vysoká 34 m s celkovým objemem přes 2500 m3. Stěny dutin jsou vyzdobeny hydrotermálními fluoritovými povlaky terciérního stáří. Mapové podklady a výsledky mineralogického zhodnocení byly využity v 90. letech pro vyhlášení ochrany těchto pseudokrasových jeskyní jako významného geologického a speleologického objektu (Lysenko et al. 1986) (více informací.).

O dva roky později členové klubu mapovali krasové dutiny otevřené v krystalických vápencích během těžby v grafitovém dole Bližná v Pošumaví (Kadlec 1986).

Obr. 13: Podtraťová jeskyně. Vertikální profil (vlevo) a mapa (vpravo), modře – podzemní jezero. Mapovali M. Sluka, J. Zapletal a M. Kolčava.

V roce 1980 byl objeven v Nízkých Tatrách na Slovensku rozsáhlý systém nazvaný Jaskyňa mŕtvych netopierov. Členové klubu se od počátku průzkumu a mapování zúčastnili řady akcí, zaměřených na objevování a mapování neznámých částí jeskynního systému (obr. 15). Při hledání propojení mezi jednotlivými jeskynními úrovněmi byly využívány geofyzikální metody (radiotest). Dnes celková délka známých chodeb jeskynního systému přesahuje 20 km (obr. 16). Členové klubu uspořádali také sportovní i poznávací výlety do dalších krasových oblastí Slovenska – Čachtická jaskyňa, Stratenská jaskyňa, Diviačia priepasť.

Klub GEOSPELEOS byl organizátorem dvou mezinárodních vědeckých setkání nazvaných „Nové trendy ve speleologii“. První se konal v Dobřichovicích v roce 1983, druhý byl zorganizován v Blansku o rok později (Jančařík 1983). Bylo také studováno mikroklima v Koněpruských jeskyních (Halbichová a Jančařík 1982—1983) a dva studenti z řad členů klubu se zabývali statistickou analýzou tektonických poruch, na kterých vznikaly Koněpruské jeskyně v Českém krasu (Kadlec a Jäger 1984).

Obr. 14: Mapování (měření výšky dutiny) – vlevo a geodetické zaměřování dutin ve fluoritovém dole v Děčínském Sněžníku (severní Čechy) v roce 1983 – vpravo (foto V. Lysenko).

2.2 Průzkum a výzkum v zahraničí

Obr. 15: Tunelová chodba v Jaskyňi mŕtvych netopierov v Nízkých Tatrách (Slovensko) (foto P. Hipman).

V roce 1981 se nemalé množství členů zúčastnilo společného zájezdu do krasových oblastí Slovinska. Na krasovém plató Goričica východně od masivu Kanin poblíž italsko-slovinské hranice bylo slezeno 11 propastí hlubokých od 40 m do 108 m. Na následující rok byl naplánován v tomto území krasový tábor se zaměřením na objevování a mapování vertikálních jeskynních systémů, které zde bylo možné předpokládat. Bohužel, tento záměr nebyl realizován, z důvodu neudělení povolení ze strany slovinských institucí.

Spolupráce s italskými jeskyňáři z klubu Alpino Italiano vyústil v návštěvu italských kolegů v krasových oblastech Československa. Členové GEOSPELEOS navštívili jeskyně v krasové oblasti Alburni v Cilento and Vallo di Diano NP jv. od Neapole. Na zpáteční cestě do ČSSR sestoupili někteří členové na dno jeskynního systému Antro del Corchia v Apuánských Alpách (celková hloubka 1220 m) (obr.17).

V roce 1985 se dva členové klubu zúčastnili speleologická expedice Himalaya '85 pořádané ZO ČSS 1-04 Zlatý kůň. V Nízkém Himaláji u Káthmándú objevili jeskyni Paramhansa a našli její spojení se známým systémem Čakra Tirtha Gufa. Vznikla tak druhá nejdelší jeskyně v Nepálu dlouhá zhruba 1200 m. Byl proveden také orientační průzkum v oblasti Annapurny, Dhampus Peaku a řek Pokhara, Kali Ghandaki a Modi (obr. 21). Celkem bylo objeveno 16 jeskyní z toho 12 zmapováno (Cílek et al. 1986).

V roce 1989 se stejní dva členové klubu zúčastnili sportovní a poznávací akce do USA, navštívili řadu krasových systémů, včetně Lechuguilla Cave v Novém Mexiku a Wind Cave a Jewel Cave v Jižní Dakotě.

Obr. 16: Labyrint Jaskyňě mŕtvych netopierov, pohled z Chopoku k JV (upraveno podle M. Štéce 2000).

Obr. 17: Propast Antro del Corchia v Itálii. Ráno v podzemním bivaku – vlevo; slaňování v kararském mramoru s vystupujícími čepelemi vložek břidlic (foto I. Poltavec).

V roce 1986 v rámci účasti na Kongresu UIS ve španělské Barceloně se členové klubu setkali s jeskyňáři z Lancaster University v krasovém pohoří Picos de Europa, kde tento tým prováděl průzkum vertikálních i horizontálních vodních jeskynních systémů. Navštívili jsme některé z těchto lokalit (obr. 22). Byla naplánována společná expedice do pohoří Taurus v Turecku, která se uskutečnila v roce 1989 (obr. 23).

Obr. 18: Cesta do Himálají napříč Pákistánem někdy připomínala vzrušující rallye Paříž-Dakar (foto V. Cílek).

Obr. 19: Ústí Zlatých jeskyní na protějším břehu řeky Trisuli v Nepálu. V jeskynních sedimentech se nacházejí zlaté nugety velké až 2 mm (foto V. Cílek).

Obr. 20: Monsunový vodopád na slepencových fluviálních sedimentech, ve kterých vznikly dlouhé jeskynní systémy. Údolí Pokhara v Nepálu (foto V. Cílek).

Obr. 21: Jeskyně Patale Chango vzniklá v hrubozrnných fluviálních sedimentech setmelených karbonátem. Údolí Pokhara v Nepálu (foto V. Cílek).

V Turecku kromě objevování a dokumentace propastí v okolí poljí Kembos, Eynif a Sugla a potápění v ponorových jeskyních (obr. 24) byla navštívena vývěrová vodní jeskyně Altinbeşik Düdensuyu (obr. 25). Na průzkum této jeskyně byla zaměřena činnost v průběhu expedic uspořádaných v dalších letech – viz dále.

Obr. 22: Pohoří Picos de Europa ve Španělsku. Krasový průzkum kolem propasti Dosser's Delight – vlevo, sestup do propasti Antre des Dames ve Vercoru ve Francii v průběhu zastávky po cestě na 9. Mezinárodní speleologický kongres v Barceloně – vpravo (foto I. Poltavec).

Legendárními se staly výpravy do rumunského krasu v pohoří Bihor. Začínající členové klubu (často ještě studenti) získávali první zkušenosti jak ve vertikálních, tak v horizontálních jeskynních systémech (např. v propasti Avenul din Stanul Foncii nebo ve vodních jeskyních Coiba Mică – Coiba Mare – Hodobana – Izbucul Tăuz).

V průběhu mineralogické a geochemické prospekce v sz. Sýrii prováděné Českou geologickou službou se v roce 1988 jeden člen klubu věnoval objevování a dokumentaci jeskyní v pohoří Jabal an Nusayriyah (Čížek et al. 1996).

Obr. 23: Členové první expedice do jeskyní v pohoří Taurus v Turecku pózující před expedičním vozidlem klubu Geospeleos (foto E. Janoušek).

Obr. 24: Koncový sifon v jeskyni Güvercinlik v Turecku v roce 1989; příprava na ponor (foto E. Janoušek).

Obr. 25: Jezero ve vchodu do jeskyně Altinbeşik Düdensuyu (foto E. Janoušek).

 

 

3. Období 1990–2000

„Před koncem starého tisíciletí“

 

3.1 Průzkum a výzkum v ČR

Jeskyně Čeřinka (Palachova propast, propast Na Čeřince), objevená v roce 1969 při těžbě v lomu Čeřinka v Českém krasu, se stala významnou lokalitou klubu GEOSPELEOS. Propast je hluboká 87 m (obr. 26). Na konci 90. let byly vertikální šachty v horní části propasti zabezpečeny ocelovými žebříky. Na dně propasti se periodicky objevuje jezero (obr. 27), jehož hloubka dosáhla po anomálních povodňových srážkových událostech v roce 2013 rekordních 30 m (Kolčava 2013) (více informací).

Obr. 26: Propast Čeřinka (Palachova propast, Na Čeřince). Vertikální řez (vlevo) a mapa (vpravo) s nadmořskými výškami vyjádřenými různou barvou. Mapovali J. Hromas, B. Kučera, S. Kácha, J. Kadlec, E. Janoušek a M. Kolčava.

Začátkem 90. let se klub GEOSPELEOS stal správcem propasťovité jeskyně Arnoldka (obr. 28) otevřené v roce 1972 při těžbě vápence rovněž v lomu Čeřinka na Paní hoře jako předchozí lokalita. Celkovou hloubkou 111 m se stal tento jeskynní systém na několik desetiletí nejhlubším v Českém krasu. Na dně jeskyně se objevuje nestálé jezero (obr. 29). Oscilace jeho hladiny jsou od roku 2005 monitorovány automatickým měřícím systémem. V roce 2013 po vydatných deštích dosahoval rozdíl dna a hladiny 38 m (Kolčava 2013) (více informací.).

Obr. 27: Propast Čeřinka (Palachova propast, Na Čeřince) – První horizont (vlevo); Vodní dóm – vpravo (foto M. Kolčava).

Po anomálních deštích na začátku června 1995 bylo v údolí Propadlé vody otevřeno ústí nenápadného kanálku, ve kterém mizela voda stékající povrchovou terénní rýhou. Provedený barvící experiment prokázal spojení tohoto nově poznávaného ponoru s 1 km vzdáleným vývěrem ve Svatém Janu pod Skalou. Členové klubu začali bez prodlevy s exploračními pracemi. Jeskyně byla nazvána Arnika a do roku 2024 bylo objeveno 198 m chodeb jeskynního labyrintu s celkovou hloubkou 34 m. Ze dna jeskyně voda odtéká puklinami do neznáma, kam za ní člověk bohužel zatím nemůže (více informací).

Obr. 28: Jeskyně Arnoldka. Vertikální řez (dole vlevo) a mapa (vpravo) s nadmořskými výškami vyjádřenými různou barvou. Mapovali M. Kolčava, D. Kaifoš, P. Novák, Š. Křtěnský, J. Bruthans, Z. Matějka a M. Novák.

Potápěči našeho klubu objevili, prozkoumali a zmapovali výjimečnou 225 m dlouhou jeskynní chodbu Bartošova pec vzniklou ve vápnitém pískovci české křídové pánve. Tento úspěšný čin byl oceněn jako nejvýznamnější objev roku na konferenci Speleofórum 2001 (Novák 2001; Bruthans, Zeman a Vysoká 2001) (více informací).

Obr. 29: Jeskyně Arnoldka – Příbův dóm – vlevo (foto P. Vodička); Jezerní dóm – vpravo (foto L. Němeček).

V Českém krasu pokračovala průzkumná, prolongační, explorační a dokumentační činnost – bude upřesněno (Zapletal 1990, 1992 a, b, 1995; Kolčava 1995 a 1998; Kolčava, Novák, Křtěnský a Matějka 1994).

Pro datování sedimentárního souvrství, odkrytého vykopanou sondou ve Staré Aragonitové jeskyni (více informací) byla poprvé v České republice použita paleomagnetická metoda (Kadlec et al. 1995).

V roce 1990 začal systematický výzkum jeskynních sedimentů severní části Moravského krasu, který trval do roku 1998. V rámci doktorských prací dvou členů klubu, prováděných pod hlavičkou Přírodovědecké fakulty UK, Českého geologického ústavu a MTU bylo získáno mnoho nových poznatků o krasových procesech v této naší nejznámější krasové oblasti. Výsledky byly publikovány v řadě článků i monografií (Kadlec 1996, 2001 a 2012; Kadlec et al.2000a, b, 2001, 2002 a 2007; Šroubek et al. 2001 a 2007). V rámci výzkumných projektů byla zorganizována řada exkurzí pro členy GEOSPELEOS do jeskynních systémů Moravského krasu.

Pod hlavičkou České geologické služby někteří členové klubu participovali na projektu studia klimatického záznamu v největší holocenní pěnovcové kaskádě Českého krasu uložené ve Svatém Janu pod Skalou (Žák et al. 2001 a 2002) a v dalších kaskádách (Hlaváč et al. 2003).

Členové klubu se také podíleli na dokumentaci a záchraně důlně-technických památek a historického podzemí, např. podzemní lomy na písek v pražských částech Prosek a Hloubětín, zlatodůl Goldberg v Doupovských vrších, kaolínový důl Hosín-Orty u Českých Budějovic, podzemní lom na písek ve Skalici u České Lípy, rudné doly v okolí Kutné Hory, vápencové doly a podzemní továrny Richard u Litoměřic, v Českém krasu pak nedokončená podzemní továrna v Branické skále a další (SPEA 1992; Ebermann 1993a, b; Kaifoš a Kolčava 1993; Kolčava a Novák 1994; Křtěnský a Kolčava 1996).

Výsledky prací v historickém podzemí byly publikovány kromě zpravodaje ČSS „Speleo“ také v samizdatovém podzemního magazínu „Krasová deprese“, na jehož přípravě a vydávání se někteří členové klubu také významně podíleli. V rozmezí let 1994—2004 vyšlo 10 čísel. Řada členů GEOSPELEOS má také podíl na vzniku „Muzea těžby a dopravy vápence v Českém krasu – skanzenu Solvayovy lomy“, který se o víkendech stává veřejností hojně navštěvovanou zajímavostí Českého krasu.

 

3.2 Průzkum a výzkum v zahraničí

V průběhu následujících expedic v letech 1990—1997 do jeskyně Altinbeşik Düdensuyu v západním Tauru v Turecku se našim jeskynním potápěčům podařilo proplavat 100 m dlouhý a 15 m hluboký koncový sifon a za ním objevit více než 2000 m pokračování dlouhé jeskynní chodby, uzavřené dalším sifonem (Janoušek, Jäger et al. 2013). Pokračovala také účast na průzkumných a dokumentačních pracích v Jaskynni mŕtvych netopierov v Nízkých Tatrách na Slovensku. Bylo uspořádáno též několik expedic do rumunských jeskynních systémů – lokalizovaných převážně v pohoří Apuseni.

 

 

4. Období 2001—2013

„Na prahu nového tisíciletí“

 

4.1 Průzkum a výzkum v ČR

Pokračovaly explorační práce na našich lokalitách v Českém krasu. Několik let se členové klubu snažili proniknout jeskyněmi ve stěně ve Svatém Janu pod Skalou do rozsáhlejších krasových systémů (obr. 30—31). Práce byly nakonec vzhledem k náročnosti rozpojování prosintrovaných sedimentů zastaveny. Činnost pokračovala i v jeskyni Arnika a od roku 2002 v jeskyni Studniční ve svahu Mokrého vrchu (více informací) (Zapletal, Kolčava a Vysoká 2003; Kolčava, Zapletal a Němeček 2006; Kolčava a Zapletal 2008; Zapletal, Zapletal a Žák 2011). Byl také uveřejněn aktualizovaný soupis jeskyní krasové skupiny 24 včetně lokalit spravovaných klubem GEOSPELEOS (Kolčava 2004).

Obr. 30: Klášter s kostelem ve Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu. Ve skalní stěně, tvořené převážně devonskými vápenci, vzniklo množství malých jeskyní. Ve vrcholové části skály je patrné ústí jeskyně Pod Křížem (foto J. Voráček).

Obr. 31: Slaňování do jeskyně Pod Křížem ve vápencové stěně nad Svatým Janem pod Skalou (foto J. Voráček).

Jeden člen klubu a jeho studenti se v tomto období věnují výzkumu v rámci projektů Ústavu hydrogeologie UK zaměřených na krasové a pseudokrasové procesy v ČR i v zahraničí (Bruthans 2006; Bruthans et al. 2012 a, b; Vysoká 2012; Vysoká et al. 2012; Kukačka et al. 2008; Vojtechovska et al. 2010). Pod hlavičkou Geologického ústavu AV ČR pokračuje jeden člen klubu ve výzkumu jeskynních sedimentů zaměřeném na lokality v jižní části Moravského krasu (Kadlec et al. 2000).

Probíhaly průzkumné a dokumentační práce v historickém podzemí: rudný důl Anna v Roztokách u Děčína, uhelná štola u Valkeřic na Děčínsku a uhelný důl u obce Hředle na Rakovnicku. Velká pozornost byla věnována především oblasti lomů Amerika u Mořiny v Českém krasu se systémem štolových pater, které otevřely zhruba stovkou krasových dutin.

 

4.2 Průzkum a výzkum v zahraničí

Členové klubu GEOSPELEOS se účastnili průzkumu solného krasu v jižním Íránu a výzkumných projektů organizovaných hydrogeology Přírodovědecké fakulty UK. Až 10 expedic (zorganizovaných mezi roky 1998 a 2010) do provincií Hormozgán a Fárs v pohoří Zagros v jižním Íránu bylo zaměřeno na vývoj jeskyní v solných diapirech pronikajícími tamními horninami. Společné česko-íránské expedice Namak (tzn. znamená v perštině „sůl“) měly za cíl objevování, mapování a výzkum jeskyní a povrchových krasových jevů. Nejvýznamnějším výsledkem expedic bylo objevení a zmapování celkem 18 km dosud neznámých a nedokumentovaných jeskynních chodeb včetně na určitou dobu nejdelší solné jeskyně světa – Jeskyně 3N (6580 m dlouhé) a vysvětlení a popis vývoje povrchových a podpovrchových krasových jevů (obr. 32—34) (Bruthans et al. 2006 a, b, 2008, 2009 a 2110; Fillipi et al. 2006 a 2011).

Obr. 32: Megadóm v Jeskyni 3N, solný kras v jižním Íránu (foto M. Audy).

Obr. 33: Úchvatné solné krápníky v Jeskyni 3N (foto M. Audy).

Jeden člen klubu se od roku 2005 účastnil každoročních slovenských expedic do krasových oblastí balkánského Kosova, Makedonie a Albánie s cílem průzkumu a dokumentace jeskynních systémů. Stejný člen se také přidal k vědecké výpravě do úchvatných jeskyní vzniklých v pískovcích tepuí ve Venezuele.

Klub GEOSPELEOS byl zapojen do mezinárodního projektu „Kóta 1000“, jehož cílem byl průzkum extrémně hlubokých jeskynních systémů. Členové tohoto týmu objevili 908 m hlubokou jeskyni Brezno pod Velbom – Ceska jama v masivu Kanin ve Slovinsku v rámci průzkumu prováděného v tomto území v roce 2000.

Obr. 34: Pohodička v podzemním kempu v jeskyni Namak Tunel, solný kras v jižním Íránu, ostrov Qešm (foto O. Jäger).

Jeden člen klubu participoval ve výzkumných projektech Geologického ústavu AV ČR zaměřených na datování jeskynních sedimentů v krasových oblastech střední Evropy (Kadlec et al. 2004). Výjimečná příležitost krátce pracovat v Botovské jeskyni – nejdelším jeskynním systému Ruska – nastala v rámci spolupráce Geologického ústavu AV ČR a Geoforschungs Centrum Potsdam (obr. 35) (Kadlec et al. 2008).

Obr. 35: Cesta zimní tajgou k Botovské jeskyni, Rusko – vlevo; pohodička během přestávky na oběd v průběhu vzorkování sedimentů v Botovské jeskyni – vpravo (foto M. Chadima).

Jeden člen klubu v tomto období působil v posledních letech jako odborný průvodce v exotických krasových destinacích, např. v národním parku Gunung Mulu a účastnil se také mezinárodních výprav do NP Gunung Buda, Sarawak, sever Bornea a na ostrov Flores v Indonésii. Bohatá fotodokumentace z působení v krasových oblastech tuzemských i cizozemských posloužila k uspořádání několika výstav s krasovou tématikou.

 

Poděkování

Autoři děkují všem, kdo přispěli k sepsání tohoto spisku.

 

 

Citovaná literatura